Byl Karel May podvodník a rasista, nebo autor, který dodnes inspiruje miliony čtenářů?
Před 150 lety se z vězení vynořil chudý hochštapler jménem Karel May a dal se na dráhu spisovatele. O pět let později vydal román, jehož příběh se odehrává na divokém západě. Kniha Waldläufer (Zálesák) v sobě nesla zárodky díla, které z bývalého recidivisty udělalo milionáře. Skrývají se v ní ale i všechny kontroverze, kvůli kterým jsou dnes Mayovy knihy kritizovány.
Osobnost a dílo Karla Maye je jedním z nejzajímavějších fenoménů evropské kultury a popkultury. Jak hluboko je v nás May zakořeněný, dokazuje nedávná kauza připravované knihy doprovázející dětský film „Mladý Vinnetou“. V bulvárním deníku Bild vyšel v létě 2022 článek, že „woke aktivisté“ zabránili vydavatelství Ravensburger knihu vydat, protože je podle nich rasistická a plná kulturní apropriace. Nadto měla „cancel culture“ zapříčinit i stažení klasických filmů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi z programu německých veřejnoprávních kanálů. V celém evropském mediálním prostoru se okamžitě spustila doslova lavina. Podle analýzy portálu Scompler se kauza během jediného týdne probírala v 8600 článcích, 3200 z nich bylo v tištěných denících a časopisech. Jméno autora se objevilo v 150 000 odkazech na sociálních médiích a příspěvky sdílely miliony uživatelů. Když bouře ustala, ukázalo se, že šlo o uměle nafouknutou bublinu. Vydavatelství pod žádnou soustředěnou palbou nebylo, filmy byly z kanálu ARD staženy kvůli malému zájmu diváků a procesu obnovování vysílacích práv. Proč ale triviální spor o dávno mrtvého autora takovou kontroverzi vyvolal?
Karel May budil rozporuplné reakce už za svého života, dokonce dlouho před tím, než se stal slavným spisovatelem. Má to pravděpodobně něco do činění s tím, že o jeho životě víme jen málo. Většina detailů pochází z jeho vlastních deníků a autobiografie Mein Leben und Streben (Můj život a cíle). U obou je zcela zřejmé, že si mnoho detailů upravil nebo úplně vymyslel. Někteří kritici dokonce usuzují, že autor mohl trpět poruchou mnohočetné osobnosti – často se doslova převtěluje do postav svých hrdinů a mnohokrát radikálně změnil svůj způsob psaní. Jiní poukazují na fakt, že se May dlouhou dobu živil jako profesionální podvodník a fabuloval celý svůj život.
Chudoba a vězení
Informace o spisovatelově mládí se dají vysledovat z různých oficiálních dokumentů a matrik, ale i zde se životopisci různí. Nejčastější verze praví, že se Karel narodil v roce 1842 jako páté z celkem čtrnácti dětí Heinricha Augusta a Christiane Wilhelminy Mayových. Vyrůstal v takové chudobě, že kvůli podvýživě na několik let oslepl a se zdravotními problémy zápasil celý život. V šestnácti letech musel začít pracovat, aby pomohl rodinnému rozpočtu. Jelikož rád četl, zvolil si dráhu učitele. Ze školy se údajně začaly ztrácet drobné předměty a Karlův spolubydlící jednoho dne nemohl najít kapesní hodinky. May obvinění z krádeže popřel, byl přesto odsouzen k několika týdnům vězení a navždy ztratil možnost pracovat jako učitel.
Nepříjemná zkušenost zahájila v životě Karla Maye temné období, z kterého známe jen sporadické údaje. Sám spisovatel tvrdil, že podnikl cestu do Ameriky, kde žil s indiánskými kmeny a sbíral poznatky o jejich životě. Ve skutečnosti se v Německu živil jako podvodník. Metody, o kterých se dočtete, jsou často až komické a opět vzbuzují podezření, že May v sobě nosil několik různých osobností. Vystupoval prý například v přestrojení za lékaře jménem dr. Heilig (dr. Svatý), pronajímal si hotelová apartmá, nakupoval na úvěr jídlo a luxusní zboží a poté uprostřed noci zmizel. Jindy se vydával za notáře, pojišťovacího agenta nebo za policistu vyšetřujícího případ padělaných peněz, což ho opravňovalo „zabavovat“ náhodným lidem podezřelé bankovky. Podvodníka začala zakrátko stíhat skutečná policie. Musel se skrývat v lesích, několikrát byl zatčen a uvězněn. Naposledy ho soudce poslal do vězení na čtyři roky, když se vydával za orientálního gentlemana jménem Albin Wadenbach. Z káznice ve Waldheimu vyšel opět jako zcela jiný člověk.
Sláva a problémy
Čas za mřížemi strávil Karel May převážně v knihovně, kde hltal romány Jamese Fenimora Coopera, Mayne Reida a dalších raných oslavovatelů romantiky Divokého západu. Po propuštění se vrátil do rodného města, kde o sobě rozhlásil, že dobu své nepřítomnosti strávil cestováním po exotických zemích. Pověst světoběžníka mu umožnila psát pro různé noviny cestopisy a zanedlouho si zařídil poměrně slušné živobytí jako spisovatel brakových románů. Používal řadu pseudonymů, psal detektivky, humoresky a také erotickou literaturu, která v očích tehdejších čtenářů hraničila s pornografií. Postupně ale jeho tvorba začala směřovat k dobrodružným příběhům zasazeným do exotických krajin. V roce 1879 vydal svůj první román z Divokého západu Der Waldläufer. Česky vyšel jako Komanč a zálesák a objevuje se v něm postava ušlechtilého indiánského náčelníka s puškou pobitou stříbrnými hřeby.
Dobrodružné romány Mayovi vynesly takovou popularitu, že je těžké si ji představit. V Německu je dodnes druhým nejprodávanějším autorem, předstihl ho pouze Martin Luther, a to jen proto, že do němčiny přeložil Bibli. May si slávy užíval a postupně se zcela převtělil do svých hrdinů. Žil ve vile Shatterhand zaplněné „autentickými“ trofejemi z cest, nechával se fotit v obleku zálesáka a rozhlašoval o sobě, že mluví čtyřiceti jazyky a rozumí dalším dvanácti stům. Když se objevil na veřejnosti, musela davy fanoušků rozhánět policie a hasiči. Sláva s sebou bohužel nesla i stinné stránky. Nakladatel Johannes Adalbert Fischer se dostal k archivu Mayovy rané tvorby, začal ji bez autorova souhlasu vydávat a neváhal pod jeho jménem publikovat i erotické romány. Soudními spory s Fischerem strávil May dlouhé roky. Během přelíčení se na veřejnost dostalo mnoho detailů z jeho života, které do té doby pečlivě skrýval – především jeho kriminální minulost a fakt, že nikdy nevycestoval z Německa.
Neustávající stres ze soudních sporů a přemíry zájmu veřejnosti se podepsal na Mayově tělesném a pravděpodobně i duševním zdraví. Aby se odreagoval, podnikl cestu po orientu a výlet do USA. Realita zemí, o kterých tak dlouho psal, ho značně rozčarovala. Inspirovala ho ale k další změně literárního stylu. Román V říši stříbrného lva a závěrečný díl ságy o Vinnetouovi jsou plné alegorií, křesťanské symboliky a hlubokých úvah o pacifismu. Snaha vytvořit ucelený filozofický systém Maye zaměstnávala až do náhlé smrti v roce 1912. Několik dní před tím vystoupil na setkání vídeňské Akademické společnosti pro literaturu a hudbu. Jeho projev „Vzhůru k říši ušlechtilých lidí“ vzbudil nadšené ovace zaplněného sálu. Mezi tleskajícími byla pacifistka a budoucí nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttnerová a údajně i mladý Adolf Hitler.
Chvála a kritika
Přítomnost obou radikálně odlišných fanoušků Karla Maye přesně ilustruje rozporuplné interpretace jeho díla. Někteří čtenáři v nich vidí oslavu křesťanských ideálů lásky k bližnímu a odmítání násilí. Mayovi hrdinové – především ti, se kterými se sám ztotožňoval – vždy stojí na straně slabých a utlačovaných a odmítají zabíjet i ty nejhorší nepřátele. Postavy domorodců ze západu i z východu jsou sice často velmi stereotypní a May si veškeré reálie evidentně vymyslel. Popisuje je ale jako rovnoprávné lidské bytosti schopné lásky, soucitu a odpouštění, čímž je mezi svými současníky naprostou výjimkou. V USA se ve stejné době těšily popularitě šestákové romány, které indiány vykreslovaly jako krvežíznivé divochy, evropská braková literatura byla zase plná lstivých a podlých orientálních padouchů. Existují ale i čtenáři, kteří v Mayových románech vidí oslavu silného bílého muže, který je předurčený vládnout méněcenným národům. Opírají se přitom o nepopiratelný fakt, že do rolí kladných hrdinů May obsazuje Němce a neváhá německý původ přiřknout i duchovnímu vůdci Apačů Klekí Petrovi.
Jméno Adolfa Hitlera už zde zaznělo a literární historici, kteří se fenoménem Karla Maye zabývají, málokdy zapomenou zmínit, že jeho romány byly oblíbenou četbou budoucího vůdce Třetí říše. Někteří kritici jdou i dál. Spekulují, že Hitler mohl pod jejich vlivem dospět k přesvědčení, že německá rasa je předurčená k světovládě, stejně jako byl německý učitel předurčen k roli Bílého otce indiánského kmene. Asi nejdále jde v této kritice německý spisovatel Klauss Mann, který Maye doslova nenáviděl a označil ho za „zloděje, podvodníka, sexuálního perverta a groteskního proroka falešného mesiáše.“ V článku z roku 1940, kde se tato nelichotivá charakteristika objevila, zaznělo i obvinění, že Mayovy knihy formovaly Hitlerovu osobnost. „Třetí říše je ultimátním triumfem Karla Maye. Je strašlivým zhmotněním jeho snů,“ napsal Mann.
Není pochyb, že knihy Karla Maye formovaly představy o Americe a orientu u celých generací Evropanů. O rozčarování z příjezdu do reality USA mluvila řada německých intelektuálů prchajících před nacismem včetně zuřivého reportéra Egona Ervina Kische. Má ale Klauss Mann pravdu, když obviňuje Maye, že „otrávil srdce a duše Němců pokryteckou morálkou a perverzní glorifikací krutosti“? Patrně ne, protože May má řadu obdivovatelů i mezi osobnostmi, ke kterým taková charakteristika jednoznačně nesedí. Spisovatel a filozof umění Herman Hesse mayovky miloval a označil je za „nepostradatelné a věčné“. Albert Einstein se svěřil, že romány Karla Maye formovaly celé jeho dětství a v nesnadných časech k nim utíkal i jako dospělý.
Kulturní apropriace a důležité alegorie
V hodnocení díla a odkazu Karla Maye je asi nejlepší se přidržet pravidla o zlaté střední cestě. Je pravda, že jeho knihy mají s realitou společné jen máloco. Kritika, že domorodým národům podsouvá obdiv k západním křesťanským hodnotám, je zcela oprávněná. Odpůrcům „kulturní apropriace“ musí připadat strašné německé festivaly indiánské kultury, na které se sjíždí tisíce Mayových fanoušků v indiánských čelenkách a tančí za zvuku bubnů kolem falešných totemů. Rozhořčeným kritikům ale uniká, že na stejné festivaly pořadatelé už desítky let vozí z USA vyslance indiánských kmenů. Jejich přednášky o historii a kultuře zanikajících národů se díky tomu dostaly ke statisícům zaujatých posluchačů. Není vůbec náhoda, že němečtí lingvisté platí za přední světové experty v oboru indiánských jazyků a nářečí.
Na obranu oslavovaného i zatracovaného autora je ještě potřeba uvést jednu důležitou skutečnost. Jeho dílo ztratilo ochranu autorského práva už v 60. letech 20. století. Dnes je proto zastíněno bezpočtem více či méně povedených napodobenin. Knihy, komiksy a filmy vznikají bez ohledu na to, jestli souzní s vizemi, které pro Maye byly velmi důležité. V závěru života často psal, že jeho díla mají čtenáři číst jako alegorie. Jeho kritici v tom vidí snahu odpoutat pozornost od skutečnosti, že si všechny reálie vymyslel. Dobrodružné mayovky ale opravdu lze číst jako obecně platné alegorie o boji dobra se zlem a pokušením. Není těžké v nich najít myšlenky o náboženské toleranci, rovnoprávnosti a pacifismu. Mayův hrdina je sice neporazitelný nadčlověk, své schopnosti ale podřizuje přísným morálním zásadám. Odmítá násilí, i když je konfrontován s nejhoršími lidskými vlastnostmi, a nikdy neoplácí zlé zlým. Možná proto stále baví nové generace čtenářů, přestože příběhy o indiánech a dobrodružstvích ve stínu pádišáha už jinak dávno vyšly z módy.
