Paddy Mayne

Paddy Mayne Zdroj: Wikimedia

Paddy Mayne: Zakladatel britských SAS se ani 80 let po válce nedočkal nejvyššího vyznamenání

Daniel Deyl

Hrdinský čin z druhé světové války s tragickou českou stopou ožil v oblíbeném pořadu BBC a vzápětí ve vášnivé debatě o tom, co se sluší odměnit nejvyšším vyznamenáním, na jaké může Brit dosáhnout.

Ekonomika je mizerná, vláda sira Keira Starmera ztratila na popularitě rychleji než kterákoli její předchůdkyně a Manchester City dost možná nepostoupí do závěrečné fáze Ligy mistrů. A přesto Brity v těchto dnech nejméně, stejně jako uvedené patálie trápí osud Paddyho Maynea, dekorovaného hrdiny z druhé světové války.

Schopnost rozdělit se na dva nesmiřitelné tábory zde funguje bezchybně. Polovina Britů si myslí, že Mayne nebyl dekorován dost a měl by superprestižní Viktoriin kříž dostat posmrtně. Druhá polovina mu přeje jen věčný klid.

Justiční omyl?

K těm prvním patří například Ben Wallace, bývalý ministr obrany a armádní důstojník. Veřejně vyzval vládu, aby Mayneovu medaili za zásluhy (Distinguished Service Order či DSO) přehodnotila a doporučila ji králi k „povýšení“ na Viktoriin kříž.

Přidali se další; ve westminsterském paláci spatřil světlo světa návrh zákona na formální změnu téměř osmdesát let starého „justičního omylu“. Celkem čtyřiačtyřicet poslanců je pod návrhem podepsáno; je v něm řečeno, že Mayne „získal Viktoriin kříž v Oldenburgu v severozápadním Německu 9. dubna 1945“.

To není docela pravda, argumentuje historik James Holland, jenž patří do tábora protivného. Dostal pouze doporučení k udělení Viktoriina kříže, a přestože jej podpořila řada vysoce postavených signatářů v čele s polním maršálem sirem Bernardem Montgomerym, nakonec dostal právě jen DSO. O tom, že nebyl vojákem ledajakým, svědčí fakt, že tou dobou už měl taková vyznamenání tři. 

Oldenburský příběh je však mimořádnou epizodou i v tak pozoruhodné vojenské kariéře. Co se tedy tehdy stalo?

Mise HOWARD

Ke konci války se SAS rozrostla natolik, že pod vedením brigádního generála Calverta, řečeného Šílený Mike, zformovala celou brigádu. Devátého dubna 1945 se její letky B a C ocitly v Meppenu na severozápadě Německa poblíž nizozemských hranic. Dostaly rozkaz pomoci kanadské druhé armádě jistit postup obrněné divize generálmajora Chrise Vokese na Oldenburg. Odtud se měly přesunout do Wilhelmshavenu na pobřeží Severního moře.

Jejich mise měla krycí název Operace HOWARD; obě perutě měl doprovázet podplukovník Paddy Mayne, v té době velitel 1. pluku SAS (a v civilu právník, amatérský mistr Irska v boxu a reprezentant Británie i Irska v ragby, aby se to nepletlo).

První lidé ze SAS jeli k Oldenburgu v upravených džípech, šikovných autech, které si oblíbili již dříve za mise v severoafrické poušti. Vozy měly zabudované kulomety Vickers a byly po okraj naložené municí; neměly však dohromady žádné pancéřování, a kdo v některém z nich seděl, měl o riziko postaráno. To platilo zejména v případě, že se jednalo o předvoj při postupu na nepřátelské území, kde nebylo jak vědět, za kterým rohem může být nepřítel.

Byl. Desátého (nikoli devátého, jak praví návrh britské parlamentní rezoluce, upozorňuje historik Holland) dubna byla v čele eskadra B pod velením majora Dicka Bonda. Ten býval příslušníkem speciálních tajných jednotek domobrany vycvičených k vytvoření odbojových sil v případě, že by se v roce 1940 Hitlerovi podařilo Británii napadnout, či dokonce obsadit.

Doběla rozpálený Ir

Bond a jeho muži se blížili od jihu k vesnici Börger, asi pětatřicet kilometrů jihozápadně od Oldenburgu. Když míjeli hospodářské budovy uspořádané do tvaru písmene L, dostali se pod palbu protipancéřových granátů a samopalů. Střelba vycházela z řečených budov i z hájku u silnice hned za nimi.

Bond a jeho tři muži v prvním džípu – stejně jako posádka druhého vozidla, jež jelo v závěsu za nimi – sjeli ze silnice a skočili do odvodňovacího příkopu. O chvíli později vystrčil Bond hlavu; okamžitě ho zasáhla kulka a byl na místě mrtev. Jeho řidič, český Žid Michell Levinsolm (nebo Levinsohn – různé prameny uvádějí jeho jméno pokaždé jinak), udělal o chvíli později totéž a stihl ho stejný osud. Těžce raněni byli další dva muži.

Zpráva o incidentu dorazila k Maynovi rádiem. Během deseti minut po útoku se dostal k ostatním džípům, které stály o něco jižněji mimo bezprostřední nebezpečí. Ztráty jej rozrušily – což je podle všeho eufemismus; coby správný Ir se Mayne uměl rozvzteklit doběla.

Mayne popadl lehký kulomet Bren a několik náhradních zásobníků a vydal se k budovám. Naproti nim v příkopu na druhé straně silnice leželi čtyři muži plus dva těžce ranění a dva mrtví.

Maynův řidič (a severoirský krajan) Billy Hull šéfa následoval. Oba vešli do první z budov; Mayne Hullovi řekl, aby šel do prvního patra a vystřelil jedno z tamních oken. Sám pozoroval reakci z přízemí; Hullův výstřel se vzápětí dočkal divoké odpovědi ze sousedního stavení. Teď už věděl, kde nepřítel je.

Než Hull stačil seběhnout dolů, Mayne se vrhl do protější budovy, odkud zazněla krátká přestřelka. Z těchto budov už poté žádný nepřítel nehrozil.

Když splnil první část svého záchranného plánu, spěchal Mayne ke zbytku oslabené letky. V hospodářských staveních bylo ticho, ale z nedalekého mlází se stále ozývala střelba. Mayne požádal o dobrovolníka, aby na jeho džípu obsluhoval kulomet.

Pravda o kulometu

Okamžitě se nabídl poručík John Scott, u SAS nováček. Byl to právě on, kdo nabádal Levinsolma, aby se pokusil dostat k mrtvému majoru Bondovi a de facto jej také poslal na smrt. Právě pocit viny přiměl Scotta, aby se dobrovolně dal na pomoc Maynovi.

Jejich plán sestával v přístupu „kdo si troufne, vyhraje“. Mayne si jej oblíbil v poušti, když vedl přepadové skupiny na německá a italská letiště: jízda v džípech za kulometného ostřelování všeho, co bylo na dohled, tehdy slavila úspěch. A tak vyrazili – Mayne řídil a Scott obsluhoval dva kulomety.

Válečná praxe velí, že když na vás střílí kulomet, držíte hlavu dole. I když nepřítel palbu místy opětuje, jde o výstřely víceméně naslepo. Tak tomu bylo i tentokrát. Scott pálil z obou kulometů; odvetná palba byla rozptýlená a řídla, až ustala úplně. Němečtí vojáci v mlází – všichni Fallschirmjäger, výsadkáři – buď zemřeli, nebo utekli.

Mayne otočil džíp, zajel zpět a se Scottem, který ho stále kryl, vyskočil, zvedl dva zraněné muže do vozidel a pak zamířil zpět k hlavní skupině. „Během celé akce prokazoval plukovník Mayne osobní odvahu, jaké jsem ještě nikdy neměl tu čest být svědkem,“ vypověděl později poručík Scott.

Pálí zklamání i žáha

Svědkem byla i téměř celá eskadra SAS, což je pro jakékoliv ocenění za statečnost nezbytné. Ani Mike Calvert neměl pochybnosti o tom, že Maynea doporučí na nejvyšší vyznamenání. Totéž potvrdili generál Vokes, velitel kanadské druhé armády generál Simonds i sám Montgomery. Mayneova akce jistě všechny požadavky na udělení Viktoriina kříže splňovala.

Jenže když přijde řeč na válečná ocenění, emoce jen planou – a vždy jsou tu vítězové a poražení. Žádný medailový systém nemůže být dokonalý, což v roce 1944 uznal i Winston Churchill: „Na hraniční čáře vždycky pálí zklamání i žáha.“ Jediné, co mohou vlády udělat, je snažit se být spravedlivé a vyhnout se silnému pokušení „rozmělnit hodnotu medailí vlastní štědrostí“.

Churchill také upozornil na tradiční britskou zdrženlivost při udělování ocenění ve srovnání třeba se Spojenými státy nebo Francií. V roce 1946 zavedla vláda Clementa Attleeho pravidlo, že doporučení na udělení vyznamenání za statečnost během druhé světové války budou zvažována pouze do roku 1950. To proto, aby se válečná vyznamenání nezačala nebezpečně množit (jako se nyní stalo nedávno v Austrálii). Britské (a kanadské) vlády se tím pravidlem dodnes řídí.

Proč na Mayna nedošlo už před osmdesáti lety, nabízí se logická otázka. „Mezi různé důvody tohoto ‚nespravedlivého‘ hodnocení může patřit Mayneova pověst pijáka a rváče, jeho nekonformnost, irský původ, nechuť k jeho údajné homosexualitě, byrokratická neschopnost nebo bezcitná lhostejnost úředníků z Whitehallu, kteří sídlí daleko od prachu, potu a krve bitev,“ píše bývalý britský vojenský atašé v Kyjevě i Moskvě John Foreman pro časopis The Spectator.

Důvody dobré i špatné

Buď jak buď – prameny, které Mayna popisují z první ruky, například jeho životopisec Hamish Ross, se shodují, že sám Mayne byl od přírody plachý a sebekritický. Byl by zděšen, kdyby viděl, jak se parta poslanců snaží o vylepšení jeho válečného ocenění; „věděl by, že by to bylo ze špatných, nikoli správných důvodů,“ píše Foreman.

Velitel 1. pluku SAS byl bezesporu výjimečný bojovník, skvělý vůdce, charismatický a mimořádně odvážný muž. Zůstává také jednou z nejznámějších britských postav druhé světové války. Většina lidí, kteří jeho činy znají, jej oslavuje a ctí. Má čtyři vyznamenání DSO. Bez ohledu na to, zda si jeho úžasná akce u Oldenburgu v dubnu 1945 Viktoriin kříž zasloužila, nebo ne, se Mayne dočkal mnohem více uznání než mnozí jiní, o nic horší.

Pro dnešního čtenáře může na sporu být zajímavá ještě jedna věc: jak mnoho záleží na tom, když má jakékoli společenství zájem přít se o své hrdiny. A jak moc záleží na tom, když mohou věřit institucím, v tomto případě nejen armádě, nýbrž také BBC, jejíž pořad celý cirkus spustil.