Alence a její říši divů je dnes 160 let. Skutečná Alenka autora knížky údajně sexuálně přitahovala
Před 160 lety si jedenáctiletá Alice Liddelová poprvé přečetla pohádkovou knížku, kterou pro ni napsal oxfordský matematik Charles Lutwidge Dodgson. Alenku v říši divů si od té doby zamilovaly celé generace dětí. Už krátce po Dodgsonově smrti se ale začalo spekulovat, co všechno je v dětské knize zašifrováno. Nejvíce badatelů pátralo po ukrytých narážkách na city, které autor choval k malé Alici.
Charles Lutwidge Dodgson přišel na kolej Christ Church Oxfordské univerzity jako student bohoslovectví. Jeho komplikovaná povaha a vrozená vada řeči se k práci kněze anglikánské církve příliš nehodily. Univerzitní prostředí mu ale vyhovovalo, a u vedení si proto vyjednal, aby ve škole mohl zůstat jako profesor matematiky.
Malá Alice a strýček Charles
Stejně jako všichni zaměstnanci školy i Dodgson žil přímo v univerzitním kampusu a stal se blízkým přítelem rodiny děkana Henryho Liddela. U nezadaných viktoriánských džentlmenů bývalo zvykem brát malé děti svých přátel na výlety, hrát si s nimi a vzdělávat je. Dodgson si obzvláště oblíbil potomky děkana Liddela. Nejprve začal na procházky a vyjížďky na lodičkách brát nejstaršího Harryho, později se k nim pravidelně přidávaly i dcery Lorina, Edith a Alice. Aby děti na dlouhých výletech zabavil, vymýšlel pro ně Dodgson různé pohádky a fantastické příběhy. Malá Alice si obzvlášť oblíbila vyprávění o stejnojmenné holčičce a jejích dobrodružstvích v říši fantastických bytostí. Při každé příležitosti na strýčka Charlese naléhala, že chce příběh slyšet znovu a znovu.
Nevysvětlený rozkol a světový úspěch
Nekonečné opakování příběhů Dodgsona přimělo k rozhodnutí sepsat vyprávění do knížky. Krátké povídky v ní propojil do uceleného příběhu, prodloužil je a přidal k nim nové postavy. V pohádkové říši se tak objevil například Kloboučník, kočka Šklíba a také pták Dodo. Předlohou mu měl být sám autor, který se kvůli koktání často představoval jako „Do-Do-Dogson“. Než stačil knížku Alici předat, nastal mezi ním a rodinou Liddelových dodnes nevysvětlený rozkol. Na mnoho měsíců se přestal stýkat s dětmi i s rodiči. Vztahy s děkanem a jeho ženou nakonec obnovil, na výlet s dětmi už ale nikdy nešel. Jako upomínku na společně strávené chvíle poslal malé Alici 26. listopadu 1964 balíček se svázaným rukopisem knížky Alice’s Adventures Under Ground (Alicina dobrodružství v podzemní říši).
Knihu fantastických příběhů si oblíbila nejenom Alice, ale i děti dalších akademiků a kolegové na Dodgsona naléhali, aby ji vydal knižně. Když je uposlechl a kniha ilustrovaná obrázky Johna Tenniela se ocitla na pultech knihkupectví, stal se neznámý učitel matematiky celosvětovou hvězdou. Dodgson slávu velmi obratně využíval. Výrobcům hraček prodával práva k postavám, bibliofilům zase podepsané kopie rukopisu. Portrét hlavní hrdinky se dokonce ocitl i na poštovní známce a sám autor byl zván do královského paláce, aby bavil vnoučata královny Viktorie. Nadále se věnoval i výuce matematiky a na univerzitě zůstal až do své smrti v roce 1898. Nedlouho poté se začaly objevovat spekulace, co vlastně za kouzelnou knihou stojí.
Psychoanalýzy a podivná pozůstalost
V prvních dekádách 20. století přišla do módy Freudova psychoanalýza, která postavila do popředí vědeckého zájmu tabuizovaná zákoutí sexuality. Příběhy z Říše divů se staly velmi oblíbeným předmětem zkoumání a psychoanalytikové v nich nacházeli jasné důkazy autorovy potlačované sexuální touhy. Pád do temné králičí nory vysvětlovali jako symbol pohlavního styku. Srdcovou královnu posedlou sekáním hlav jako projev kastračního komplexu. Symbolika scény, kdy Alenka ochutná kouzelný hříbek a začne sejí prodlužovat krk, je podle psychoanalytika Martina Grotjahna „tak očividná, že nestojí za vysvětlování“.
K literárně-psychologickým rozborům knihy se po autorově smrti přidaly i hmatatelnější důkazy o jeho okouzlení malými dětmi. Dodgson byl už za svého života známý svým nadšením pro fotografování. Správci jeho pozůstalosti našli v archivech přes 3000 snímků. Asi polovina z nich zachycuje děti a několik desítek jich pózuje nahých nebo poloobnažených. Jednou z nich byla i šestiletá Alice, kterou Dodgson stylizoval do postavy žebračky v roztrhaných šatičkách.
Tvrzení, že Alice Dodgsona přitahovala, se stala součástí oficiálního narativu. Vladimir Nabokov, který knihy o Alence překládal do ruštiny, dokonce prohlásil, že Dodgson je pro něj archetypem Humberta Humberta z jeho románu Lolita, a autorovo jméno zásadně vyslovoval jako „Lewis Carroll Carroll“. Zmínky se objevily i v oficiálních Dodgsonových životopisech. Jako první ji vyslovila Florence Becker Lennon v knize Viktorie za zrcadlem (Victoria Through the Looking Glass). Dodgson podle ní cítil náklonnost k velmi mladým dívkám a jeho rozkol s rodinou Liddelových byl způsoben tím, že v roce 1863 požádal o Alicinu ruku (dívce bylo tehdy 11 let). Autorka opírá svá tvrzení o rozhovory s Alicinou sestrou, která je ale oficiálně nepotvrdila. Dohady mohly vyjasnit autorovy deníky, které si soustavně psal a zaplnil jimi 13 velkých knih. Čtyři díly byly bohužel po jeho smrti zničeny a z dochovaných svazků správci pozůstalosti vytrhli právě ty stránky, které popisovaly dobu Dodgsonova rozchodu s rodinou Alice.
Nic není jisté
Je milovaná dětská kniha, která inspirovala takové osobnosti, jako je Salvador Dalí a John Lennon, skrytou zpovědí pedofila? Není to vůbec jisté. Viktoriánská doba měla úplně jiné morální standardy než 20. století (o dnešní době nemluvě). Děti byly vnímány jako symbol božské čistoty a jejich vyobrazování bez šatů nebylo ničím skandálním. Rodiče o pořízení portrétů Dodgsona sami žádali a obnažené pózy vnímali jako stylizaci do podoby andílků z náboženských obrazů. S vědomím rodičů vznikl i portrét malé Alice a Liddelovi uchovávali kolorovanou kopii jako vzácnost v drahé sametové paspartě.
Dochované Dodgsonovy dopisy také vyvrací časté tvrzení, že ho nezajímaly dospělé ženy. Podle všeho o ně měl naopak velký zájem a výlety s dětmi používal jako záminku k setkávání s jejich chůvami či staršími sestrami. Toto mohlo nakonec vést i k rozepři s rodinou Liddelových. Ve zničených částech deníků se podle vzpomínek Dodgsonových příbuzných měly objevovat narážky na nespokojenost paní Liddelové, která zjistila, že strýček Charles při procházkách s dětmi flirtuje s jejich poručnicí. Jinde se ale můžete dočíst i jinou verzi. Paní Liddelová se měla dozvědět, že se Dodgson dvoří její nejstarší dceři Lorině. Té ale bylo tehdy už 14 let a podle viktoriánských mravů tedy byla ve věku, kdy mohla přijímat pánské nápadníky.
Je možné, že Alice opravdu Dodgsona / Carrolla přitahovala. Stejně věrohodné je ale tvrzení, že Dodgson byl pohledný svobodný mládenec, který si užíval pohodlí univerzitního prostředí a pozornosti žen, které se v něm pohybovaly. Postavu dětmi milovaného Lewise Carrolla si vytvořil proto, aby své zálety zatajil před sveřepými strážci viktoriánských mravů. Tuto teorii potvrzuje například britský herec a dramatik Laurence Irving, jehož rodiče se se spisovatelem přátelili. Ve svých memoárech na něj vzpomíná jako na „šedivějícího satyra převlečeného za beránka“.
Tajemství Alenky v říši divů a Alenky v zemi za zrcadlem nás asi nikdy nepřestanou fascinovat. Psychonauti v ní nachází odkazy na prožitky navozené halucinogenními drogami. Sociologové narážky na pokryteckou morálku viktoriánské společnosti. Historikové zakódovanou kritiku poměrů v královské rodině. Matematici v ní cítí Dodgsonovu averzi k iracionálním číslům a dalším moderním trendům, které narušovaly starobylý řád jeho milované algebry a euklidovské geometrie. Všechny tyto teorie jsou stejně neurčité jako domněnky o autorově vztazích k ženám a dívkám. Neurčitost je nakonec asi jediné téma, které můžeme v Carrollových knihách s určitostí určit.
