Darwinova teorie by neobstála bez Gregora Mendela. Co dalšího nevíte o slavné knize „O původu druhů“?
Před 165 lety vyšla kniha O původu druhů, která nejprve způsobila skandál a následně změnila náš pohled na svět. Darwinův opus magnum patří k nejprodávanějším knihám v historii a v podstatě nikdy nezmizel z pultů knihkupectví. Přesto o knize i o jejím autorovi stále koluje řada mýtů a nejasností.
Na konci léta roku 1859 dorazil do redakce literárně kritického časopisu Quarterly Review výtisk připravované knihy přírodovědce Charlese Darwina. Editor Whitwell Elwin po přečtení autorovi zdvořile oznámil, že o knihu asi nebude příliš velký zájem. Téma bylo podle jeho názoru moc odborné a zajímavé pouze pro úzkou skupinu vědců. Závěrem dopisu poradil Darwinovi, aby vydání knihy odložil a napsal raději pojednání o poštovních holubech, protože „poštovní holubi přece zajímají každého“.
Darwin naštěstí dobře míněnou radu pana Elwina ignoroval. Kniha s titulem „O původu druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život“ vyšla 24. listopadu 1859 v nákladu 1250 kusů. Navzdory vysoké ceně 15 šilinků (týdenní plat nižšího úředníka) se kniha vyprodala hned první den a vydavatel John Murray v tiskárně spěšně objednával dotisk. Kniha se tiskne nepřetržitě dodnes a patří k nejčtenějším a nejdiskutovanějším dílům vůbec. Existuje ale řada faktů a detailů, které unikají i znalcům Darwinova díla a vědce samotného.
Pokračování 2 / 8
Darwin se nevydal na cesty kvůli studiu přírody
Mladý Charles Darwin neoplýval nadšením pro vědu. Ke studiu ho musel nutit otec a Charles z několika škol předčasně odešel. Medicínu nedokončil, protože nesnášel pohled na krev, práva ho nudila a k teologii mu chybělo náboženské přesvědčení. S vypětím všech sil nakonec dokončil studia bohoslovectví na Cambridgi a díky pověsti zbožného intelektuála (kterým nebyl) získal pozvánku na plavbu lodi HMS Beagle. Na cestě kolem světa měl zastávat funkci gentlemanského společníka kapitána Roberta FitzRoye, který pocházel ze šlechtického rodu, a nemohl se proto stýkat s běžnými námořníky. Hned po začátku plavby se ukázalo, že si naprosto nerozumí, a přestože spolu sdíleli pět let miniaturní kajutu, strávili veškerý čas neshodami a hádkami. Darwinův zájem o studium přírody tedy vyplýval z velké části ze snahy strávit co nejvíce času mimo palubu lodi.
Pokračování 3 / 8
Darwin není autorem evoluční teorie
Evoluce byla za Darwinových dob už desetiletí starý a obecně přijímaný koncept. Jeho vlastní dědeček Erasmus Darwin o ní dokonce napsal básnické dílo Chrám přírody. Charlesův přínos spočíval v popsání principu, který evoluci řídí – tedy soupeření organismů o zdroje potřebné k přežití a předávání prospěšných mutací dalším generacím. Ani tato myšlenka nebyla nijak revoluční a mnoho zkušených přírodovědců nedokázalo pochopit, proč na ni už dávno nepřišli. Slavný biolog T. H. Huxley prý po dočtení Darwinovy knihy vykřikl: „Proč jsem na to já hlupák nepomyslel?“
Pokračování 4 / 8
Darwin by sám klíč ke své teorii nenašel
Rozhodujícím okamžikem pro odhalení principu evoluce bylo Darwinovo studium pěnkav na Galapágských ostrovech. U oddělených kolonií ptáků se na jednotlivých ostrůvcích vyvíjely specifické dědičné rysy. Na ostrově oplývajícím ořechy měly pěnkavy silný krátký zobák uzpůsobený k louskání, jinde se dědily zobáky úzké a dlouhé, vhodné k lovení potravy ze škvír ve skalách. Na tyto zásadní detaily Darwina upozornil až dlouho po návratu do Anglie jeho přítel ornitolog John Gould, který mu pomáhal třídit shromážděné sbírky z cest. Sám Darwin podle všeho ani nevěděl, že kostry patří stejnému druhu ptáků, a bohužel si ani nepoznamenal, z jakých ostrovů které vzorky pochází. Třídění sbírek a hledání společných rysů proto zabralo mnoho let.
Pokračování 5 / 8
Darwin by knihu možná nikdy nevydal
Roztřídění sbírek a sepsání nástinu teorie zabralo Darwinovi pět let. Rukopis poté odložil do skříně, kde zůstával schovaný dalších patnáct let. Přírodovědec se mezitím stačil oženit, zplodit deset dětí, napsat několik knih, stát se respektovaným akademikem a onemocnět záhadnou nemocí. Ke své teorii se vrátil až ve chvíli, kdy mu poštou přišel rukopis studie mladého přírodovědce Alfreda Russela Wallace. Její závěry se naprosto shodovaly s Darwinovými. Darwin dokonce prohlásil, že by práci mohl bez úprav použít jako shrnutí své knihy. Wallace byl velkým obdivovatelem Darwina. Když mu jeho hrdina odepsal, že má na stejné téma připravenou knihu, publikaci svých závěrů odložil. Darwin přitom knihu neměl ani zdaleka hotovou a několik dalších měsíců strávil horečnatým psaním. Práci mu komplikovala zmíněná záhadná nemoc, kvůli které trpěl chronickou únavou, závratěmi a mdlobami. Psaní se proto mohl věnovat vždy jen několik minut, poté uléhal do vany se studenou vodou, poléval se octem a pouštěl si do těla elektrický proud.
Pokračování 6 / 8
V knize nezaznělo, že se člověk vyvinul z opice
Tématu evoluce člověka se Darwin v knize záměrně vyhnul, protože dobře věděl, jaký skandál způsobí tvrzení, že se člověk vyvinul z primátů. Poprvé se objevilo už v roce 1844 v knize Stopy přírodních dějin stvoření (Vestiges of the Natural History of Creation). Práce byla odmítnuta i zarytými zastánci evoluční teorie a náboženské instituce ji rovnou považovaly za dílo satana. Pojednání vyšlo anonymně, autor byl dlouhá léta neznámý a spekulovalo se, že to mohl být sám Darwin. Ve skutečnosti knihu napsal skotský amatérský přírodovědec Robert Chambers, který své autorství zatajil z velmi praktických důvodů – byl totiž majitelem nakladatelství zaměřeného na tisk biblí. Darwinova práce nicméně ke skandálnímu tvrzení jasně směřovala a útokům se nevyhnul. Sám oxfordský biskup Samuel Wilberforce vyvolal na veřejné debatě pobouření dotazem, jestli je pan autor s opicí spřízněn z matčiny, či z otcovy strany. Darwin poté evoluci člověka věnoval celou knihu O původu člověka a pohlavním výběru (The Descent of Man and Selection in Relation to Sex).
Pokračování 7 / 8
Knihu kritizovali i respektovaní vědci
Velká část kritiky, která se na knihu snesla, pocházela z akademických kruhů a přidávaly se k ní i nejvyšší vědecké autority. Darwinovi oponenti poukazovali především na skutečnost, že pro postupný vývoj obrovského množství živočichů a rostlin by příroda potřebovala miliardy let. V 19. století ale vědci odhadovali stáří naší planety na maximálně několik desítek milionů let. Darwin byl sice respektovaný přírodovědec, ale ne natolik, aby se pouštěl do sporů s takovými titány viktoriánské vědy, jako byl slovutný William Thomson (budoucí Lord Kelvin). Nesrovnalosti byly proto potichu ignorovány nebo vysvětlovány náhlými evolučními skoky, které měly vývoj druhů rapidně urychlit. Průlom přinesly až poznatky moderní fyziky o radioaktivitě a jaderné fúzi, které vysvětlily, proč naše planeta dávno nevychladla a jak může Slunce hořet miliardy let, aniž by vyhaslo.
Pokračování 8 / 8
Darwinova teorie by neobstála, nebýt práce Gregora Jana Mendela
Darwin sice svou knihu pojmenoval „O původu druhů“, nikde v ní ale nevysvětluje, jak různé druhy živočichů vznikají. Náhodná mutace může u jednoho ptáka vytvořit silnější zobák a dát mu tak lepší nástroj k louskání ořechů. Pářením s partnery s normálními zobáky by ale v dalších generacích měla mutace zaniknout. Darwinův kritik Fleeming Jenkin napsal, že když budeme do sklenice whisky neustále přilévat nové sklenice vody, výsledkem nebude silnější whisky, ale voda. Pro vysvětlení přenosu mutací byl nutný mechanismus, který ale Darwin neznal. Ve stejné době ho přitom odhalil skromný moravský mnich Gregor Jan Mendel. Díky experimentům s křížením hrachu na záhoncích brněnského kláštera objevil zákonitosti dědičnosti a v roce 1865 je oznámil na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku. Mendel nebyl v rozporu s častým tvrzením v akademickém světě neznámý (jeho práci oslavovala i Encyclopedia Britannica). Darwin ani jeho současníci jeho objev kupodivu nezaregistrovali, přestože Darwin studoval výzkum německého botanika Wilhelma Olberse Fockeho, který Mendelovy závěry obsáhle citoval. Obě teorie byly propojeny až na začátku 20. století, kdy byla Mendelova práce shodou náhod znovuobjevena. Společně tvoří základ celé moderní biologie.
