Jean-Paul Sartre odmítl převzít Nobelovu cenu. Co ho k tomu vedlo a proč ji nepřevzali další laureáti?

Vůdce protiamerických vietnamských sil ‎Le Duc Tho byl na Nobelovu cenu míru navržen v roce 1973 společně s ministrem zahraničí USA Henry Kissingerem. Tho byl dlouholetý bojovník za nezávislost Vietnamu, bojoval již proti francouzské koloniální nadvládě a byl považován za tvrdého a nesmlouvavého vůdce. Byl proto vybrán jako vyjednavač během pařížských mírových rozhovorů mezi USA a Vietnamem v roce 1968. Ke stolu proti němu zasedl Henry Kissinger a vyjednaná dohoda o příměří byla důvodem, proč byli oba dva navrženi na Nobelovu cenu míru. Oznámení kandidátů vyvolalo po celém světě skandál. Henry Kissinger byl i doma v USA považován za hlavního viníka protahovaného konfliktu, mnoho států ho dokonce považovalo (a dodnes považuje) za válečného zločince. Vyjednané příměří navíc oba státy porušily, což byl důvod, proč Le Doc Tho cenu odmítl přijmout. Kissinger si pro ni do Stockholmu přijel, kvůli čemuž dva členové Nobelova institutu na protest rezignovali. 

Cena za mír je bezkonkurenčně nejkontroverznější kategorií Nobelových cen. Mezi kandidáty se během let ocitla řada velmi „nemírumilovných“ osobností včetně Jásira Arafata a Adolfa Hitlera. Palestinský vůdce cenu skutečně obdržel, nominace vůdce fašistického Německa byla v roce 1939 vysvětlena jako vtip, kterému se ale nikdo nesmál. Nejméně vtipný přišel samotnému Hitlerovi, který na Nobelův institut zanevřel už v roce 1935, kdy bylo ocenění uděleno jeho úhlavnímu politickému oponentu Carlu von Ossietzkému. Zapřisáhlý pacifista Ossietzky patřil v předválečném Německu k nejhlasitějším kritikům nacistické politiky. V roce 1931 vynesl na veřejnost tajný Hitlerův plán obcházet závazky Versailleské smlouvy a cvičit válečné piloty ve spřáteleném Sovětském svazu. Byl obviněn ze zrady a špionáže, uvězněn v koncentračním táboře a Nobelovu cenu si proto v roce 1935 nemohl převzít. Kvůli Hitlerovu zákazu museli ocenění odmítnout i další velikáni německé předválečné vědy. V roce 1938 chemik Richard Kuhn, o rok později biochemik Adolf Butenandt a lékař Gerhard Domagk. Namísto Nobelovy ceny obdrželi Německou národní cenu za umění a vědu. Nobelův institut jim medaile zaslal až po válce, peněžité ceny se ale museli vzdát. Carl von Ossietzky se konce války nedočkal. Zemřel v roce 1938 na následky věznění v koncentračních táborech.

Světoznámý básník a spisovatel byl na Nobelovu cenu nominován v roce 1958 za svůj román Doktor Živago. Pasternak se v něm zabývá otázkami osobní svobody, kritizuje její omezování kvůli prosazování obecného blaha a podle sovětských cenzorů útočil na celou podstatu kolektivizace, stalinismu a třídního boje. Kniha byla v Sovětském svazu zakázána, vyšla ale v italském komunistickém nakladatelství a vzbudila ve světě senzaci. Doma se román i autor stali cílem štvavé kampaně. Pasternak byl vyloučen ze svazu spisovatelů, bylo mu vyhrožováno uvězněním a deportací. Útoky se vyostřily poté, co byla oznámena nominace na Nobelovu cenu a Pasternak byl vyzván, aby ji odmítl. K nátlaku aparátčíků se přidaly i prosby spisovatelovy milenky Olgy Ivinské, která byla kvůli jejich vztahu vězněna v gulagu a měla strach z obnovení perzekucí. Pasternak se proto Nobelovy ceny vzdal. Útoky a pronásledování přesto pokračovaly, dokud psychicky i fyzicky vyčerpaný spisovatel v roce 1960 nezemřel. Nobelovu cenu za něj převzal jeho syn Jevgenij až v roce 1989. Rok poté, co směl Doktor Živago v Sovětském svazu poprvé vyjít.

Nobelovu cenu přebíral syn i za myanmarskou političku Aun Schan Su Ťij. Oponentka vojenského režimu v Myanmaru strávila dlouhá léta v domácím vězení. V roce 1990 její Národní liga pro demokracii přesvědčivě vyhrála volby, vojenská junta je ale vzápětí prohlásila za neplatné a Aun Schan Su Ťij opět uvrhla do vězení. Ve stejném roce politička obdržela Sacharovovu cenu za svobodu myšlení a Nobelovu cenu za mír. Převzít ji však nemohla a akceptační řeč ve Stockholmu pronesla až v roce 2012. Nedlouho poté zavítala i do Prahy na konferenci Forum 2000 založenou jejím dlouholetým přítelem Václavem Havlem, který ji na Nobelovu cenu osobně nominoval. 

Pro cenu si nemohl přijít ani čínský filozof, pedagog, literární kritik a aktivista, kterého, stejně jako Aun Schan Su Ťij uvěznil autoritářský režim. Liou Siao-po proti komunistickému směřování čínské společnosti protestoval už od studentských let, účastnil se krvavě potlačených protestů na náměstí Nebeského míru a několik let strávil nucenými pracemi v internačním táboře. V roce 2008 byl jedním z autorů manifestu Charta 08, který požadoval zavedení demokratizačních změn v čínské politice. V prosinci stejného roku byl zatčen a později odsouzen k jedenácti letům vězení. V roce 2017 na následky věznění zemřel. Nobelovu cenu udělenou za „dlouhý a nenásilný boj za lidská práva v Číně“ si proto nepřevzal.

V historii Nobelových cen se vyskytl i případ, kdy nominovaný ocenění nepřijal kvůli konfliktu zájmů. Byl jím švédský spisovatel a básník Erik Axel Karfieldt, který byl na ocenění nominován v roce 1918. Cenu však odmítl, protože od roku 1907 zasedal v Nobelově komisi a nechtěl, aby prestiž ocenění utrpěla kvůli spekulacím z protekcionismu. Nobelovu cenu za literaturu obdržel až posmrtně v roce 1931, kdy ještě pravidla post mortem udělování umožňovala (změna byla zavedena až v roce 1974). Karfieldtova opatrnost se může zdát přehnaná. V roce 2008 ale vyvolala Nobelova cena za lékařství pobouření, když ji komise přiřkla objeviteli lidského papilomaviru Haraldu zur Hausenovi. Důvodem skandálu bylo, že v Nobelově komisi tentýž rok zasedal fyziolog Bo Angelin, který zároveň působil i v představenstvu farmaceutické firmy Astra Zeneca. Ta podle zur Hausenova patentu vyvinula vakcínu na rakovinu děložního čípku a zároveň je jedním z velkých sponzorů Nobelovy ceny.