Syfilis dělal z lidí chodící mrtvoly. Strach z choroby svíral svět staletí, měnil společnost i umění
Před 100 lety zemřel německý bakteriolog August Paul von Wassermann, autor prvního testu na syfilis. Pro jeho současníky byl objev přímo spásný. Velká část společnosti tedy žila v neustálém strachu, že jsou nakaženi neléčitelnou nemocí, která z lidí dělala doslova chodící mrtvoly.
Jméno lékaře Augusta Paula von Wassermanna je dnes známé málokomu. Jeho přínos pro západní civilizaci je ale srovnatelný s přínosem jeho zaměstnavatele Roberta Kocha – zakladatele mikrobiologie a objevitele původců tuberkulózy, antraxu a cholery. V Kochově Institutu pro infekční choroby byla v roce 1905 identifikována i bakterie Treponema pallidum způsobující onemocnění syfilis. Díky Wassermanově úsilí byl zanedlouho objeven test, který dokázal její přítomnost v těle objevit i v časném stádiu nemoci, kdy ještě nakažený ještě neprokazoval žádné symptomy. V éře moderních antibiotik je těžké docenit, jaký převrat Wassermanův test přinesl. Pomohl nejenom výrazně omezit šíření smrtelné nemoci, ale především zažehnal hrůzu, která tehdy celou Evropu svírala.
Kletba z Nového světa
O původu nemoci syfilis se vedou dlouhá léta spory. Existují teorie, že se v Evropě vyskytovala od pravěku a její epidemie byly mylně připisovány lepře. Nejčastěji citovaná hypotéza ale tvrdí, že nemoc na Starý kontinent zavlekli Kolumbovi mořeplavci z prvních výprav do Ameriky. Epicentrem, odkud se nákaza rozšířila, byla Neapol. V roce 1495, kdy na Itálii zaútočil mladý francouzský král Karel VIII., ve městě sídlila posádka španělských vojáků. Část z nich tvořili veteráni Kolumbových výprav. Francouzská armáda, složená převážně z najatých žoldáků, město dobyla a několik měsíců ho držela. Vojáci tu dobu vyplňovali oblíbenými vojenskými kratochvílemi. Pitím, hazardem a návštěvami nevěstinců, kam před nimi docházeli Španělé. Když vítězný Karel VIII. svá vojska rozpustil, rozjeli se žoldnéři zpátky do svých domovů v různých koutech Evropy, anebo se nechali najmout na další válečné výpravy.
Spolu s nakaženými vojáky se nemoc během několika měsíců rozšířila do zbytku Itálie, Francie, Německa a Švýcarska. Rok poté se objevila i v Nizozemsku a Řecku, za další přeskočila do Anglie a Skotska, poté do východní Evropy a Ruska. Na válečných a obchodních lodích ji námořníci zavlekli až do Indie a Číny. Šířila se tak rychle, že nikdo nedokázal odhalit, odkud vlastně přišla. Jak to v podobných případech bývá, byli za původce označováni příslušníci znepřátelených národů. V Británii se jí říkalo „francouzská nemoc“. Ve Francii „neapolská nemoc“. Rusové chorobu označovali za „polskou“, Poláci za „tureckou“ a Turci za „křesťanskou“. Nakonec se nejvíce vžil název, který použil slavný veronský lékař, básník a astronom Girolamo Fracastoro. Hrdina jeho básně Syphilis sive morbus gallicus je pastýř potrestaný samotným bohem Slunce. Projevy syfilis byly daleko méně poetické.
Rozpad těla i mysli
Z dochovaných lékařských zápisů je dodnes cítit, jak nová nemoc tehdejší společnost šokovala. Mor, cholera a neštovice, které se tehdejší Evropou také šířily, zabíjely nakažené poměrně rychle a viditelné příznaky pomáhaly identifikovat ložiska nákazy. Syfilida se u nakažených mohla projevit až po mnoha týdnech a trvat celé roky. Prvním projevem byl jediný vřed v místě vstupu infekce (zpravidla na genitálu). V první fázi nepociťoval nakažený žádné bolesti, a nemusel si příznaků ani všimnout. Nákazu proto šířil dál, dokud nemoc neudeřila naplno. Pacient začal trpět silnými horečkami, úpornými bolestmi svalů, kloubů a uzlin. Na těle se mu otvíraly mokvavé vředy, ze kterých prýštila strašlivě zapáchající tekutina. Nemoc se šířila do vnitřních orgánů, napadala játra, srdce i mozek. Z těl nakažených se odlupovala kůže a odpadávala svalovina. Nemocným se bortily nosy, odumíraly rty, oči, prsty na rukou i nohou. Ve finální fázi, pokud se jí dožil, bakterie napadla pacientův mozek a nervovou soustavu a uvrhla ho do nezvratného šílenství.
Postupem let nemoc zmutovala do poněkud méně drastické formy. Mírnější příznaky však způsobily rychlejší šíření nemoci a v 17. a 18. století byla syfilida doslova všude. Obzvlášť byla zasažena velká města, kde bujel obchod se sexem. Některé zdroje uvádí, že na přelomu 17. a 18. století syfilidou trpěl každý pátý Londýňan a pařížské nemocnice doslova praskaly ve švech. Jen ve špitálu Salpêtrière bylo v roce 1703 internováno v zoufalých podmínkách více než 4500 nemocných prostitutek. Úřady se snažily s epidemií bojovat. Nemocní cizinci byli odváženi na hranice a vyhošťováni. Bohatí měšťané byli zavíráni do domácích vězení, chudí do špitálů. V Paříži topili šiřitele nemoci v Seině, prostitutkám bylo přísně zakázáno přibližovat se ke kasárnám a vojenským táborům. Při neuposlechnutí byly provinilé odřezány uši a nos. Nemoc se však šířila dál.
Pokusy o léčbu
Stejně marné byly pokusy syfilidu léčit. Účinná antibiotika byla hudbou vzdálené budoucnosti a i věhlasní lékaři sahali k často velmi podivným metodám. Nemocným se pouštělo žilou, vředy se odřezávaly, mokvající rány se natíraly vínem, zasypávaly pilinami z dřeva guajaku léčivého nebo popelem z jeleního paroží. Aby se zabránilo přenosu nemoci z matky na dítě, kapal se novorozencům do očí roztok dusičnanu stříbrného (v řadě zemí se to praktikuje dodnes). Kdo neměl na exotické léky peníze, sáhl po tehdy oblíbeném všeléku – rtuti. Toxický kov se polykal, vdechoval a vtíral do kůže, což pacientům ještě přitížilo.
Strach, který změnil svět
Strach z neléčitelné nemoci svíral společnost celá staletí a v mnoha ohledech ji formoval. Spekuluje se například, že nemoc pomohla podrýt autoritu katolické církve a umožnila nástup reformace a osvícenství. „Purpurové květy“ na tvářích kněží, kardinálů i papežů jasně dokazovaly, že svatí muži berou slib celibátu velmi laxně a žijí stejně zkaženým životem, jako zatracovaní hříšníci. Strach z potenciálně smrtelných následků sexu dal vzniknout i upjaté morálce 19. století. Tehdejší největší kapacita na pohlavní nemoci, francouzský lékař Alfred Fournier, tvrdil, že jedinou zbraní proti syfilidě je ctnostné manželství uzavřené mezi panicem a pannou. Důraz na sexuální zdrženlivost a strach ze sexu se následně promítl do teorií prvních psychologů a sexuologů. Práce Sigmunda Freuda a jeho kolegů se často zabývaly tématy ženské sexuální represe. Psychoanalytikové si bohužel neuvědomovali, že za odmítáním sexu se neskrývá vrozená averze, ale strach, že se od manžela nakazí smrtelnou nemocí a předá ji svému dítěti.
Zatímco ctnostní občané uzavírali neposkvrněná manželství (nebo je alespoň předstírali), mezi volnomyšlenkářskou uměleckou komunitou se nemoc dále šířila. V některých zemích si díky tomu vysloužila novou přezdívku „divadelní nemoc“. Trpěl jí Casanova, Flaubert, Schubert, Schumann, Baudelaire, Maupassant, Van Gogh, Wilde, Joyce, Nietzsche a další a další. Strach ze syfilidy inspiroval řadu zásadních děl evropské literatury. Spisovatel a literární kritik D. H. Lawrence napsal: „Jsem přesvědčen, že některé projevy hrůzy a zoufalství v Shakespearových tragédiích jsou důsledkem vědomí nebezpečí syfilidy.“ Alegorie na zákeřnou nemoc způsobující šílenství se dají vystopovat v gotických románech a ranných hororech. Například ve Stevensonově Podivném případu dr. Jekylla a pana Hydea, ve Wildově Portrétu Doriana Graye, povídkách Edgara Alana Poea a Stokerově Draculovi. Strach ze šílenství přímo prostupuje dílem H. P. Lovecrafta, jehož otec syfilidou trpěl.
Existují i teorie, že některá díla ovlivnila nemoc samotná. Filozofové a literární badatelé si lámou hlavu, jestli progresivní paralýza mozku nestojí za divokými jazykovými a myšlenkovými experimenty Jamese Joyce nebo za vrcholnými díly Friedricha Nietzscheho. Ten v roce 1883 ve svém Zarathustrovi napsal: „Země, tak pravil, má kůži; a tato kůže má choroby. Jedna z těchto chorob sluje například: člověk.“ V následujících několika letech ze sebe vychrlil sérii spisů včetně Soumraku model, Antikrista a Ecce Homo. Pak se zhroutil a zbylých jedenáct let života se zmítal v inkoherentním šílenství.
První úlevu od neustálého strachu přinesl na začátku 20. století lék arsfenamin - derivát arzénu, který často pacientům ještě přitížil. Zlom nastal až s objevem Wassermannovy diagnostické metody a s příchodem antibiotik po II. světové válce. Jak velký význam diagnostická metoda měla dokazuje skutečnost, že v řadě zemí je negativní Wassermanův test dodnes vyžadován jako podmínka uzavření manželství.
