Roznětka pro inkviziční peklo. Před 540 lety vydal papež „čarodějnickou bulu“
„Ve snaze o nejvyšší horlivost“, nebo též „S nejvyšší náklonností“. Takto lze volně z latiny přeložit název buly papeže Inocence VIII. „Summis desiderantes affectibus“, která byla vydána přesně před 540 lety dne 5. prosince 1484. Nejednalo se však o nějakou řadovou úřední nebo konfesní listinu z pera nejvyššího pontifika. Vedle toho, že se jednalo o první papežský spis tohoto druhu, který vyšel knihtiskem, to bylo především „dobrozdání“ od nejvyšší církevní autority, jež zásadní měrou v následujících stoletích přispělo k honům na čarodějnice. Ty zachvátily pozdně středověkou a novověkou Evropu (včetně českých zemí), ale i americký kontinent a za oběť jim padly desítky až stovky tisíc lidí.
„S nejvyšší náklonností, jak to vyžaduje péče o pastorační péči, aby katolická víra všude v naší době vzrůstala a vzkvétala a aby veškerá heretická zvrácenost byla zahnána daleko od hranic věřících, rádi prohlašujeme a také udělujeme znovu, aby naše zbožná touha tohoto druhu mohla být uskutečněna; a ze všeho toho důvodu skrze službu našeho působení, jakoby skrze století prozřetelnostního působení vykořeněného z omylů se do srdcí věřících a silných vtiskla horlivost a úcta stejné víry,“ stojí v preambuli dokumentu, kterému se kvůli jeho pozdějšímu „využití“ přezdívá „čarodějnická bula“. Svým podpisem ji potvrdil papež Inocenc VIII. (vlastním jménem Giovanni Battista Cybo), který dosedl na Petrův stolec jako v pořadí 213. římský biskup.
Pokud bychom použili dnešní výrazivo, začal Inocenc VIII. touto bulou svoje úřadování v čele katolické církve velice zostra. Kardinálská konkláve jej totiž Svatým otcem zvolila 29. srpna téhož roku 1484 a intronizován byl 12. září. Svoji bulu tedy Inocenc VIII. vydal po necelých třech měsících v úřadě. Možná tak učinil i ze zištných důvodů. Traduje se o něm totiž, že během svého pontifikátu měl i výrazné finanční problémy, a dokonce prý neváhal dát do zástavy papežskou mitru a tiáru. Vedl marnivý život a je mu připisován i výrok „když už jsme jednou papežem, tak si to pořádně užijme“.
V historických souvislostech je vydání buly spojeno se jmény dvou významných dominikánských inkvizitorů Heinricha Kramera (zvaného Institoris) a Jacoba Sprengera. Později oba „prosluli“ sepsáním a vydáním příručky pro inkvizitory Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice. Ale nepředbíhejme.
Na konci 15. století nebylo potírání čarodějnictví či kouzelnictví v Evropě žádnou novinkou. První a ojedinělé hony na čarodějnice se konaly již v 13. století. I na začátku 15. století se především severoněmeckými zeměmi prohnala další vlna pronásledování lidí, již byli údajně ve spojení se zlými duchy a škodili tím společnosti. Pak však nastalo klidné období a zdejší inkvizitoři při svém pronásledování domnělých čarodějnic a dalších společníků ďábla dokonce naráželi na odpor, a to jak ze strany představitelů moci světské, tak i moci církevní. Ti totiž jakékoliv zásahy zvenčí považovali za ohrožení svého mocenského vlivu. Příkazy inkvizitorů často nebrali na vědomí, nedovolovali jim vykonávat tresty, věznit nebo napravovat provinilce.
Fanatický inkvizitor Heinrich Kramer, který byl od roku 1482 převorem dominikánského konventu ve Schellstadtu v Alsasku, si proto stěžoval samotnému papeži, že jej ostatní kněží nijak nepodporují v jeho úsilí vypořádat se s čarodějnictvím a on sám se stává nežádoucí osobou. Pobouřený Inocenc VIII., který se čarodějnictví sám obával, na Kramerovo naléhání reagoval vydáním buly „Summis desiderantes affectibus“ (některé prameny uvádějí, že autorem buly byl přímo sám Kramer a papež Inocenc VIII. ji jen stvrdil) a zároveň požádal Jakoba Sprengera, profesora a děkana teologické fakulty v Kolíně nad Rýnem, aby Kramerovi v jeho práci „pomohl“.
Papež Inocenc VIII. v této bule – oproti předchozím vyjádřením a církevnímu zákonodárství, které se k čarodějnictví do té doby stavělo jako k pověře a čemusi, co se nezakládá na pravdě – upozorňuje na nebezpečí čarodějnictví v Německu a vyzývá k nelítostnému boji proti němu. Touto listinou Inocenc VIII. rovněž výslovně ruší všechna předchozí nařízení ve věci obou inkvizitorů a doporučuje štrasburskému arcibiskupovi namátkové zpřísňování rozsudků inkvizičních tribunálů. Papež v bule též vypočítává četné údajné zločiny čarodějnic.
Bula zároveň opět zmocňovala oba inkvizitory Kramera i Sprengera k boji proti čarodějnictví a vybavila je náležitými pravomocemi, aby už v budoucnu nedocházelo k podrývání jejich autority. Aby byl brán obsah buly doslova a vážně na zřetel, byly stanoveny velmi přísné tresty pro všechny, kteří by se chtěli inkvizitorům nějak stavět na odpor. A bylo zcela jedno, k jakému stavu dotyční náleželi nebo zda byli chráněni jakýmikoliv výsadami a privilegii. „Proto žádnému člověku nebude dovoleno porušit tuto stránku našeho prohlášení, prodloužení, udělení a pověření nebo je porušit lehkomyslným počínáním. Pokud se však někdo odváží se o to pokusit, ví, že tím vyvolává rozhořčení Všemohoucího Boha a jeho blažených apoštolů Petra a Pavla,“ stojí v závěru papežské buly.
Pozoruhodné však bylo, jak se s tímto dokumentem nakládalo dál a jak byl interpretován. Některé historické publikace označují tento papežský proskript za „čarodějnickou bulu“, jenž se stala rozhodujícím impulsem k nastartování masových čarodějnických procesů v Evropě, a pokládají ji i za vyjádření bezvýhradné podpory inkvizice ze strany církve, ať se tak děje kdekoliv. Samotná bula přitom dává zmocnění k potírání zlých duchů pouze Kramerovi a Sprengerovi a teritoriálně lokalizuje jejich pole působnosti.
Důležité však bylo, co se dělo dál. Heinrich Kramer hodlal svoji nově nabytou moc ukázat v Innsbrucku, kde hned následujícího roku hodlal rozpoutat velký čarodějnický proces. Při něm bylo vyslechnuto 57 podezřelých, odsouzen ale nebyl nikdo z nich. Stal se dokonce opak. Innsbrucký biskup označil za ďábla právě Kramera, jelikož ho údajně znechutil svým podivným zájmem o sexuální praktiky vyslýchaných podezřelých. Kramer byl nakonec vykázán ze země.
Ponížený a zneuznaný Kramer nabral ve svém fanatismu ještě vyšší obrátky. Během následujícího roku sepsal spis Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice. Četné historické zdroje potvrzují, že mu v tom pomáhal i nám už známý Jakob Sprenger, který k dílu napsal jakousi předmluvu a zjevně se podílel i na první, teoretické části knihy. Kramer o Sprengerovo spoluautorství hodně stál, protože díky jeho renomé a vážnosti v teologickém univerzitním světě dílo nabývalo na vážnosti. Se vznikajícím spiskem totiž nechtěli mít tehdejší věhlasní teologové a profesoři na univerzitách nic společného.
Kramer však myslel na všechno. Aby dosáhl výsledku svého snažení a docílil maximální pozornosti pro svoje dílo, připojil k němu právě papežskou bulu „Summis desiderantes affectibus“. Ta – jak již víme – Kramera i Sprengera jmenovitě zmiňovala, dávala jim jisté pravomoci a hrozila trestem všem, kdo by jim překáželi nebo činili příkoří. Spis Malleus Maleficarum byl prvně vydán na přelomu 1486 a 1487 u tiskaře Petra Dracha ve Špýru. První čtyři vydání knihy byla publikována anonymně, autorství obou teologů bylo výslovně uvedeno až u 11. vydání z roku 1519. To byli oba autoři však již po smrti.
Čarodějnické procesy byly temnou skvrnou dějin Evropy i nového světa až do poloviny 18. století. Inkvizitoři využívali řadu příruček a publikací, tudíž kniha Malleus Maleficarum nebyla jedinou „biblí“ lovců čarodějnic. Byla však prvním počinem svého druhu a otevřela stavidla pomyslnému běsnění a fanatismu ve jménu všemohoucího Boha. Na samém začátku přitom stál jeden zatvrzelý, zneuznaný a fanatický mnich a papežská bula „Summis desiderantes affectibus“, která všemu dala posvěcení od nejvyšší pozemské autority té doby.
