Hitlerův „Elon Zuckerberg“: Svého dvorního vydavatele falešných informací měla i nacistická říše
Jeden z nejvýznamnějších meziválečných německých podnikatelů šel do holportu s Hitlerem, ačkoli sám věděl, že si hraje s ohněm. Měl tehdy vybranou společnost – a má ji i dnes.
V úterý 31. ledna 1933 ráno mluvil jeden z nejbohatších mužů světa s Carlem Friedrichem Gördelerem, kolegou konzervativcem a starostou Lipska. „Právě jsem spáchal největší hloupost svého života,“ řekl Gördelerovi. „Spojil jsem se s největším demagogem v dějinách světa.“
Jmenoval se Alfred Hugenberg a s Adolfem Hitlerem ho spojovalo víc než monogram. Své první jmění vydělal v těžkém průmyslu, druhého dosáhl jako mediální magnát. A v lednu 1933, necelých 24 hodin před zmíněným rozhovorem, umožnil výměnou za vlastní politický postup Hitlerovo jmenování kancléřem. Než pakt zpečetil, varoval ho jeden z jeho blízkých spolupracovníků, že toho bude litovat: „Jednoho dne budeš pobíhat po ministerských zahradách ve spodkách a snažit se uniknout zatčení.“ Jak uvidíme záhy, byl to dobrý odhad.
Ve dvacátých a na počátku třicátých let nechtěly korporátní elity mít s Hitlerem nic společného (a naopak). Jeho NSDAP byla bojovně nacionalistická, ale také bezvýhradně socialistická – skutečná Arbeiter Partei, strana pracujících. Její 25bodová politická platforma byla výslovně namířena proti bankéřům a finančníkům a vyzývala k „rozbití otroctví úroků“, stejně jako proti průmyslníkům, kteří profitovali z válečné výroby. Zisky měly být zabaveny státem bez náhrady a vedoucí pracovníci podniků měli být obviněni z vlastizrady. Třináctý bod platformy byl jednoznačný: „Požadujeme znárodnění všech existujících korporací.“
Působivá disciplína
Podnikatelé proto logicky raději sázeli na konzervativní a centristické partaje, jako byly Střed, Bavorská lidová strana nebo pravicoví (a podnikatelům naklonění) němečtí nacionalisté. Národní socialisté tak z nutnosti museli většinu svých peněz získávat z členských příspěvků a ze vstupného na Hitlerovy mítinky.
Nejvýznamnější výjimkou byl Fritz Thyssen. Byl dědicem jednoho z nejvýznamnějších německých průmyslových podniků a financoval nacistické hnutí v jeho počátcích. Poprvé se s Hitlerem setkal na podzim roku 1923 po návštěvě shromáždění v pivnici Bürgerbräukeller. „Tehdy jsem si uvědomil, jaké má řečnické nadání a schopnost vést masy,“ vzpomínal Thyssen ve svých pamětech z roku 1941 s názvem Platil jsem Hitlera.
„Nejvíce na mě zapůsobil řád, který na jeho shromážděních panoval, téměř vojenská disciplína jeho stoupenců,“ psal Thyssen, jenž poskytl straně podle vlastního odhadu přibližně milion říšských marek – dnes asi 120 milionů korun. Pomohl také financovat nákup a rekonstrukci mnichovského paláce coby sídla nacistické strany.
Hugenberg byl během první světové války ředitelem ocelárny a zbrojovky Krupp. Následně založil Telegrafní unii, konglomerát 1400 sdružených novin, který měl být konzervativní protiváhou liberálního (rozuměj prodemokratického) tisku.
Koupil také kontrolní podíl v největším německém filmovém studiu. Film a tisk se tak přímo podílely na prosazování jeho politického programu. Centristický deník Vossische Zeitung tehdy napsal, že Hugenberg byl „šiřitelem národněsocialistických myšlenek celému národu prostřednictvím novin, knih, časopisů a filmů“.
K tomuto účelu si Hugenberg sestrojil originální taktiku Katastrophenpolitik. Úspěšně jejím prostřednictvím polarizoval veřejné mínění a politické strany. Publikoval zprávy, z nichž některé byly Fabrikationen – zcela vymyšlené články, jejichž jediným účelem bylo vyvolat zmatek a pobouření.
Zákon o svobodě
Vidíme zde, že Hugenberg není totéž co Zuckerberg, ale jejich techniky jsou pozoruhodně podobné. Hlavní dva rozdíly mezi oběma podnikateli je, že Hugenberg byl přesvědčený reakcionář a své fake news nechal vymýšlet svoje zaměstnance, zatímco Mark Zuckerberg tu noblesní činnost crowdsourcuje a jeho výhradním motivem je zisk; proto mu tleskáme, jak pěkně monetizuje content.
Podobnosti pokračují. Hugenberg kalkuloval s tím, že vyprázdněním politického středu se politický konsenzus stane nemožným a demokratický systém se zhroutí. (Podle jednoho smyšleného hugenbergovského příběhu zotročovala vláda výmarské republiky německé teenagery a prodávala je svým spojencům, aby mohla obsluhovat svůj dluh z první války.)
Coby poslanec v Říšském sněmu navrhl Hugenberg „zákon o svobodě“, který vyzýval k osvobození německého národa z okovů demokracie a od tíživých ustanovení Versailleské smlouvy. Zní to dnešnímu čtenáři povědomě? Onen zákon požadoval, aby signatáři smlouvy byli souzeni a oběšeni za velezradu, stejně jako vládní úředníci, kteří se podíleli na provádění ustanovení smlouvy.
Svého druhu zábavné je, že ačkoli Hitlera s Hugenbergem spojovala nenávist vůči komunistům, demokracii, imigrantům i Židům, oba muži se nesnášeli a jejich pokusy o politické partnerství několikrát selhaly. Stejně jako Hitler byl i Hugenberg nepružný, tvrdohlavý a samolibý. Když někdo zpochybňoval jeho názory, přitvrdil.
O „Třetí říši“ mluvil Hugenberg již v roce 1919. Sám sebe si představoval jako budoucího říšského regenta; jeho stoupenci ho vítali slovy „Heil Hugenberg!“ Joseph Goebbels si všiml, že Hitler ze setkání s Hugenbergem vždy vycházel s rudým obličejem a „zasraně naštvaný“, píše Timothy W. Ryback, historik a ředitel haagského Institutu pro historickou spravedlnost a smíření v knize Akvizice: Hitlerův konečný vzestup k moci.
Koncem ledna 1933 však byly osudy obou mužů nerozlučně propojeny. Jeden z Hitlerových spolupracovníků vysvětloval dynamiku jejich vztahu lapidárně: „Hugenberg měl všechno kromě mas, Hitler měl všechno kromě peněz.“
Říšský superministr
Hugenberg své bohatství zúročil v politickou moc a stal se vůdcem Německé národní lidové strany. Právě její hlasy v Říšském sněmu Hitler potřeboval, aby se mohl stát kancléřem. Oba muži nakonec přes vzájemnou antipatii dosáhli dohody: Hugenberg Hitlerovi poskytne kancléřství výměnou za to, že sám získá místo ve vládě jako šéf „superministerstva“ zemědělství a výživy.
Po nástupu do vlády se Hugenberg neváhal vměšovat do zahraničních vztahů, když se mu to hodilo. Reinhold Quaatz, Hugenbergův blízký spolupracovník, to charakterizoval tak, že „Hitler bude sedět v sedle, ale Hugenberg bude držet bič.“
Ideologicky různorodé partnerství tehdejším médiím neuniklo. Americký deník The New York Times vyjádřil údiv nad tím, že socialistická strana pověřila vedením ekonomiky Německa „arcikapitalistu“ Hugenberga. Hitlerova „socialistická maska“ padla, hlásal komunistický deník Rudý prapor. Týdeník Die Weltbühne novou vládu tituloval „Hitler, Hugenberg a spol.“.
Jako samozvaný ekonomický diktátor si Hugenberg s Hitlerem pranic nezadal. Prováděl čistky na ministerstvech. Zrušil práva dělníků. Snížil mzdy vlastních zaměstnanců o 10 procent. „Skutečný boj proti nezaměstnanosti spočívá jedině a pouze v obnovení rentability v hospodářském životě,“ psaly jedny z Hugenbergových novin a tvrdily, že cílem hospodářské politiky by měla být záchrana profesí a těch, kteří jsou nejvíce postiženi, příslušníků střední vrstvy. Tisk Hugenbergovi přezdíval Konfusionsrat – „poradce zmatku“. Jinými slovy, populistický politik a šikovný bezohledný podnikatel made Germany great again.
Chceme zpátky kolonie
Hugenberga bylo skutečně dost. Když se Hitler těsně po nástupu k moci snažil uklidnit mezinárodní obavy ohledně dlouhodobých záměrů své vlády, vystoupil jeho ekonomický ministr v Londýně na mezinárodní konferenci o hospodářském rozvoji. K překvapení všech, včetně ostatních přítomných členů německé delegace, tam Hugenberg představil ambiciózní plán hospodářského růstu prostřednictvím územní expanze. „První krok by spočíval v tom, že by Německo získalo zpět své kolonie v Africe,“ vysvětloval Hugenberg. „Druhý krok by spočíval v tom, že naši lidé bez prostoru – Volk ohne Raum – by otevřeli oblasti, v nichž by naše produktivní rasa vytvořila životní prostor.“ Těžko si dnes představit kompletnější déjà vu.
Existuje naděje? Těžko říct. Německá nacionalistická strana byla rozpuštěna, jakmile Hugenberg – už v červnu 1933 – ze své vládní funkce odstoupil. V prosinci téhož roku převzalo Telegrafní unii ministerstvo propagandy a začlenilo ji do nově vytvořeného subjektu Německého zpravodajského úřadu. V roce 1943 padlo Hugenbergovo nakladatelství Scherl Verlag do rukou nacistického nakladatelství Eher Verlag.
Hugenberg se uchýlil na své rozlehlé panství Rohbraken v bývalé feudální provincii Lippe, kde žil jako místní mocipán, zatímco jeho podnikatelské impérium se postupně rozpadalo. V září 1946 jej zatkla britská vojenská policie. Pět měsíců strávil ve vazbě a jeho majetek byl zmrazen. Po formálním slyšení byl Hugenberg považován za „zločince menšího kalibru“ (Mitläufer), což byl oficiální název pro kategorii nejnižšího stupně spoluúčasti na nacistickém režimu. Paradoxně mu pomohl fakt, že opustil své vládní místo v prvních měsících Hitlerova režimu a nikdy nebyl členem nacistické strany. Do konce života se považoval za oběť nacismu.
Celkem vzato z toho vyvázl dobře. Bankéř Hjalmar Schacht a již zmiňovaný Fritz Thyssen skončili v koncentračním táboře (první z nich pak byl souzen v Norimberku a jako jeden ze dvou obžalovaných se dočkal zproštění viny).
Od Mercedesu po Huga Bosse
IG Farben a její dceřiné společnosti (jedna z nich, Degussa, vyráběla zhoubný Cyklon B) využívaly otrocké pracovníky na 23 místech. Průměrná délka života vězňů v zařízení IG Farben v Osvětimi byla necelé čtyři měsíce. Třiadvacet členů firemního představenstva bylo nakonec obviněno z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti; 13 dostalo vězeňské rozsudky.
Krupp dodával Hitlerovi a spol. zbraně ve velkém. V Norimberku čelil CEO Gustav Krupp obžalobě coby válečný zločinec, byl však najednou tak nemocen, že k soudu nemohl. Místo toho byl v roce 1947 souzen jeho syn Alfried Krupp. Jeho komentář? „My Kruppové jsme se nikdy příliš nestarali o politické myšlenky. Chtěli jsme jen systém, který by dobře fungoval a umožňoval nám nerušeně pracovat. Politika není naše věc.“
Ostatní, mezi nimi autor volkswagenu brouka Ferdinand Porsche; Mercedes-Benz, jenž poskytoval šéfnacistům neprůstřelná osobní auta; Hugo Boss, designér černých uniforem SS; výrobce munice Miele; pojišťovna koncentráků Allianz; výrobce megapecí J. A. Topf & Sons; Siemens AG, jenž zaměstnával více než 80 tisíc lidí na nucených pracích – ti většinou jen pokrčili rameny.
