Špion jako z románu. Richarda Sorge Sověti nechali zemřít v Japonsku, jeho ženu poslali do Gulagu
Jméno Richard Sorge v historii II. světové války nijak hlasitě nerezonuje. Byl přitom jedním z nejúspěšnějších sovětských špionů a možná i nejlepším tajným agentem v historii. Z nejvyšších kruhů německého a japonského vojenského velení vynášel informace skoro devět let a jeho činnost významně ovlivnila celý vývoj války. Do archetypu špiona zapadá i svou povahou, zálibou v hazardu, ženách a alkoholu.
Richard Sorge je v historii zapsán jako válečný hrdina. Ve skutečnosti ale válku nenáviděl. Narodil se v roce 1895 v Baku do rodiny německého inženýra, který v Ázerbájdžánu pracoval. Když otci skončila pracovní smlouva, odstěhovala se rodina do Německa a v atmosféře nacionalismem nabitého počátku 20. století se ze Sorgeho stal nadšený vlastenec. Dobrovolně narukoval do služby v I. světové válce, hrůzy zákopové vojny a několik vážných zranění ho ale z vlasteneckých ideálů vyléčily. V nemocnici však přičichl k ideologii jiné – ke komunismu. V roce 1919 vstoupil coby zapálený bolševik do Německé komunistické strany a začal pracovat v redakci stranických novin. Při návštěvách sovětských delegátů působil jako jejich průvodce, překladatel a bodyguard. Vysloužil si za to nejvyšší odměnu – pozvání do Sovětského svazu, kde mu soudruzi nabídli občanství.
Moskva
Pohledný, inteligentní a družný soudruh ze západu způsobil v moskevských společenských kruzích rozruch. Stal se oblíbeným společníkem nejvyšších sovětských důstojníků i předmětem zájmu jejich žen. V Moskvě si sice našel ženu, ale manželství pro něj bylo pouhou formalitou a zakrátko i přítěží. Šéf sovětské rozvědky Berzin mu totiž nabídl, aby vstoupil do služeb Rudé armády jako špion. Nemohl si vybrat lepšího kandidáta. Sorge měl univerzitní titul z politických věd, díky osobnímu šarmu si dokázal snadno získávat přátele a především měl stále německé občanství. Mohl tedy okamžitě odcestovat do Německa, kde se nechal zaměstnat v redakci sociologického časopisu. Pod identitou akademického dopisovatele se pak vydal na první misi do Šanghaje.
Šanghaj
Čínská metropole byla ve 30. letech chaotickým rájem pochybných podnikatelů, překupníků a revolucionářů. Sorge do ní zaplul jako ryba do vody. Bez potíží se pohyboval mezi osazenstvem opiových doupat, spolupracoval s pašeráckými gangy a okouzloval ženy diplomatů na večírcích pořádaných ambasádami světových mocností. Jelikož vystupoval jako přesvědčený nacista, dostal se zakrátko do úzkého kruhu německých poradců generála Čankajška a informace o jeho plánech předával svým šéfům do Kremlu.
V Šanghaji se Sorge setkal i s člověkem, který nasměroval jeho budoucí kariéru – s novinářem Hatzumi Ozakim. Sorge poznal mladého japonského komunistu během nočních tahů po šanghajských nevěstincích a z obou radikálů se stali nerozluční přátelé. Ozaki se nechal rychle přesvědčit ke službě pro sovětskou rozvědku a získal pro ni i své dva kolegy. Získání japonských agentů byla pro Sorgeho činnost zásadní. Japonsko již v té době okupovalo velkou část Mandžuska a jeho jednotky operovaly v severovýchodní Číně na samé hranici se Sovětským svazem. Informace o úmyslech japonských generálů byly zásadní pro rozhodování, jakou část Rudé armády bude třeba vyčlenit na obranu proti eventuální invazi na Sibiř. Vedení sovětské rozvědky se proto rozhodlo Sorgeho vyslat přímo ke zdroji. Do Tokia.
Tokio
Pro získání krycí identity Sorge opět odcestoval do Berlína, kde získal místo dopisovatele pro politický časopis Zeitschrift für Geopolitik. Volba periodika nebyl náhodná. Jeden ze zakladatelů byl osobním přítelem Rudolfa Hesse a Sorge díky jeho přímluvě získal členství v nacistické straně. Zakrátko pronikl do jejích nejvyšších kruhů a do Japonska odjížděl vyzbrojen tolika doporučujícími dopisy, že ho německá komunita v Tokiu přijala s otevřenou náručí. Sorge hrál svou roli dokonale. Za několik měsíců hovořil plynně japonsky a orientoval se i v nejsložitějších nuancích zdejší etikety. Pozvánky na večírky na ambasádách i na pijatiky ve vojenských klubech se jen hrnuly. Okouzlujícího mladého nacistu si oblíbil i plukovník Eugen Ott – německý vojenský atašé a budoucí velvyslanec v Japonsku. Sorgemu se tak otevřel přístup k informacím o nejtajnějších vojenských plánech Německa i Japonska. Jeho informovanost byla tak dobrá, že radiodepeše budily u jeho zaměstnavatelů nedůvěru. Miliony Sovětů za ni zaplatily svými životy.
Nevyslyšené varování
V březnu roku 1940 dorazila do velitelství sovětské rozvědky šifrovaná zpráva. Sorge v ní oznamoval, že Wehrmacht chystá invazi do západní Evropy a po ní plánuje zaútočit na Sovětský svaz. Stalin v té době důvěřoval paktu, který s Hitlerem uzavřel, a obával se spíše útoku japonské armády, která podnikala provokační výpady u hranice s Mongolskem. Sorge trval na tom, že Japonsko na Sovětský svaz nezaútočí, a neustále varoval před chystanou invazí Německa. V květnu 1941 dokonce poslal svým šéfům detailní plány počáteční fáze operace Barbarossa, které byly opět ignorovány. Sorgeho bývalého šéfa Berzina nechal Stalin při armádních čistkách popravit, jeho nástupce Filip Golikov se diktátora bál a depeši označil za pomýlenou provokaci. Na konci června Wehrmacht zaútočil.
Zatímco Němci postupovali bleskurychle Ukrajinou směrem na Moskvu, Stalin nevěděl, zda má hlavní město obětovat, nebo se invazi postavit. Velká část jeho vojsk byla totiž vázána na Dálném východě, kde podle jeho názoru stále hrozil útok Japonska. Po zahájení německé invaze se o něm v japonském generálním štábu opravdu bouřlivě debatovalo. Armáda lobbovala za útok na SSSR, kdežto admirálové prosazovali plán invaze císařského loďstva do Tichomoří. Sorge měl díky svým kontaktům o dohadech přesný přehled, a od svých agentů navíc dostával zprávy o pohybu japonských armádních jednotek přímo z Mandžuska. Jakmile od nich přišla zpráva, že pozemní útok Japonců je podmíněn pádem Moskvy, okamžitě informoval Kreml. Stalin tentokrát jeho depeším uvěřil a jednotky z Dálného východu povolal na obranu hlavního města. Než se stačily přesunout, vyslal do boje desetitisíce nevycvičených Moskvanů se starými puškami a takřka bez munice. Elitní oddíly Wehrmachtu je do jednoho pobily.
Zatčení a smrt
Přispění k záchraně Moskvy a k následnému obratu ve vývoji II. světové války byly největší úspěchy v Sorgeho kariéře. Byly ale zároveň i poslední. Japonská tajná policie už dlouho zachycovala radiodepeše jeho agentů. Nedokázala je sice rozluštit ani lokalizovat vysílačku, vyšetřovatelům ale bylo jasné, že špion musí mít přístup do nejvyšších vojenských kruhů, a seznam podezřelých nebyl nijak dlouhý. Sorgeho situace se stávala neudržitelnou. Věděl, že mu hrozí vyzrazení, ale Moskva odmítala jeho žádosti o přesun. Frustrace a nervozitu utápěl v čím dál tím větších kvantech alkoholu. V říjnu 1944 se japonské policii podařilo dopadnout Sorgeho radiografa, který během výslechu vyzradil šifrovací klíče a identity svých kompliců. Sorge byl zatčen a po několika dnech výslechů se přiznal. Na šibenici šel 7. listopadu 1944 se vztyčenou hlavou a ještě s oprátkou na krku vykřikl: „Sakigun! Kokusai Kyosanto! Soviet Kyosanto!“ (Ať žije Rudá armáda! Ať žije komunismus! Až žije Sovětský svaz!). Sovětský svaz se hrdinovi odměnil tím, že jeho existenci popřel a jeho ruskou manželku poslal zemřít do Gulagu.
Konspirace psaná na oprátce
Sověti se k Sorgemu přihlásili až v polovině 60. let a dvacet let po jeho popravě mu udělili titul Hrdiny Sovětského svazu. Na Západě byla jeho činnost naopak dobře známá z životopisu, který sepsal během čekání na rozsudek, a ze svědectví jeho agentů, kterým ochota vypovídat vynesla milost. Paradoxně se tak Sorge stal i součástí velké konspirační teorie. V 50. letech přišel americký novinář John O’Donnell s tvrzením, že od něj Moskva obdržela v roce 1941 informace o chystaném útoku na Pearl Harbor. Stalin podle něj zprávu předal prezidentu Rooseveltovi, který ji ale zatajil, protože toužil USA zatáhnout do válečného konfliktu. O’Donnell sice své tvrzení nepodepřel žádnými důkazy, konspirační teorie ale koluje světem dodnes a s ní i jméno Richarda Sorgeho.
