Před 75 lety byl vytvořen plán likvidace ženských řádů. Akci Ř připomínají pomníky na klášterních hřbitovech
Zavítáte-li někdy na hřbitov ženského kláštera, pravděpodobně si všimnete mnoha náhrobků s podobnými letopočty úmrtí. Na začátku 50. let řádové sestry neumíraly v klášterech, ale v internačních táborech, kam byly deportovány na příkaz komunistického pohlavára Alexeje Čepičky. „Akci Ř“ na ministerstvu spravedlnosti inicioval přesně před 75 lety.
Padesátá léta byla v Československu érou, kdy komunisté tvrdě utužovali vládu uchvácenou v Sověty zaštítěném únorovém puči. Mezi nepřáteli určenými k likvidaci figurovala na prvním místě církev. Nad věřícími neměli soudruzi moc ideologickou, nad církevními institucemi a majetkem ani moc právní. V klášterech a řádových domech proto spatřovali potenciální centra „rozkladných elementů“, a rozhodli se je bez ohledu na české i mezinárodní zákony zlikvidovat. Postupovali při tom s brutalitou sobě vlastní.
Propaganda
Na útok proti řeholním řádům se komunistická garnitura řádně připravovala. Prvním krokem bylo uspořádání soudního procesu, ve kterém měli být představitelé církve vykresleni jako zrádci lidově demokratického zřízení a vatikánští špehové. K diskreditaci měl původně posloužit proces s farářem Josefem Toufarem obžalovaném v kauze Číhošťského zázraku. Toufar však na následky mučení při výsleších zemřel ještě ve vyšetřovací vazbě. Bylo proto nutné uspořádat proces nový. Zavelel k tomu sám Klement Gottwald, který prohlásil řešení likvidace mužských řádů za „úkol dne”.
Gottwaldův rozkaz byl realizovaný v takzvaném Procesu Machalka a spol. Desítku představitelů mužských řeholních řádů osobně vybral tehdejší minstr spravedlnosti (a Gottwadův zeť) Alexej Čepička. Po brutálních výsleších byli postaveni před vykonstruovaný soud, kde je nechvalně známí prokurátoři Čížek, Urválek a Brožová obvinili ze špionáže a „zapojení do rozvratnické politiky Vatikánu“. Po soudu byli odvezeni na samotky nejhorších věznic v Mírově a Leopoldově. Strávili zde řadu let. Šéfredaktor týdeníku Katolík Adolf Kajpr zde zemřel.
Akce K
Pro komunisty byl soud pouze začátkem mohutné kampaně zacílené na diskreditaci řeholních řádů a církve obecně. V kinech se promítal propagandistický snímek „Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází“. V tisku a rozhlase se objevovaly dopisy, kde „pracující lid“ odsuzoval „vlastizrádnou činnost zaprodanců Vatikánu“. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (budoucí oběť komunistických čistek) po několika dnech zavelel krajským výborům ke spuštění Akce K. V noci ze 13. na 14. dubna přepadli ozbrojení příslušníci StB, SNB a lidových milic kláštery a mnichy odvezli do připravených internačních táborů. Komunisté přesto ještě neměli dost a souběžně s Akcí K připravovali i Akci Ř. V ní měli spadeno na řádové sestry.
Akce Ř
Autorem Akce Ř byl opět Alexej Čepička. Koncept přinesl na ministerstvo spravedlnosti už na začátku roku 1950. Původně v něm navrhoval „postupné a pokud možno dobrovolné soustředění jeptišek a jejich pracovního využití na poli průmyslu.“ Důvodem umírněného jazyka byl fakt, že řádové sestry byly pro tehdejší zřízení nepostradatelné. V Československu jich v roce 1950 bylo zhruba 11 tisíc. Působily v nemocnicích, zdravotních a sociálních zařízeních, v dětských domovech, v ústavech péče o mentálně a tělesně postižené. Vyřazení takového množství kvalifikovaných pracovnic (většina sester měla na svou pozici odborné vzdělání) by v sociálním a zdravotnickém systému způsobilo obrovské problém. Alexej Čepička ale změnil názor poté, co z postu ministra spravedlnosti přešel do čela ministerstva obrany a rozhodl se, že v ženských klášterech zřídí kasárna. Sedmnáctého března 1950 proto představil nový plán, kde požadoval, aby centralizace řeholnic proběhla co nejrychleji.
Akce byla oficiálně schválena 17. dubna 1950 a spuštěna ve dvou vlnách – v červenci a listopadu 1950. Akci opět ideologicky posvětil Rudolf Slánský dopisem tajemníkům krajských úřadů KSČ: „Jednou z posledních zbraní reakční hierarchie zůstávají některé ženské řády, které přebírají úlohu soustředěných mužských řádů a snaží se dále o zneklidňování věřících. Četné kláštery ženských řádů jsou nevyužity, zatímco nemáme dost objektů pro školy a nemocnice. Aby bylo zabráněno takové reakční činnosti a aby byly lépe využity klášterní budovy, přikročíme nyní k reorganizaci ženských řádů.“
Krutá zima v pohraničí
Přes snahu Slánského a dalších propagandistů se komunistům nepodařilo proti řádovým sestrám poštvat veřejnost. K internaci ale přistoupili bez ohledu na to, jaké reakce vyvolá. Historik Vojtěch Vlček popisuje události v knize „Ženské řehole za komunismu“ a opírá se o svědectví z voršilek z kláštera na pražské Národní třídě. Brzy ráno byla brána kláštera obsazena ozbrojenými příslušníky SNB. Řeholnice byly postaveny ke stěnám chodby. SNB je podle jmenného seznamu předvolávala a položila jim otázku, jestli jsou ochotny vystoupit z řádu. Výměnou za odchod do civilu byly nabízeny prestižní posty - například místa ředitelek ústavů, škol nebo nemocnic. Drtivá většina sester odmítla, a čekal je převoz do internačních táborů ve vybydlených pohraničních klášterech. Zde byly nahnány na zanedbaná pole zemědělských družstev, do továren a podniků skomírajících po odsunu sudetských Němců.
Přes proklamované sliby přistupovat k ženským řádům mírněji byl život v pohraničních klášterech krutý. Sestry zde živořily ve zdevastovaných budovách s rozbitými okny, často bez základního sociálního zařízení. Neměly dostatek potravin, byly nuceny spát na slámě a v zimě se v internačních centrech netopilo. Starým a nemocným sestrám se nedostávala lékařská péče, mladší řeholnice byly nuceny pracovat v těžkých podmínkách a ve škodlivém prostředí. Přes neustálý nátlak sestry odmítaly z řádů vystoupit. Až na malé výjimky odmítaly i odložit roucha a pracovaly v nich ve vlhkých a prašných textilkách i na polích. Odolávaly i provokatérkám, které se do jejich komunit pokoušela nasadit StB.
Akce B
Když se sestry nepodařilo zlomit nátlakem, hodlali komunisté přistoupit k definitivní likvidaci řádů. Takzvaná Akce B měla být spuštěna 1. července 1953. Než k ní došlo, věční vůdcové Stalin a Gottwald v rychlém sledu po sobě zemřeli. Hlavní tahoun akce Čepička přišel o moc, další soudruzi se obávali, že by další ilegální zásah proti církevním řádům vyvolal v nejistém období protesty. Ne všichni občané Československa totiž kampaň proti církvi vítali. Napjatá situace panovala hlavně na Slovensku, kde docházelo k otevřeným střetům mezi nábožensky smýšlejícím obyvatelstvem a ostrahou internačních klášterů. V Podolínci, Hlohovci a Pruské musely komunistické jednotky použít zbraně, a tábor v Pezinku musel být dokonce zrušen.
Namísto násilného rozpuštění řádů se proto komunisté vrátili k taktice postupného, ale vytrvalého nátlaku. Řeholnice žily pod neustálým dohledem a policejní šikanou. Byly nuceně stěhovány, aby nemohly vytvořit v místě zaměstnání trvalé vazby. Bylo jim znemožňováno vzdělávání a účast na veřejném životě. Až v polovině 50. let jim bylo dovoleno vrátit se do vybraných klášterů, kde komunisté zřídili charitní centra a domovy důchodců. Po amnestii prezidenta Novotného z roku 1960 byla většina vězněných představitelů církve propuštěna a po obnovení styků s úřadem nového papeže Pavla VI. došlo i k uvolnění proticírkevních represí. Majetek a budovy v hodnotě 475 milionů Kčs už ale komunisté drželi pevně v rukou.
