Operace Bodenplatte: Na Nový rok 1945 se zhroutily naděje Německa vkládané ve zvrat v letecké válce
Hitlerovské Německo se v prosinci 1944 pokusilo nenadálou protiofenzívou v Ardenách strhnout strategickou iniciativu na svou stranu. Nelze popřít, že zejména v prvních dnech tohoto protiútoku zaznamenalo značné úspěchy a sebevědomím Yankeeů otřáslo.
Jestliže kdysi obávaná a mocná Luftwaffe nedokázala zabránit vylodění Spojenců v Normandii, neznamenalo to, že úplně rezignovala na další odpor. Právě naopak. Od 21. října 1944 se na západní frontě soustřeďovaly její silné svazky, a to hlavně od letecké armády „Reich“. Do podřízenosti leteckého velitelství „West“ přešel II. stíhací letecký sbor se sedmi stíhacími eskadrami čítajícími úhrnem pětadvacet stíhacích leteckých skupin, 3. stíhací letecká divize se čtyřmi stíhacími eskadrami o dvanácti skupinách a 8. letecká divize s částí sil tří bombardovacích eskader, třemi nočními bitevními skupinami a jednou noční stíhací eskadrou. Nicméně i po těchto rozsáhlých přesunech zůstával poměr sil pro německé letectvo nadále krajně nepříznivý.
Střet dvou koncepcí
Část generality Luftwaffe v čele s generálem stíhačů, se 104 přiznanými sestřely leteckým esem Adolfem Gallandem, chtěla zasáhnout proti zničující spojenecké strategické bombardovací ofenzívě, přeměňující v ruiny německá města. Tak se zrodil plán koncentrovat síly pro masový útok, takzvaný velký úder. Podle nejoptimističtějších nadějí měla následující letecká bitva způsobit protivníkům natolik těžké ztráty, že by podlomení morálky osádek amerických bombardérů mohlo vést alespoň k přerušení denních náletů.
Jenže jiné špičky německého letectva, rekrutující se převážně z důstojníků zdecimované bombardovací složky Luftwaffe, získávaly po nezdaru Jagdwaffe při protivzdušné obraně třetí říše stále větší vliv. Obnovovanou sílu stíhačů zamýšlely využít při podpoře pozemního útoku. Hlavním představitelem tohoto názorového proudu se stal teprve třicetiletý generálmajor Dietrich Peltz, tehdy nejmladší generál Wehrmachtu.
Netřeba dodávat, že poslední slovo měl říšský kancléř Adolf Hitler, který se rozhodl pro druhou variantu, tedy využít masy stíhacích letounů k útokům na základny spojeneckého letectva v Belgii, Nizozemsku a v severní Francii. Operace dostala krycí název „Bodenplatte“ a původně ji měli spustit hned první den protiofenzívy v Ardenách.
Co předpovědí rosničky
Německé velení sázelo na zahájení útoku za natolik špatných povětrnostních podmínek, že americké a britské letectvo nebude moci na bojišti zasáhnout. Ve Směrnici pro útočné akce v operaci „Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně) se tudíž o použití Luftwaffe výslovně uvádělo: „Při zlepšení povětrnostní situace ponesou hlavní tíhu stíhací svazky, jejichž hlavním úkolem bude chránit tankové klíny, cesty postupu a pohotovostní postavení. Kromě toho je třeba uskutečnit překvapivý úder na obsazená letiště nepřátelského taktického leteckého sboru v blízkosti fronty. Použití letectva k přímé podpoře pozemních vojsk přichází v úvahu jen soustředěně na rozhodujících místech. Při tom musí mít letecké svazky ve dne silnou stíhací ochranu, což bude znamenat oslabení stíhacího letectva na jiných úsecích. Hlavním cílem nočních úderů leteckých svazků jsou za vhodných povětrnostních podmínek komunikační uzly a provoz na železnicích a silnicích.“
Kam se hrabala na protivníka
Z toho vyplývá, že kdysi výrazně agresívní Luftwaffe se už nyní omezovala jenom na pasívní ochranu. Její početní slabost – v porovnání se Spojenci – znemožňovala úzkou součinnost s pozemními vojsky. Přestože jedenáct z osmnácti eskader nasazených do bitvy v Ardenách tvořili denní stíhači, nedokázali zlomit, nebo alespoň otřást nadvládou spojeneckého letectva ve vzdušném prostoru.
Jestliže ve dnech 16. až 26. prosince 1944 podnikalo americké a britské letectvo denně přes tři tisíce vzletů, Luftwaffe se zmohla na pouhých asi pět set. V lednu 1945 se tento (ne)poměr drasticky změnil ještě více ve prospěch anglosaských velmocí, kdy Luftwaffe dokázala provést denně nanejvýš sedmdesát až osmdesát vzletů.
Bilance, z níž mrazí
Podle oficiálních údajů ztratily německé ozbrojené síly od vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 do 31. prosince 1944 celkem 8 386 383 osob, z čehož 3 359 979 vojáků činily trvalé (1 750 281 padlých, zemřelých na zranění a z jiných příčin a 1 609 698 nezvěstných a zajatých) a 5 026 404 zdravotnické ztráty.
Z toho na Luftwaffe připadlo úhrnem 496 058 osob. Trvalé ztráty činily 303 464 (155 014 padlých, zemřelých na zranění a z jiných příčin a 148 450 nezvěstných a zajatých) a zdravotnické 192 594 osob. Za stejné časové období německé letectvo přišlo o 71 965 bojových letounů, přičemž zdaleka největší ztráty – 32 280 – utrpělo v roce těžkých porážek: 1944.
Ztráty létajícího personálu dosáhly od začátku druhé světové války do 28. února 1945 103 475 letců (47 665 mrtvých, 28 200 raněných a 27 610 nezvěstných a zajatých).
Zde je však nezbytné přihlédnout k určitým specifikám Luftwaffe, což je ovšem téma na obsáhlý samostatný článek.
Kdo ovládá vzduch, vyhraje válku
Za jednu z klíčových příčin konečného nezdaru protiútoku v Ardenách lze bez nadsázky označit absolutní nadvládu spojeneckého letectva, jež se sice v prvních dnech kvůli nepříznivému počasí nemohla naplno projevit, ale zlepšení počasí Spojencům již po týdnu německé protiofenzívy – 23. prosince – umožnilo operovat ze všech sil. Oblohu zastínily letouny americké 8. a 9. a britské 2. taktické letecké armády. Pokusy Luftwaffe zabránit jejich neomezenému panství vyústily mezi 17. a 27. prosincem ve ztrátu 664 stíhacích letounů. Padlo či se ocitlo v nepřátelském zajetí 345 pilotů. Jestliže vyspělý průmysl dokázal nahrazovat těžké materiální ztráty – v roce 1944 třetí říše vyrobila navzdory těžkým náletům nejvíc letounů za celou druhou světovou válku! –, neblaze se projevil stoupající nedostatek dobře vycvičených pilotů a také pohonných hmot.
Zbývala poslední naděje na zvrat nepříznivého vývoje událostí: bez ohledu na propásnutí nejvhodnějšího termínu uskutečnit smělou operaci „Bodenplatte“. K 20. prosinci disponovalo letecké velitelství „West“ 2360 letouny včetně 1770 jednomotorových stíhaček a 40 proudových letounů Messerschmitt Me 262 a Arado Ar 234. Bojeschopnost strojů činila pětašedesát až sedmdesát procent. Avšak skladba letectva pro potřeby pozemní ofenzívy působila nevhodně, jelikož ji tvořily převážně stíhačky převedené z plnění úkolů v protivzdušné obraně. Piloti bránící nebe hitlerovského Německa před nálety Armádního letectva Spojených států (USAAF) logicky neměli zkušenosti s útoky na pozemní cíle.
Spojenci už v září 1944 shromáždili na kontinentálních a britských letištích 9720 bojových letounů – 3735 stíhacích, 1404 střední a 4581 těžkých bombardovacích a 411 průzkumných. Tato čísla přitom zahrnují pouze stroje americké 8. a 9. letecké armády, britského velitelství bombardovacího letectva a 2. taktické letecké armády.
Naproti tomu Němci do konce roku 1944 pro operaci „Bodenplatte“ shromáždili 986 letounů Messerschmitt Bf 109, Focke-Wulf Fw 190, Junkers Ju 88 a proudových Arad Ar 234 a Messerschmittů Me 262, z nichž operace se zúčastnilo 929. Nasazené jednotky se nacházely hluboko pod tabulkovými stavy, podle nichž měly mít 2665 letadel. (Letecký historik bývalé Německé demokratické republiky, jenž měl přístup do archívů Spolkové republiky Německo, Olaf Groehler však uvádí 1035 stíhacích letounů deseti stíhacích eskader 3. a 8. stíhací letecké divize Luftwaffe; jak je vidět, údaje o nasazených letounech a ztrátách se podle různých autorů liší.)
Naděje umírá poslední
Ráno na Nový rok 1945 začaly startovat německé letouny. Cíl představovalo třináct britských a čtyři americká letiště. První problémy nastaly již nad německým územím. Kvůli technickým problémům se některé letouny musely předčasně vrátit či nouzově přistát. Navíc na prolétající formace pálily obsluhy německého protiletadlového dělostřelectva, jež si neuměly představit, že by Luftwaffe dokázala shromáždit takové množství letounů, a považovaly je za nepřátelské! Plánovači Luftwaffe volili příletové trasy oblastmi, kde se nedávno bojovalo, a tudíž se zde soustředily početné síly Spojenců, a tedy rovněž protiletadlového dělostřelectva.
Jako kardinální chyba se ukázalo stanovení útoku pro všechny skupiny na 9.20 h, kdy se už nacházely ve vzduchu stíhačky Spojenců, které navíc útočily z výškové převahy. Nicméně momentu překvapení docílilo jedenáct z 34 zúčastněných skupin Luftwaffe. Neblaze se však projevil nedostatečný výcvik mnoha mladých německých letců, kteří nad letišti operovali příliš vysoko, manévrovali opatrně, vyhýbali se prudkým obratům, zatáčky po útocích točili pozvolna, a ještě k tomu nad letištní plochou, takže se stávali snadnou kořistí odhodlaných protiletadlovců. Ztráty umocnil nedomyšlený rozkaz podnikat na silně chráněné cíle opakované zteče.
Materiální ztráty Němci dovedli jakž takž nahradit, ale personální už nikoli. Operace „Bodenplatte“ tak třetí říši přinesla taktický, nikoli však strategický úspěch. Po jejím krachu se již Luftwaffe k podobně mocnému velkoúderu neodhodlala. Neměla totiž čím…
Spojenecké ztráty během operace „Bodenplatte“
Britské Královské letectvo (RAF)
Letouny zničené nenávratně: 221
Poškozené: 143
Armádní letectvo Spojených států (USAAF)
Letouny zničené nenávratně: 130
Poškozené: nejméně 70–80
Ztráty letounů Luftwaffe účastnících se operace „Bodenplatte“ podle Spojenců
Sestřeleno v leteckých bojích: 97
Zničeno pozemní palbou: 129
Celkem: 226
Spojenci nalezli celkem 137 vraků letounů Luftwaffe, z toho 98 v pásmu činnosti britské a 39 americké armády. Němečtí historici odhadují úhrnné ztráty Luftwaffe na nejméně 275 až 280 letounů. Vlastní protiletadlové dělostřelectvo jich sestřelilo asi sto, což představovalo třetinu všech ztrát!
