Život průkopnice českého horolezectví zmařil nálet. Památku Vlasty Štáflové připomínají jména skalních stěn
Před 80 lety došlo k omylu v navigaci spojeneckého letectva a bombardéry letící na Drážďany shodily svůj smrtící náklad nad Prahou. Při bombardování zahynuly desítky Pražanů, mezi nimi i spisovatelka a průkopnice horolezectví Vlasta Štáflová.
Vlasta Košková se narodila v roce 1907 a mládí prožila v Petrovicích u Rakovníka. Studovala na místní reálce, ve vzdělávání pak pokračovala v Praze, kde si přivydělávala psaním pro ženské časopisy. Když jí bylo 19 let, seznámila se v redakci s výtvarníkem Otakarem Štáflem. Byl o třiadvacet let starší respektovaný umělec. Pracoval jako grafik, malíř plakátů a ilustrátor knih, jeho uměleckou i osobní vášní ale byla krajinomalba a především hory. Obzvlášť si zamiloval Vysoké Tatry. Po vzniku Československa si v hotelu Kriváň u Štrbského plesa zařídil ateliér, kde žil, a do Prahy se vracel pouze v nutných případech. Na horách namaloval více než sto akvarelů. Několik z nich se dokonce ocitlo i na poštovních známkách.
Vlasta Štáflová pocházela z rovinaté středočeské tabule. Když se ale ocitla ve Vysokých Tatrách, jejich kouzlu zcela propadla. Stejně jako manžela ji hory inspirovaly k tvorbě. Psala články do publikací Krásy Slovenska, Slovenský východ, Vysoké Tatry i do tehdy velmi oblíbených ženských časopisů jako Zora, Večer či Rozkvět. Kromě toho se věnovala tvorbě pro děti. Názvy jejích děl napovídají, že nepsala knížky pro malé nažehlené princezny, ale pro milovnice hor. Knihy jako „Kamzíček“, „Zorka, tuláček“, „Hore zdar!“ nebo „Uličnice“ vychází v obnovených vydáních dodnes.
První výstupy
Horská dobrodružství nezažívaly jen hrdinky Vlastiných knih, ale i sama autorka. S manželem v roce 1929 vyhráli konkurs na provozovatele horské chaty u Popradského plesa. Z chaty se stala základna horské služby, měl zde své sídlo Klub alpistů československých a slovenský alpinistický spolek JAMES. Vlasta se stala členkou obou spolků, psala texty do sborníků a její fejetony a povídky se často vysílaly v rozhlase. Zážitky v nich popisované měla autorka doslova z první ruky. Zatímco Otakar maloval, Vlasta se vydávala s cepínem a lanem na čím dál tím náročnější výpravy. Odvahou a dovedností předčila i své mužské kolegy a její jméno se v horolezeckých průvodcích objevuje u devíti prvovýstupů. Po pouhých dvou letech lezení se v doprovodu Alexandera Škarvana vydala zdolat skalní jehlu v Patrii. Když po čtyřech neúspěšných pokusech vyšplhali na její vrchol, našli na něm ke svému zklamání ztrouchnivělý úvaz. Nebyli zde tedy první, čtyřicetimetrové kamenné věži nad strmým žlabem u Mengusovské doliny se ale od té doby přezdívá Věž Vlasty. Opravdový prvovýstup se Věře podařil v roce 1935, když s Karlem Čabelkou a Ladislavem Šabatou vystoupala po jižní stěně na vrchol Volí věže. Jedna z nejkrásnějších cest v Tatrách nese dodnes jméno Štáflovka.
Cintorín
Horolezectví bylo v meziválečné době velmi nebezpečným koníčkem. Do drsného prostředí hor se alpinisté vydávali v tvídových oblecích a vázali se těžkými konopnými lany. O nehody proto nebyla nouze a s oblibou disciplíny rostl i počet životů, které si skalnaté štíty vyžádaly. Manželé Štáflovi byli ve své horské chatě v centru horolezeckého dění a chtěli památku svých zesnulých kolegů uctít. Napadlo je proto založit symbolický hřbitov, kde by se soustředily všechny památníčky ze štítů Vysokých Tater. S myšlenkou oslovili tajemníka Klubu československých turistů Alojze Lutonského, který od roku 1932 vedl evidenci obětí Tater a podařilo se mu v archivech dohledat i jména horolezců zesnulých od vzniku samostatné republiky. Cintorín s kaplí a vyřezávanými dřevěnými kříži začal pod strmou stěnou Ostrvy růst v roce 1936. Vysvěcen byl až o čtyři roky později. Manželé, kteří se o něj největší měrou zasloužili, u slavnosti být bohužel nemohli. Na začátku války byli slovenskými fašisty vyštváni z milovaných hor a museli utéct zpátky do Čech.
České pískovce
Za války manželé Štáflovi žili a pracovali v ateliéru v pražské Mánesově ulici. Věra se hor nehodlala vzdát a v každé volné chvíli navštěvovala stěny v českých pískovcích. Jako první zdolala nejtěžší výstup východní spárou na Strubichovu věž v Hrubých skalách. Její jméno dodnes nesou Vlastina stěna v lezecké oblasti Srbsko u Berouna a Věž Vlasty Štáflové v Drábských světničkách. Prostředí bylo zcela jiné než to, na jaké byla lezkyně zvyklá z Tater. Upravené pěšinky se hemžily velkoměstskými výletníky. Po strmých pískovcových stěnách nad jejich hlavami šplhali chudí, sotva plnoletí kluci. Lesáci, dělníci, které válka připravila o práci, a nezřídka i mladíci, kteří odmítli odejít na nucené práce a ukrývali se v jeskyních před gestapem. Jedním z nich byl i průkopník sportovního lezení, letec a boxer Joska Smítka. Vlasta Štáflová s ním podnikla řadu výstupů a podle některých zpráv je pojilo něco více než nadšení pro lezení po skalách (jejich osudy jsou námětem knihy Tenkrát v ráji a stejnojmenného, bohužel ne příliš povedeného filmu).
Osudná středa
Zážitky a dojmy z Hruboskalského skalního města Vlasta Štáflová zvěčnila v dětské knížce Kavče z Dračích skal. Ilustroval ji její manžel a byla vydána v roce 1945. Ani jeden z autorů se vydání bohužel nedožil. Na Popeleční středu roku 1945 odstartovalo z Británie 62 spojeneckých bombardérů k útoku na Drážďany. Létající pevnosti se blížily k cíli v silném větru a výhled na zem jim zakrývala hustá oblačnost. Krátce po poledni se mraky rozestoupily a velitel náletu pod sebou spatřil město s centrem protknutým řekou. V domnění, že vidí Drážďany, zavelel otevřít pumovnice. Tříštivé a zápalné bomby smetly široký pás od Radlic přes Karlovo náměstí, Hlavní nádraží, Vinohrady až po Vršovice a Pankrác. Pražany před útokem varoval letecký poplach. Česká metropole ale byla do té doby takřka nepoškozená, protože na ni Spojenci neměli důvod útočit. Byla stranou transportů vojenských materiálů a v továrnách se nevyráběla žádná strategická technika. Po mnoha planých poplaších si Pražané navykli varovné sirény ignorovat a namísto útěku do krytů zůstávali doma. V osudnou středu jich více než sedm set zaplatilo za lehkovážnost životem. V troskách svého ateliéru zahynuli i manželé Štáflovi.
Památka v horách
Věra Štáflová spočívá na Olšanských hřbitovech, manžel Otakar byl pohřben v rodném Havlíčkově Brodě. Jejich společnou památku připomíná plaketa na domě v Mánesově ulici číslo 20 a pamětní deska na horolezeckém cintorínu v Tatrách, kde oba prožili nejkrásnější chvíle svého života.
