Největší loupež v kraji Nikoly Šuhaje. Sovětský svaz připravil poválečné Československo o desetinu území

Toto území (­rusínsky a ukrajinsky Підкар­патська Русь a maďarsky Kárpátalja) o rozloze 12 097 km² se po staletí ­trvající maďarské nadvládě stalo na základě aktivit Hrihorije Žatkoviče a Antona Beskida, mluvčích Rusínů v zahraničí i doma, 10. září 1919 na mírové konferenci v Saint-Germain součástí demokratického Československa. Nový stát tuto svou zoufale nejchudší část s velkým procentem analfabetů dokázal pozvednout za necelých dvacet let mnohonásobně více než jakýkoliv předtím maďarský a potom sovětský okupační režim. Nic na to nemění demagogie českých komunistů v čele se spisovatelem Ivanem Olbrachtem, který z prostoduchého zbojníka Nikoly Šuhaje vytvořil legendu. Tohoto prosťáčka třiadvacet let po jeho smrti v objemu loupeží suverénně trumfla parta soudruhů z Moskvy. Uloupila celou zemi.

Pro Moskvu jen kus papíru…

Když se v březnu 1939 Adolf Hitler kochal z okna Hradu pohledem na okupovanou Prahu, na východě zanikající republiky ještě českoslovenští vojáci urputně bojovali s maďarskou armádou, již k útoku vyzval před několika dny právě sám Hitler. Poslední regulérní československá jednotka – 10. rota pěšího pluku 36 pod velením poručíka Karla Staňka – opustila území Podkarpatské Rusi (od listopadu 1938 do března 1939 se nazývala Karpatská Ukrajina) po čtyřech dnech bojů až v sobotu 18. března 1939 v 1.30 hodin.

Tento fakt však nijak nebránil tomu, aby „sjezd národních výborů“, který se uskutečnil plně v sovětské režii 26. listopadu 1944 v kině Skala v Mukačevu, ve svém požadavku připojení země k Sovětskému svazu drze prohlásil ve svém manifestu, že česko­slovenská vláda vydala bez jediného výstřelu za jidášský groš zemi v otroctví maďarským fašistům! Pokud však mívají komunisté za sebou Moskvu, nemusí si zpravidla s pravdivostí svých argumentů příliš lámat hlavu.

Do té doby vládci Kremlu předstírali, že obnova Československa v předválečných hranicích je pro ně samozřejmostí. Ještě 8. května 1944 podepsal v Londýně úřadující ministr zahraničí československé exilové vlády Hubert Ripka se sovětským velvyslancem V. Lebeděvem Dohodu o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území, v níž se poměrně jednoznačně konstatovalo, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem vlastních válečných operací, československá vláda tam převezme plný výkon veřejné moci. Podpis této dohody však Moskva nebrala vůbec vážně, protože všechna evropská území, na něž vstoupila tehdy její vojska, považovala za svou válečnou kořist. Překrýt tento fakt měli právě svou demagogií komunisté z daného území a jejich naivní či koupení poskokové.