Zkáza obří vzducholodě Zeppelin L4 předznamenala konec éry létajících korábů
Před 90 lety se nad severním mořem zřítila válečná vzducholoď Zeppelin L4. Létající obry dnes považujeme za zajímavou, ale nepraktickou odnož letectví. Ve své době ale byli považováni za zázrak moderní techniky a během války za létající hrůzu, proti které neexistovala obrana. Pád obávaného stroje pomohl odhalit jeho nedostatky a předznamenal konec éry, kdy ovládal vzdušný prostor.
Nápad vybavit létající balón motorem a řídit let vrtulí se objevil takřka okamžitě po startu první montgolfiéry. Přišel s ním francouzský matematik a vojevůdce Jean-Baptiste-Marie Meusier. V jeho době ale ještě nebyl k dispozici dostatečně malý a výkonný motor, a plány zůstaly pouze na papíře. S prvním vhodným pohonem přišel až v polovině 19. století další francouzský konstruktér Henri Giffard. Svůj parní motor vybavený revolučním injektorem nejprve úspěšně odzkoušel na lokomotivách a peníze získané z patentu obratem investoval do prototypu řiditelné vzducholodi.
Francie zůstala velmocí ve vývoji nových létajících lodí až do přelomu století. V roce 1900 se na scéně objevil muž, jehož jméno se mělo stát synonymem vzducholodě – hrabě Ferdinand Adolf Heinrich August von Zeppelin. Poučil se z příkladů i chyb svých předchůdců a začal na nebe vypouštět obří, vodíkem plněné koráby s pláštěm vyztuženým ocelovou kostrou a poháněné moderními spalovacími motory. Éra, kdy jeho výrobky ovládly vzdušný prostor, byla poměrně krátká – trvala zhruba 16 let. V mnohých ohledech doznívá až dodnes.
Havárie nad Severním mořem
V roce 1915 létala ve službách německého letectva více než stovka zeppelinů. Model L-4 patřil k nejmodernějším a piloti se s ním nebáli létat i v nepředvídatelných podmínkách v okolí polárního kruhu. Kapitán hrabě Platen-Hallermund a jeho posádka 14 mužů dokončili 17. února hlídkový let kolem pobřeží Dánska. Krátce po zahájení návratného manévru do Hamburku se vzducholoď dostala do prudké sněhové bouře. Poryvy větru byly tak silné, že si s nimi nedokázaly poradit ani motory Wilhelma Maybacha. Loď byla nezadržitelně hnána zpět k Dánsku. Nedaleko od pobřeží ji nenadálý větrný vír otočil a srazil do ledového moře. Dánská pobřežní stráž havárii sledovala a vyrazila posádce na pomoc. Než se podařilo tonoucí letce vylovit, čtyři zmizeli pod hladinou. Jedenáct zbývajících převezli Dánové k výslechu do přístavu Odense.
Na první pohled nepodstatná nehoda měla v kontextu I. světové války velký význam už jen proto, že zeppelinům narušila auru nezranitelnosti. Ta byla podstatnou součástí německé válečné strategie. Dnes se může zdát nelogické vyslat do letecké bitvy vak naplněný vysoce hořlavým vodíkem. Vynalézavost hraběte von Zeppelina ale dokázala většinu zranitelných bodů eliminovat. Vodík byl uvnitř vzducholodi uzavřený ve velkém množství oddělených komor. Průstřel vnějšího pláště proto zpravidla znamenal jen malý únik z jedné či dvou komor a na funkci celé lodi neměl velký vliv. Zeppeliny také dokázaly létat ve výšce až 4 km, kam nedokázaly vystoupat ani nejmodernější letouny. I kdyby se o to pokusily, padly by za snadnou oběť střelcům v kulometných hnízdech pod gondolou. Přidáme-li si k tomu velmi tichý let o rychlosti přes 100 km/h a schopnost nést až 4 tuny bomb, začneme chápat, proč budila létající monstra v Evropě takovou hrůzu.
Zabijáci dětí
Vzducholodě L-4 představovaly zásadní součást výzbroje v boji Německa proti Velké Británii. Ostrovní království chráněné slavnou Royal Navy bylo z moře prakticky nenapadnutelné. Vzdušný prostor ale patřil dlouho Němcům. Tiché a černě natřené zeppeliny dokázaly bez větších problémů doletět až nad samotné centrum Londýna a zasypat britskou metropoli tunami granátů a zápalných bomb. Na rozdíl od letadel mohly vzducholodě v okamžiku shozu ve vzduchu zastavit, a zásahy byly proto až děsivě přesné. V září 1915 jedna z nich nerušeně zakotvila přímo nad katedrálou sv. Pavla a shodila do srdce londýnského finančního centra obří třítunovou pumu. Výbuch zdemoloval celé okolí a na místě zabil 22 obyvatel včetně šesti dětí.
Zeppeliny dostaly po incidentu v Británii hanlivou přezdívku „babykillers“ – „zabijáci dětí“. Vzdušná obrana proti nim ale byla nadále bezmocná a často přilétající vzducholodě ani nezaregistrovala. Jedinou možností, jak je objevit, bylo náhodou je zachytit paprskem světlometu. I poté se obří koráby vznášely vysoko nad hranicí dostřelu a rozsévaly smrt. Během války zahynulo během náletů skoro 700 Britů, tisíce jich utrpělo vážná zranění. Bombardování poškodilo rozsáhlé části Londýna a dalších strategicky položených pobřežních měst.
Zahájení éry totálních válek
Bombardování civilních obyvatel představovalo zásadní přelom ve vedení ozbrojených konfliktů. Války civilistům vždy přinášely utrpení a smrt. Do přímých bojů ale nebyli zpravidla zapojeni a bitvy se neodehrávaly ve městech, ale na bitevních polích. Přílet zeppelinů vše změnil. Bombardování civilistů se stalo důležitou součástí strategie, způsobem zastrašování a rozvracení morálky nepřátelského obyvatelstva. Sám velitel německé námořní vzduchoplavby Peter Strasser prohlásil: „Dnes už neexistuje nic jako nebojující civilista. Moderní válka je válkou totální.“
Hrůzu totální války zažíval nejen Londýn, ale i Antverpy, Lutych, Paříž a další evropská města. Úspěchy zeppelinů povzbudily v Německu rychlost výroby dalších modelů. Spotřeba materiálů byla tak obrovská, že zde byla na čas zastavena výroba párků a klobás. Hovězí střívka, do kterých se uzeniny plnily, byla důležitým materiálem pro výrobu vodíkových komor a na každou vzducholoď bylo potřeba vnitřností z více než čtvrt milionu krav. Vojevůdcům ve Velké Británii začalo být jasné, že proti vzdušným korábům musí nasadit účinnější obranu než policisty na bicyklech, kteří pískáním na píšťalky zaháněli Londýňany do krytů.
Impérium chystá úder
Boj proti vzducholodím hraběte Zeppelina se v Británii rozjel na dvou frontách. Ve městech byl vyhlášen zákaz rozsvěcování světel, a byly dokonce i vypouštěny rybníky a jezírka v parcích, aby jejich odlesky v noci nesloužily jako navigační body. Z frontových linií ve Francii byly do Londýna přesunuty velkorážné kulomety, protiletadlová děla a jejich baterie byly doplněny vysoce výkonnými světlomety. Všechny veřejné osobnosti se zapojily do kampaně za zvednutí morálky. Sám Charlie Chaplin ještě před odchodem do Hollywoodu natočil v Británii grotesku, ve které zlikviduje útočící zeppelin, který ho vyrušuje při milostných námluvách. Pozemní obrana však nebyla dostačující, a navíc odčerpávala z fronty velké množství techniky i vojáků. Britskému velení bylo jasné, že rozhodující bitvu musí vést ze vzduchu.
Havárie nad Dánskem poukázala na zásadní problém zeppelinů. Jejich velikost znemožňovala rychlé manévry, zvlášť v silnému větru ve velkých výškách. Britští letci usoudili, že pokud by dokázali vystoupat až nad vzducholoď, měli by velkou manévrovací výhodu, a mohli by na nepřátele bez většího ohrožení shodit bombu. Úpravy v konstrukci letounů řady B.E. jim lety ve velkých výškách umožnily na konci roku 1915. Ukázalo se však, že vzducholodě jsou pro lehké dvouplošníky stále moc velké sousto. Piloti seděli v otevřených kokpitech a proti mrazu je chránila pouze vlněná šála a vrstva velrybího tuku nanesená na obličeji. Dokázat v takových podmínkách provést přesný shoz bylo v podstatě nemožné a neosvědčila se ani taktika přelétávat nad vzducholodí s výbušným zařízením zavěšeným na lanku pod letadlem. Vynález přezdívaný „fiery grapnel“ („ohnivá kotva“) byl vybavený háky, které se měly zachytit v plášti vzducholodě a následnou explozí ho zapálit. V praxi však všechny podobné nápady selhávaly. Zlom přišel až s příchodem zápalných a výbušných kulometných nábojů. V roce 1916 je takřka zároveň vyvinuly zbrojařské firmy Pomeroy, Brock a Buckingham a letci se konečně mohli pustit se zeppeliny do rovného boje.
První zásah
Bitva, která přinesla zlom ve vedení vzdušné války, se odehrála 2. září 1916. Německo vyslalo na Londýn největší flotilu šestnácti vzducholodí Zeppelin a Schütte-Lanz (lehčí modely s dřevěnou kostrou). Plavidla se musela blížit k Británii ve velké výšce, aby unikla světlometům a palbě protivzdušné obrany. Velké poryvy větru a ledová námraza jim znemožnila přesnou navigaci a donutila je sestoupit níže. Na nebi je v té chvíli již vyhlížely patroly britských letců speciálně vycvičených pro noční lety. Jedním z nich byl mladý poručík William Leefe Robinson. Během své směny několikrát zahlédl vzducholoď zachycenou paprskem světlometů, než se k ní ale stačil přiblížit, zmizela vždy v oblacích. Až při letu zpátky na základnu spatřil nad Londýnem odlesk ohňů. Bez ohledu na docházející palivo vystoupal na kost promrzlý Robinson až do výšky 3,5 km a vydal se směrem k požáru.
Paprsky světlometů mezitím zachytily jeho původce – vzducholoď Schütte-Lanz SL.11 kapitána Wilhelma Schramma. Exploze vyhnaly do ulic davy Londýňanů, kteří ale mohli jen bezmocně sledovat, jak loď odlehčená po shozu bomb rychle stoupá mimo dosah protivzdušných děl. Znenadání se ale z mraků vyřítil Robinsonův dvouplošník. Jeho pilot se rozhodl obětovat výškovou výhodu, střemhlavým letem nabral rychlost a zaútočil zespodu. Salva jeho kulometu provrtala plášť vzducholodi po celé délce. Za jásotu Londýňanů pak Robinson provedl prudkou otočku a zaútočil znovu z druhé strany. Obří koráb však nejevil známky poškození a z gondoly se na Robinsonův letoun snesla odvetná palba. Pilot ji ignoroval a rozhodl se soustředit třetí zásobník do jednoho bodu. Po riskantním náletu na záď zažehly zápalné náboje v komorách balónu vysoce hořlavý plyn. Loď vybuchla v obří ohnivou kouli viditelnou na desítky kilometrů daleko. První „zabiják dětí“ byl sestřelen. Ostatní se daly na rychlý ústup.
Konec éry vzdušných korábů
Poručík William Leefe Robinson byl povýšen do hodnosti kapitána a královna mu udělila nejvyšší vojenské vyznamenání Spojeného království – Viktoriin kříž. Když začal spisovatel William Earl Jones (sám letecký veterán) ve 30. letech psát dobrodružné knihy o leteckém esu Jamesi „Bigglesovi“ Bigglesworthovi, posloužil mu Robinson jako jedna z předloh. Zeppeliny se z rány nevzpamatovaly. Kapitán Strasser se pokusil převést lety do vyšších hladin, kde ale povětrnostní podmínky znemožňovaly navigaci a ohrožovaly životy posádek. Sám Strasser vedl poslední nálet na Británii v roce 1918. Nad městem Boston na něj zaútočil dvoumístný bombardér D.H.4 pilotovaný majorem Egbertem Cadburym. Střelec Robert Leckie (pozdější maršál kanadského letectva) Strasserův koráb provrtal salvou zápalných nábojů. V hořících troskách zahynulo všech 18 členů posádky včetně vynálezce moderní totální války.
Vzducholodě přestaly být s nástupem moderního vojenského letectva pro válečné účely použitelné a nahradily je těžké bombardéry. V přepravě pasažérů se ale používaly nadále a v USA pro ně ještě ve 30. letech vznikala na mrakodrapech speciální kotviště. Vývoj byl zastaven až v roce 1935 po havárii letadlové vzducholodě USS Macon a definitivní tečku za érou vzducholodí učinila v roce 1937 katastrofa lodě Hindenburg. Taktika totální války vedené proti civilnímu obyvatelstvu, kterou pomohly zahájit, bohužel pokračovala dál.
