Nixonův šok a nekryté peníze: Pád zlatého standardu spustil zlatou horečku, která změnila svět
Před 45 lety zachvátila svět nová zlatá horečka. Nespustil ji nález ložisek na Yukonu, ale rozhodnutí vlády USA odpoutat americký dolar od zlatého standardu. Státní rezervy drahých kovů se dostaly na volný trh a zájem investorů nebral konce. V lednu roku 1980 vystřelila cena na rekordních 800 dolarů za trojskou unci. Při hromadění zlata potřebného pro krytí dolaru přitom občané USA museli drahý kov prodávat centrální bance za pouhých 35 dolarů. Co to vlastně zlatý standard byl, jak fungoval a jaké mělo jeho opuštění důsledky?
Zlato bylo jako platidlo používáno odpradávna a ražbu zlatých mincí se podařilo vystopovat až do 7. století před naším letopočtem. Zlatý kov je pro výrobu platidel ideální materiál. Na Zemi ho existují pouze omezené zásoby, a nehrozí tedy zahlcení trhu a pokles hodnoty. Zlato také nepodléhá zkáze, dá se snadno zpracovávat a je prakticky nepadělatelné, protože ryzost se dá jednoduše zjistit zvážením (jak dokázal už Archimedes ve svém „heuréka“ momentu). Jeho negativem je, že státy s ložisky zlata jsou oproti ostatním ve velké výhodě. V historii se ale tento nedostatek dařilo eliminovat za použití jiného mocného elementu - střelného prachu.
Papír a zlato
Není náhodou, že jako první provázala měnu se zlatem Velká Británie, v jejíž koloniích se nacházelo ložisek dost a dost. V roce 1821 královská banka vyhlásila, že každá libra odpovídá jedné trojské unci zlata (asi 113 g), za kterou ji je možné směnit. Zlatý standard se Británii osvědčil a pomohl stabilizovat překotný rozvoj ekonomiky nastartovaný průmyslovou revolucí. S jejím postupem přecházely na zlatý standard další velmoci a na konci 19. století zlato doslova propojilo celý svět. Se všemi měnami navázanými na jednotný kurz běžel mezinárodní obchod jako po másle. Systém sice znemožňoval přístup chudým zemím, které neměly zásoby drahých kovů, to ale bohatým velmocem nevadilo. Idyla ale neměla trvat dlouho.
Pojem zlatý standard se v poslední době dostal na pořad dne kvůli velké inflaci a devalvaci klasických měn. Po jeho znovuzavedení volají především zastánci takzvané rakouské ekonomické školy. Centrální banky by podle ní nemohly pumpovat do ekonomiky nekryté peníze, a roztáčet tak inflační kolotoč. Jejich oponenti poukazují na fakt, že v určitých situacích stát rychlou hotovost nutně potřebuje. Typickým příkladem jsou války, kdy je po vypuknutí konfliktu nutné pokrýt náhlé vysoké výdaje na zbrojení, a po jeho skončení nastartovat ekonomiku finančními injekcemi. Tvrzení „zlatoskeptiků“ podporují praktické příklady z historie. I v éře, kdy byly světové měny kryté drahými kovy, státy zlatý standard po vypuknutí války rychle opouštěly. Po vyhlášení míru se k němu vlastně ani nechtěly vracet.
Když přijde válka
Příkladem neochoty vrátit se ke zlatu je situace po I. světové válce. Evropské mocnosti byly tak hluboce zadlužené, že se na konferenci v Ženevě v roce 1922 dohodly na jakémsi hybridním systému zlatého devizového standardu. Americký dolar a britská libra byly vyhlášeny za rezervní měny a zachovaly si krytí zlatem. Ostatní měny s nimi byly provázány pevným kurzem nebo se jejich kurz podle dolaru a libry odvíjel. Dnešní analytici tvrdí, že ekonomové udělali chybu, když statut rezervní měny udělili i libře. Británie totiž během války vyčerpala takřka všechny zlaté rezervy a reálná hodnota státní měny byla znehodnocená inflací. Ministr financí Winston Churchill zpočátku nechtěl libru takové zátěži vystavit. Byl ale přehlasován konzervativní „zlatou lobby“, která se bála, že by Británie mohla přijít o prestižní pozici světové velmoci. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Když Francie požádala o výměnu librových rezerv za zlato, byla Británie nucena požadavek odmítnout. Libra pozici rezervní měny ztratila a důkaz nesolventnosti uvrhl světovou ekonomiku do krize.
Jak to v krizích bývá, lidé přestali nespolehlivým bankovkám věřit, a chtěli je směnit za zlato. Toho ale není nekonečné množství. Dostatečně velkým pokladem nedisponovaly ani Spojené státy. Aby rezervy rozmnožil, vyhlásil v roce 1933 prezident Franklin D. Roosevelt zákaz soukromého vlastnictví zlata, a občané ho museli vládě odprodat za jednotnou cenu 35 dolarů za unci. Trezory ve Fort Knoxu se zaplnily, vláda Spojených států ale de facto přiznala, že zlaté krytí dolaru je přinejmenším pochybné. Na mezinárodním trhu byl zlatý standard dolaru formálně zachován, na domácím trhu v USA ale v podstatě přestal existovat.
Krytí dolaru zlatem v mezinárodních transakcích přetrvalo i do období po II. světové válce. Bylo dokonce zaneseno v plánech nově vzniklých mezinárodních institucí - Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodního měnového fondu (IMF). Na ustavující konferenci v roce 1944 byl vytvořen plán stabilního měnového systému, pro který se vžil název „Brettonwoodský systém“. Počítal s americkým dolarem jako rezervní měnou krytou zlatem (hodnota jednoho dolaru odpovídala 1/35 unce zlata). Ostatní měny měly být na dolar navázány v pevných kurzech.
Nixonův šok a zlatá horečka
Brettonwoodský systém by mohl fungovat, pokud by vláda Spojených států neměla vysoké výdaje a nesanovala je tiskem nových dolarových bankovek. Jak už jsme si řekli, taková situace nastává zpravidla během války, například války ve Vietnamu, která USA stála v dnešním kurzu přes 1,6 bilionu dolarů. Strategie zahraniční politiky Spojených států navíc způsobovala nedůvěru mezi ostatními státy. Zvláště Francie přicházela se stále častějšími požadavky na směnu dolarů za zlato. USA přicházely o čím dál tím větší části svých rezerv a obávaly se, že dolaru přestanou věřit i další státy, a začnou o zlato žádat také.
Prekérní situaci vyřešil v roce 1971 prezident Richard Nixon, který směnitelnost dolaru za zlato jednoduše zrušil. Svět již tehdy tušil, že dolar krytý zlatem je jen iluze, stejně se ale pro oznámení vžil termín „Nixonův šok“. V roce 1974 Spojené státy zrušily i čtyřicetileté moratorium na soukromé vlastnictví zlata a pustily část zlatých rezerv na volný trh. V roce 1978 byl zlatý standard na celém svět definitivně nahrazen systémem volně plovoucích „fiat“ měn. Dlouhodobé důsledky tohoto kroku přetrvávají dodnes. Důsledkem okamžitým byl raketový nárůst ceny zlata. Původní cena 35 dolarů za unci vystřelila na 200 dolarů a zastavila se až v 14. ledna 1980 na 800 dolarech.
Nový svět
Opouštění zlatého standardu přineslo zápory i klady. Zápory jsou nasnadě – peníze se staly víceméně virtuální entitou závislou na výkonu státního hospodářství a důvěře občanů. Státy na druhou stranu získaly nezávislost na zlatých mocnostech a flexibilitu v řízení vlastních ekonomik. Možnost stanovovat úrokové sazby a množství peněz v oběhu umožňuje centrálním bankám zvládat krize, stabilizovat vývoj ekonomiky a řídit inflaci. V mezinárodním měřítku způsobilo opuštění zlatého standardu uvolnění zahraničního obchodu. Mohly se do něj zapojit země, které nedisponovaly rezervami drahých kovů a Spojené státy a země západní Evropy mohly nakupovat levné produkty z Asie – zejména z Japonska a později z Číny. Samy do těchto států nemusely nic vyvážet, ani do nich přesouvat nenahraditelné zlato. Jediné, co do Asie proudilo, byly papírové peníze a zanedlouho i výrobní firmy, které lákala levná pracovní síla. Svět, ve kterém žijeme dnes, je doslova důsledkem zlaté horečky, kterou jsme před 45 lety onemocněli.
