Tragédie na pokračování. Co se stalo při nejhorší průmyslové katastrofě v dějinách v Bhópálu?

V noci 3. prosince 1984 obyvatele Bhópálu zachvátila panika. Probudila je bolest. Měli pocit, že vdechují oheň, pálily je oči, pěna jim šla od úst, zmítali se v křečích, zvraceli. A nevěděli proč. Co se stalo?! Kdo mohl křičet, vybízel ostatní k útěku. Pryč! Na vzduch! Jenže venku nebylo bezpečněji, ani tam se nedalo dýchat a lidé i zvířata v ulicích při útěku po sobě v hrůze šlapali.

Přes třicet tun jedovatého plynu, který krátce po půlnoci kvůli havárii unikl z chemičky, roznesl mírný jižní vítr nad nejobydlenější část Bhópálu. Varovné sirény se v továrně nerozhoukaly – pokud se nikdo nic nedozví, tak se vlastně nic nestalo, není nutné někoho zbytečně děsit, vždyť se ten mrak určitě rychle rozptýlí. Povětrnostní podmínky z něj však vytvořily dusivou pokličku, zasaženo bylo asi 50 kilometrů čtverečních Bhópálu. Údaje o obětech se různí. ­První den přišly o život asi tři tisíce osob – doma, na ulici, v nemocnici. Dalších pětadvacet tisíc lidí zemřelo na následky v následujících měsících. Desítky tisíc postižených soužily vážné nemoci, mnoho lidí osleplo, těhotné ženy potratily a další děti se jim pak i po letech narodily znetvořené.

Zdravotníci ihned po katastrofě nevěděli, čemu čelí, co všechno do vzduchu mohlo z chemičky uniknout. Vedení továrny mlžilo s poukazem na obchodní tajemství. Pitvy kvůli barvě tkání poukazovaly na možnou otravu kyanovodíkem. Použití thiosíranu sodného, jenž je účinný protijed, však indické úřady z nepochopitelných důvodů nedoporučily. Bhópálu se zmocnila bezmoc a beznaděj. Živí záviděli mrtvým.