Huckleberryho Finna zakazovali rasisté i bojovníci za práva Afroameričanů. Podobný osud potkal ale i další díla
Dnes je tomu 140 let od chvíle, kdy spisovatel Mark Twain vydal knihu Dobrodružství Huckleberryho Finna. Román vznikl jako pokračování dětské knížky Dobrodružství Toma Sawyera. Na pozadí příběhu odstrkovaného outsidera se v něm velmi zřetelně objevovala tehdy tabuizovaná témata. Rovnoprávnost Afroameričanů, sociální spravedlnost a kritika rigidního náboženství. Kniha proto byla už od prvního vydání zakazována, stejně jako řada dalších děl, ve kterých by cenzoři naopak měli hledat ponaučení.
Huckleberry Finn to neměl jednoduché ani jako románová postava, ani jako román samotný. Mark Twain – vlastním jménem Samuel Clemens – Hucka Finna poprvé představil jako vedlejší postavu knihy o Tomu Sawyerovi. Zatímco Tom je vychovávaný ve spořádané domácnosti ovládané nemilosrdně přísnou tetou Polly, Huckleberry je ekvivalentem Zilvara z chudobince z Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Vyrůstá většinou na ulici, otec je alkoholik a násilník a rodiče jeho kamarádů nevidí rádi, když se s jejich synáčky mladý pária stýká. Těžký život mimo spořádanou společnost ale dává Huckovi možnost vyrůstat i mimo předsudky a názorové stereotypy, které se ke společnosti v 19. století pojily. Nechodí do kostela, ale nevydává se za lepšího, než opravdu je. Mluví hrubě, ale otevřeně a upřímně. Především není rasista. Nevidí důvod, proč by měl pohlížet svrchu na opovrhované Afroameričany, když sám není v očích zámožných měšťanů o nic lepší.
Mark Twain očividně se svým hrdinou mnohé názory sdílel. Důkazem je, že Huckleberry Finnovi věnoval celou vlastní knihu. V porovnání s lehkým a humorným tónem Dobrodružství Toma Sawyera je o poznání temnější a vážnější. Namísto epizodických příhod ze života na malém městě je psána jako road movie. Huckleberry se rozhodne utéct od násilnického otce a vydává se v doprovodu uprchlého otroka Jima na pouť po proudu řeky Mississippi. Cestou do hlubin segregovaného jihu potkávají různé podivné postavičky, účastní se rodinných sporů, podvodů i pokusů o lynčování. Jim neustále žije v nebezpečí, že bude dopaden a potrestán za útěk ze služby. Hucka provází výčitky svědomí, že otrokovi pomohl utéct a tím pádem připravil o „majetek“ vdovu Watsonovou, která na něj byla vždy hodná.
Huckleberryho uvědomění, že Jim není majetek, ale svéprávný, čestný a statečný člověk, se klene jako hlavní linka celého příběhu nad epizodami z plavby po řece. Twain ji nijak neskrývá a Jima cíleně staví do kontrastu s rádoby noblesní, ale veskrze pokryteckou a morálně zkaženou bílou společností. Novinář a kritik Russel Baker to ve fejetonu pro New York Times popsal slovy: „Lidé, které Huck a Jim potkávají na Mississippi, jsou opilci, vrazi, násilníci, švindlíři, mučitelé, zloději, lháři, podvodníci, pederasti, tupci, pokrytci, mluvkové a kuplíři. Všichni jsou bílí. Jediným čestným mužem v tomto panoptiku je „negr Jim“, jak mu Twain záměrně říkal, aby zdůraznil ironii společnosti, ve které je jediný pravý gentleman předmětem opovržení.“
Twainův záměr nastavit zrcadlo americké společnosti způsobil, že román v podstatě nikdy nezmizel z indexů zakázaných knih. Přestože vyšel až po občanské válce, knihovny ho odmítaly zařadit do katalogů kvůli „nevkusnému tématu“ a „sprostému, primitivnímu jazyku, v němž je vyprávěna“. Později knihu začali odmítat i lidé, kteří s Twainovým poselstvím názorově souzní. Už od 50. let ji celkem pravidelně napadají představitelé afroamerických iniciativ kvůli údajnému Twainovu rasismu. Důvodem je především hojný výskyt derogativního rasistického termínu, jehož používání je dnes absolutním tabu. Twain ho v knize použil celkem 219krát. Jde pochopitelně o dobový přežitek a zároveň o autorovu snahu zdůraznit, s jakým zacházením se jeho hrdina setkával. Kniha se ale kvůli němu dočkala řady zákazů, žalob a „sanitizovaných“ vydání, kde je urážlivé slovo nahrazené slovem „otrok“.
Dalo by se říct, že Huckleberry Finn je zakazován především proto, že cenzoři knihu buď nechápou, nebo se jí bojí. Jistá opatrnost je možná i na místě. Na rozdíl od Dobrodružství Toma Sawyera se kniha nečte jako série legračních příhod, a zařazovat ji mezi dětskou literaturu možná není vůbec vhodné. Stejně tak ale není vhodné ji šmahem zakazovat jen proto, že se bojíme, jestli ji malí čtenáři pochopí. Bohužel se to tak stále děje a Huckleberry Finn nečelí útokům sám. Důvody k zakazování jsou často velmi bizarní.
George Orwell: Farma zvířat a 1984
Orwell je mezi zakazovanými autory nepsaným šampiónem. Důvodů, proč se jeho knihy ocitají na indexu, je bezpočet. Farmu zvířat například zakázali ve Spojených arabských emirátech kvůli tomu, že v bajce vystupují mluvící vepři. V Sovětském svazu a jeho satelitech ji zakázali proto, že občané velmi dobře chápali, o čem nadvláda „rovnějších mezi rovnými“ vlastně je (Farma zvířat je dodnes zakázána v Severní Koreji a cenzurována ve Vietnamu a Číně). Ze stejných důvodů byla v komunistických zemích zakázána i antiutopie 1984. Kupodivu ji ale na začátku 60. let vyhazovali i z knihoven v USA a Anglii, kde byla označována za prokomunistickou.
Lewis Carroll: Alenka v říši divů
Antropomorfní zvířátka jsou důvodem cenzury i v případě fantastického románu Lewise Carrolla. Od roku 1931 je kniha zakázána v čínské provincii Hunan. Důvodem je postava kočky Šklíby a dalších zvířat, která mluví a chovají se jako člověk. Vrchní cenzor generál Ho usoudil, že by to mohlo u dětí navodit dojem, že zvířata a lidé jsou rovnocenné bytosti, což by mělo katastrofální dopady na morálku.
E. B. White: Šarlotina pavučinka
Ze stejných důvodů, jako Farma zvířat a Alenka, byla zakázaná i Šarlotka, ovšem v Kansasu v roce 2006. Stažení knihy z některých knihoven a knihkupectví bylo odůvodněno slovy: „Zobrazovat zvířata jako mluvící tvory je rouhačské a nepřirozené.“ Dalším argumentem bylo, že pavoučí utrpení je nevhodný námět pro dětskou knihu.
Margaret Mitchell: Sever proti Jihu
Román z prostředí občanské války v USA byl dlouhá léta na indexu v Sovětském svazu. Není přesně známo proč, pravděpodobně kvůli motivu odporu proti tyranii. Přes zákaz (nebo možná právě kvůli němu) byl o knihu v SSSR obrovský zájem. Mezi lidmi kolovala řada samizdatových překladů, a když byla kniha v roce 1991 oficiálně vydána, stala se bestsellerem. Byla dokonce tak populární, že začala vycházet neautorizovaná „pokračování“ pod tituly jako „Říkali jí Scarlett“, „Tajemství Scarlett O‘Harra“, „Dětství Scarlett O’Harra“ nebo „Poslední láska Scarlett O‘Harra“. Autory jsou nedohledatelné spisovatelky se jmény jako Julia Hilpatrik, Marry Radcliffe nebo Muriel Mitchell. Nejde však o skutečné osoby, ale o pseudonymy používané zhruba třicetičlennou skupinou amatérských fanoušků původního románu se sídlem v běloruském Minsku. Znalci díla autorky Margaret Mitchell přiznávají, že jejich knihy mají literárně velmi vysokou úroveň. Bohužel se v USA nesmí prodávat, protože všechny postavy původního románu jsou kryté ochrannými známkami.
Dan Brown: Šifra mistra Leonarda
Kniha i její filmová verze se dočkaly různých forem a stupňů cenzury v řadě zemí. Na index ji zařadilo například devět států Indie, Egypt, Jordánsko, Bělorusko, Pákistán a Libanon. Důvodem byly zpravidla protesty křesťanských a muslimských skupin proti námětu příběhu (Dan Brown v něm spekuluje, že Ježíš Kristus měl ženu a děti). V Libanonu je mimochodem zakázána i Sofiina volba, Archa Schindlerova (předloha filmu Schindlerův seznam) a Deníky Anny Frankové. V jejich případě ale cenzorům vadí pozitivní zobrazování židovství.
J. K. Rowling: Harry Potter
První čtyři díly série drží nezáviděníhodný titul jedné z nejzakazovanějších knih v USA. Zákaz samozřejmě neplatí plošně, ale v řadě měst a komunit jsou knihy o Bradavicích zakazovány a páleny kvůli údajné propagaci čarodějnictví, okultismu a satanismu. Jiní mravokárci zase vidí v Harryho příběhu rouhačskou paralelu s osudem Ježíše Krista.
John Steinbeck: Hrozny hněvu
Hrozny hněvu je velmi depresivní román o hospodářské krizi, hladomoru a útrpné cestě na za pochybnou nadějí Západu. Kdo ho četl, chápe, že jeho protagonisté neměli mnoho důvodů k optimismu. Přesto byla kniha předmětem několika zákazů kvůli používání vulgárního jazyka a nelichotivého popisu států, kudy vyhladovělí farmáři procházeli.
Bratří Grimmové: O červené karkulce
V některých státech USA bylo cenzurováno vydání z roku 1987, které vycházelo z původní verze pohádky, jak ji napsali bratři Grimmové. Důvodem ovšem nebyly scény požírání penzistů zaživa, ale fakt, že nezletilá karkulka nese v košíčku láhev vína.
