Armády ustoupily vědcům. Dohoda o Antarktidě dokazuje, že mírová řešení jsou přínosem i pro znepřátelené velmoci
Před 65 lety podepsalo dvanáct států dohodu o zákazu vojenského využívání Antarktidy a o volném pohybu vědců na kontinentu. V podstatě všechny velmoci přitom měly s kontinentem velké plány od testování jaderních zbraní přes těžbu surovin až po lov velryb. Dohoda o Antarktidě je důkazem, že diplomacie dokáže přinést mírové řešení i v době hrozící jaderné války.
Domněnka, že se hluboko na jihu skrývá neobydlený kontinent, se v lidské civilizaci vyskytuje už od pradávna. O Terra Australis psal už Aristoteles a zmínky o ledových horách tyčících se nad hladinou oceánu se dají najít i v pověstech starých polynéských mořeplavců. Evropané je na vlastní oči poprvé spatřili v éře objevitelských plaveb kolem Jižní Ameriky v 15. a 16. století. Ze stejné doby pochází i první nároky na území neprozkoumaného kontinentu. Podle výnosu papežského ediktu patřila veškerá území Nového světa (s výjimkou budoucí Brazílie) španělskému králi. Prvním oficiálním vládcem Antarktidy se proto stal v roce 1539 conquistador Pedro Sánchez de la Hoz. Jeho titul byl víceméně symbolický, protože ostrovy Antarktidy začali mořeplavci prozkoumávat až v 19. století a na pevninu vkročili až v roce 1820.
Kdo dřív přijde…
Ve věku, kdy Antarktidu začaly mapovat první výpravy polárníků, už dávno pominula moc Španělska i Portugalska. S papežskými edikty si proto nikdo nelámal hlavu a nové světové velmoci si kontinent rozdělovaly podle pravidla „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. Jako první si v něm vytyčila državy Francie, zakrátko se přidala Velká Británie, Nový Zéland, Austrálie, Chile, Argentina a Norsko. Zábory byly opět spíše formální, protože na obrovská území věčného ledu vkročilo jen několik málo výprav. Kontinent ale svou rozlohou sliboval potenciál výskytu nerostných surovin a v jeho vodách se vyskytovaly obrovské kolonie živočichů oplývajících velmi žádaným tukem. Snaha zajistit říši suroviny pro výrobu margarínu přivedla do Antarktidy i vyslance Adolfa Hitlera. Vůdce dokonce mezi britským a norským územím vytvořil zem Nové Švábsko a nechal na jeho pláně z letadel shazovat kovové hákové kříže.
Po válce se hospodářské zájmy v Antarktidě ještě vystupňovaly a vedly k řadě diplomatických i ozbrojených konfliktů. V roce 1952 například došlo k přestřelce mezi Argentinou a Británií, což ještě vyostřilo jejich vleklý konflikt o državy na Falklandských ostrovech. Na scéně se navíc objevil Sovětský svaz, a na jeho aktivity musely tím pádem reagovat i Spojené státy. Z jejich iniciativy vzešel první návrh, aby celý jižní kontinent spadl pod mandát OSN. Zainteresované velmoci propozici samozřejmě smetly ze stolu. V 50. letech začalo nadšení opadat i ve Spojených státech. Armádní představitelé tehdy zjistili, že i na nejodlehlejších tichomořských atolech žijí domorodé komunity a provádět zde testy atomových zbraní má veskrze neblahé dopady. Přesunout na liduprázdné pláně Antarktidy atomové střelnice a sklady nebezpečného jaderného odpadu se zdálo jako ideální řešení. Lobování armádních stratégů ale narazilo na odpor samotného nejvyššího velitele Dwighta D. Eisenhowera, který přišel s naprosto opačným plánem.
Mezinárodní geofyzikální rok
Základem Eisenhowerova plánu byla celosvětová vědecká iniciativa Mezinárodní geofyzikální rok. Vznikla po dohodě Mezinárodní rady vědeckých svazů a Světové meteorologické organizace a v roce 1957 v jejím rámci vyslalo do Antarktidy vědecké týmy celkem 67 zemí. Nové technologie vyvinuté původně pro válečné účely výrazně zlepšily možnosti praktického výzkumu. Z Antarktidy začala proudit data, která posunula na zcela novou úroveň meteorologii, oceánografii, glaciologii, seismologii, výzkum gravitace, geomagnetismu, kosmického záření, fyziky ionosféry a další obory. Přínos Mezinárodního geofyzikálního roku pro světovou vědu byl tak velký, že když Eisenhower přišel s návrhem vytvořit z Antarktidy obrovskou vědeckou laboratoř, přidaly se k němu všechny zainteresované mocnosti.
Vzácná dohoda
Smlouva o Antarktidě byla podepsána 1. prosince 1969 ve Washingtonu. Prvními signatáři byly státy, které měly na kontinentu stálou vědeckou základnu s aspoň jedním trvalým členem. Kromě USA ji podepsala Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, JAR, Sovětský svaz a Spojené království. Další státy přibývaly postupně a dnes ji uznává 48 zemí včetně Česka (od roku 2014 provozujeme na pobřeží ostrova Jamese Rosse Mendelovu polární stanici). Smlouva definuje Antarktidu jako území sloužící výhradně k mírovým účelům, zakazuje vznik jakýchkoliv teritoriálních nároků a případné spory svěřuje jurisdikci mezinárodního soudu.
Z dnešního pohledu se může zdát Smlouva málo významná. Díky projektům v Antarktidě ale lidstvo získalo nedocenitelné poznatky o zemské atmosféře, oceánských proudech, chování ledovců, a především o historii a vývoji klimatu. Stejně důležitý je i symbolický význam smlouvy, která vznikla v době, kdy svět stál doslova na hraně jaderného konfliktu. Navždy může sloužit jako důkaz, že se i znepřátelené světové velmoci mohou dohodnout na společném řešení a ustoupit od svých vojenských a teritoriálních zájmů.
