Kdo je skutečným vrahem Piera Paola Pasoliniho? Nad tajemstvím smrti italského režiséra se zavřela voda
Oficiální verze tvrdí, že brutální vraždu měl v roce 1975 na svědomí tehdy sedmnáctiletý prostitut. Ten o 30 let později své přiznání odvolal – ale úřady další vyšetřování bez skrupulí zamázly.
Když nová vínová Alfa Romeo v noci na 3. listopadu 1975 odjela z prašného fotbalového hřiště v Ostii u Říma, nechala za sebou zmrzačené tělo svého majitele. Měl zlomenou hrudní kost, levou čelist, deset žeber a na levé ruce všechny prsty. Játra a zátylek měl natržené; jeho štíhlé, šlachovité paže byly poseté modřinami. Přes záda se mu táhl dlouhý pruh drobných červených šrámů od pneumatik jeho vlastního vozu. Ve vlasech měl hlínu, krev a olej, nos nepřirozeně ohnutý doprava, levé ucho téměř úplně odtržené.
Oběť svých vlastních postav
Přesto všichni, kdo tělo druhý den ráno spatřili, přesně věděli, o koho jde. Rozpoznali ony propadlé tváře, lícní kosti a dlouhé obočí, pod zamyšleným čelem rovné a seriózní. Všichni věděli, že je to Pier Paolo Pasolini.
Třiapadesátiletý italský režisér získal celosvětové renomé díky filmům oceněným Velkou cenou v Cannes, v nichž se mísily příběhy římských prostitutek a biblických hrdinů, klasických mýtů a bídy poválečné Itálie. Pasolini se však s potěšením vzpíral kategorizaci. Stál na straně chudých, ale byl proti povinnému školství. Stál proti sexuální revoluci i proti potratům. Kritizoval „diktaturu konzumu“, ale jezdil drahými sporťáky.
A netajil se tím, že je homosexuál. Tehdy to nebyla právě legrace, v katolické Itálii obzvlášť. „Umřel buzerant. No a co má být,“ reagoval na režisérův skon jeden typický dobový komentář.
Než byl zavražděn, bylo v Pasoliniho tvorbě stále zřejmější rostoucí znechucení moderním světem. Michelangelo Antonioni, jiný proslulý režisér italské nové vlny, jeho násilnou smrt komentoval tak, že se Pasolini stal „obětí svých vlastních postav“.
Úřední pravda
Podle oficiální verze (v italském právním systému verità processuale, úřední pravda) byl vrahem sedmnáctiletý Giuseppe Pelosi. Přiznal se pouhých několik hodin po činu.
Té noci ho Pasolini vyzvedl na římském nádraží Termini, kde Pelosi spolu s dalšími mladíky toho zaměření jako obvykle prodával sex. Když se ten večer kolem desáté na nádraží potkali, viděli se poprvé v životě. Šli na večeři a pak je Pasolini odvezl do Ostie vzdálené asi dvacet kilometrů směrem k moři. Spor o to, co přesně si Pasolini od Pelosiho koupil, tam však rychle přerostl ve fyzickou konfrontaci.
Na hřišti, kde později zůstalo ležet Pasoliniho tělo, se pohádali. Pelosi tvrdil, že ho režisér napadl a křičel: „Já tě zabiju.“ Pelosi se bránil, sebral ze země příhodně ležící fošnu a tloukl a tloukl, dokud se Pasolini nepřestal hýbat. Pelosi pak nasedl do auta a zraněného muže přejel.
V roce 1979 dostal Pelosi devět let vězení, a to navzdory množství rozporů, jež jeho výpověď obsahovala. V průběhu dalších desetiletí se rozšířila řada hypotéz o tom, co se tehdy stalo, od realistických po zcela výstřední. Mnoho právníků žádalo o znovuotevření případu, ale ani další šetření oficiální verzi nezměnila.
Pelosi si trest odseděl. V roce 2005, když mu bylo sedmačtyřicet, pak zničehonic v televizi prohlásil, že je nevinen. Řekl, že jeho přiznání bylo vynucené, stejně jako následných třicet let mlčení. Kdosi, jehož totožnost odmítl uvést, mu prý vyhrožoval smrtí.
Případu se o tři roky později začal věnovat právník Stefano Maccioni. Následujících šestnáct let pátral, co se skutečně stalo tu noc, kdy byl Pasolini zabit. „Kdybych účtoval svým klientům podle zúčtovatelných hodin jako Američané,“ citoval jej italský deník Corriere della Sera, „jezdil bych ve ferrari.“
Děravé přiznání
Když si Maccioni vyžádal přístup k Pasoliniho spisu, okamžitě viděl, že oficiální verze je děravá. Zaprvé Pelosi vypověděl, že když nasedal do auta, „kapala z něj krev“, ale v Alfě Romeo žádná krev nebyla. Pelosi také tvrdil, že si nevšiml, že Pasoliniho přejel; pitva však ukázala, že přes jeho tělo přejel vůz hned několikrát.
Podle oficiální verze také policie zastavila Pelosiho v půl druhé ráno v Ostii kvůli překročení rychlosti. Pasoliniho rodině však strážci zákona sdělili, že našli jeho auto na Via Tiburtina, asi čtyřicet kilometrů od Ostie. Proč a jak vznikly tyto dvě policejní verze, dodnes nevíme.
Italské trestní řízení je džungle o mnoha stupních, během něhož každá instance vychází z poznatků šetření instance předcházející. V tomto případě však doznal prvoinstanční rozsudek z dubna roku 1976 neobvykle dramatických změn.
Onen soud první instance nejenže uznal Pelosiho vinným z vraždy „ve spolupráci s neznámými osobami“, nýbrž také vznesl vážné pochybnosti o jeho doznání. Předseda soudu mimo jiné řekl, že je nemožné, aby Pelosi vyšel z popisované rvačky nezraněn, a že jeho většinou čisté oblečení je „neslučitelné“ s Pasoliniho pitevními nálezy. Další podstatný rozpor spočíval v tom, že údajná zbraň neodpovídala Pasoliniho zraněním.
Stopa politiky
Když čtyři roky po vraždě proces dospěl ke svému konečnému závěru, shledal odvolací soud Pelosiho opět vinným. Tentokrát však již o žádných „neznámých dalších osobách“ řeč nebyla. Případ byl přesto uzavřen, rozsudek byl vynesen a vykonán; pro italskou justici byla věc vyřízená jednou provždy.
Maccionimu to po téměř dvaceti letech nedalo spát. Proč věnovaly úřady Pasoliniho vraždě tak málo pozornosti? Jak mohl soud postavit konečný rozsudek na Pelosiho děravém přiznání? Co se stalo mezi oběma částmi procesu, že se jeho výsledek tak zásadně změnil?
Zájem o Pasoliniho konec poté oživili Giuseppe Lo Bianco a Sandra Rizzová, reportéři palermského listu L’Ora, jenž často psal o organizovaném zločinu a terorismu (však také roku 1992 vycházet přestal). Vydali knihu Profondo Nero, Hluboká černá; její název odkazoval na barvu fašistických vojenských košil, jež si později oblíbili italští krajně pravicoví teroristé.
Kniha tvrdí, že Pasoliniho vražda měla politický motiv. Podrobně popisuje vazby italského politického světa na špičky tamního byznysu; událostí číslo jedna se v roce 1962 stala záhadná smrt Enrica Matteiho, šéfa obří energetické firmy Eni. Profondo Nero uvádí, že vyšetřování ukazovalo na roli, již v případu sehrála americká odnož Cosa Nostry. Zmiňuje také, že Pasolini Matteiho smrt vyšetřoval; rozepsal (a nikdy nedokončil) na to téma knihu s názvem Petrolio.
Léta olova
Vražda byla v Itálii 70. let takřka běžným prostředkem politického boje. Mezi historiky se pro to období vžil výraz „léta olova“. Únosy a teroristické útoky si tehdy vyžádaly na 400 životů. Nejproslulejším případem byla vražda Alda Mora, jenž byl v době Pasoliniho smrti premiérem; sám našel podobný osud o půldruhého roku později v rukou utralevicových teroristů z Rudých brigád.
V březnu 2009 podal Maccioni žádost o znovuotevření Pasoliniho případu. Vyzval úřady, aby důkazy podrobily modernímu forenznímu zkoumání, zejména testům DNA. Doporučil jim také zvážit politický motiv. Pokud by, jak Maccioni předpokládal, analýza DNA ukázala, že Pelosi a Pasolini nebyli onoho večera sami, oficiální verze z roku 1979 by se zhroutila jako příslovečný domeček z karet.
O rok později úřady žádost o znovuotevření případu schválily. Následovalo pět let tahanic; člověk si dokáže představit, s jakým nadšením je úředník nápomocen člověku, který chce mermomocí dokázat jeho pochybení. Maccioni však klacky pod nohama ignoroval. Objevoval nové a nové nesrovnalosti a dodával státním žalobcům nové stopy a vodítka.
Výsledky analýzy DNA našly na předmětech doličných stopy pěti různých genetických profilů, nikoli dvou, jak předpokládala oficiální verze. Maccioni vypátral i očité svědky, které předtím soud vůbec nevyslýchal. Jejich výpovědi podporovaly domněnku, že vraždě bylo přítomno více lidí, a v mnoha dalších ohledech Pelosiho přiznání zpochybňovaly.
Když však bylo vše podtrženo a sečteno, soud dospěl k závěru, že „všechny důkazy vedly k tomu, že Pasoliniho vraždu definovaly jako vraždu spojenou s kontextem prostituce a spáchanou výhradně Pelosim“. Všechny pochybnosti, které Maccioniho práce do případu vnesla, odmítl soud jako irelevantní. V květnu 2015 oficiální vyšetřování opět uzavřel.
Naděje v parlamentu
Pak Maccionimu pomohla náhoda. Narazil na článek o novém filmu La Macchinazione, který napsal a režíroval Pasoliniho bývalý spolupracovník David Grieco. Film, ač fiktivní zpochybňuje pravdivost soudního procesu s Pelosim.
Maccioni tak našel spojence. Grieco spolupracoval – ať už jako herec, scénárista či režisér – s osobnostmi, jako byli Franco Zeffirelli nebo Bernardo Bertolucci; byl také Pasoliniho chráněncem a blízkým přítelem. Když rodina posledně jmenovaného vydala v roce 1976 prohlášení k ukončení prvního kola trestního řízení, sepsal je právě Grieco.
Film La Macchinazione se distribuce v italských kinech nikdy nedočkal. V parlamentu jej však zhlédli poslanci, kteří následně zřídili příslušnou vyšetřovací komisi. Pozvali Maccioniho a Grieca, aby promluvili ve sněmovně. „Když jsem s tím v roce 2008 začínal, nikdy by mě nenapadlo, že se nakonec setkám s parlamentní vyšetřovací komisí,“ vyprávěl později Maccioni reportérovi Financial Times.
Maccioni a Grieco poté využili příznivé politické situace (u moci byla levice, která byla vyšetřování více nakloněna) a podali prokuratuře další žádost o znovuotevření případu. V prosinci však vláda premiéra Mattea Renziho padla a s ní i parlamentní komise. V létě následujícího roku Pelosi zemřel na rakovinu; o několik měsíců později státní zástupci Maccioniho žádost zamítli.
Stopa ukradených filmů
Zdálo se, že tím věc definitivně skončila. Maccioni se v roce 2022 léčil na rakovinu tlustého střeva a na Pasoliniho smrt sedal prach. Když se však Maccioni zotavoval po operaci, poslal mu Grieco odkaz na článek v Corriere della Sera, který události oné listopadové noci znovu vytáhl na světlo.
V létě roku 1975 zmizel z mrazáků jedné římské firmy přes vizuální efekty velmi neobvyklý soubor filmových kotoučů. Byly nesmírně cenné, protože obsahovaly režiséry vybrané scény pro finální sestřihy jejich nezveřejněných filmů. Kotouče obsahovaly negativy z posledního a nejkontroverznějšího Pasoliniho nikdy nedokončeného filmu Salò: 120 dnů Sodomy, Casanovy od Federika Felliniho a filmu Damiana Damianiho Génius, dva parťáci a blbec, který produkoval Sergio Leone.
Zloději za jejich navrácení negativů požadovali dvě miliardy lir, což v té době odpovídalo 20 milionům dolarů. Sergio Citti, jenž s Pasolinim na scénáři 120 dnů Sodomy spolupracoval, po 30 let neúspěšně žádal soudce, aby jej v souvislosti s krádeží filmů vyslechli. Až v roce 2005 řekl italským novinám, že Pasolini měl domluvenou schůzku, aby si ukradené kotouče poblíž Ostie vyzvedl, a že Pelosi jel s ním. Citti tvrdil, že výměnu sám vyjednal s jedním ze zlodějů; ten následně tuto verzi při policejním výslechu v roce 2011 potvrdil.
Definitivní konec
Článek, jejž Grieco poslal Maccionimu, popisoval, že se k účasti na krádeži kotoučů přiznal další člen gangu. Povzbuzeni další šťastnou náhodou podali Maccioni a Grieco v březnu 2023 další žádost o obnovení vyšetřování. Naléhali na státního zástupce, aby řečeného mafiána v souvislosti s Pasoliniho případem vyslechl.
Státní zástupce to však odmítl. Vydal prohlášení pro tisk, v němž říká, že nová fakta se „netýkají přímo vraždy, ale považují se za epizody v jejím pozadí“. Příběh Piera Paola Pasoliniho tak zůstává vyřešen absurdně neuspokojivě a skutečný vrah či vrazi jsou nadále anonymní. Dva muži, kteří pátrání po pravdě zasvětili značnou část svého života, své úsilí zřejmě nikdy nedotáhnou do konce.
Maccioni vydal loni na podzim knihu příznačně nazvanou Pasolini un caso mai chiuso (Pasolini, nikdy neuzavřený případ). Na rozdíl od zavražděného režiséra alespoň dostal šanci své poslední dílo dokončit – ale výsledek jej nejspíš netěší o mnoho více.
