Prašná brána byla postavena jako poslední útočiště českých králů. Stavitel by její dnešní podobu nepoznal
Před 550 lety byl položen základní kámen Prašné brány. Lomeným obloukem nejfotografovanější české budovy od té doby prošly miliony lidí. Málokterý turista přitom ví, kolik tajemství monumentální věž skrývá, a mnohé z nich jsou skryté i před rodilými Pražany. Víte například, že se v Prašné bráně pravděpodobně nikdy neskladoval střelný prach? Tušíte, proč její základy sahají tak hluboko pod zem a že v představách středověkých stavitelů možná vypadala úplně jinak?
Za myšlenkou přehradit vstup do srdce Starého Města monumentální branou stála obyčejná panská marnivost. Dnešní náměstí Republiky bylo ve 14. století sídlem nejvyšší české šlechty. Na místě, kde stojí Obecní dům, stával dům Královský. Jak lze usuzovat ze jména, sídlila zde královská rodina a její dvořané. Jako první se sem z Hradu přestěhoval v roce 1383 Václav IV., který se nesnesl s vdovou svého otce Alžbětou Pomořanskou. Na okraji Starého Města, kam ústila frekventovaná „Stříbrná stezka“ z Kutné Hory, se mu zalíbilo a pohodlí Královského dvora si pak užívali i jeho následovníci – Zikmund Lucemburský, Albrecht II. Habsburský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a jeho nástupce Vladislav Jagellonský. Palác se díky přístavbám rozrostl o sídla dvořanů, byly sem přesunuty korunovační rituály i zemské desky, vznikly zde lázně, zahrady a bestiář s tygry, levharty, medvědy a lvy.
Dojem z honosné stavby poněkud kazila sousedící věž svatého Ambrože. Tvořila součást opevnění Starého Města a v její bráně královští celníci odnepaměti vybírali poplatky za vstup na staroměstské trhy. Když Karel IV. založil Nové Město, význam opevnění i trhů upadal a s nimi klesala i důležitost brány. Za husitských válek zchátrala natolik, že se jí začalo říkat Odraná, i když zlí jazykové tvrdí, že jméno bylo odvozeno od odírání kupců vysokými cly. V každém případě král Vladislav Jagellonský usoudil, že polorozpadlá brána hyzdí dojem honosného okolí, a přesvědčil pražské radní, aby vedle ní postavili novou – hodnou sousedství královské rezidence.
Václav a Rejsek
Stavbu financovali pražští konšelé, základní kámen nové brány ale položil 20. března 1475 sám král Vladislav. Důkaz máme doslova vytesaný do kamene – na jeho povrchu se skví nápis: „Leta bozieho MCCCCLXXV. dwaczaty den brzezna miesiecze Wladislaw druhy Czesky kral nayiasnieyssi s pomoczi boha prwni kamen této wieze zalozil gest.“ Na počátku vedl projekt jakýsi mistr Václav ze Žlutic. Zanedlouho mu ale začal na popud zadavatelů asistovat pražský bakalář Matyáš, přezdívaný podle svého kreslířského nadání „Rejsek“. Zručný stavitel a kameník samouk projevoval takové schopnosti, že stavbu postupně převzal a přetvořil na unikátní stavbu v českém i celoevropském kontextu.
V budově Nové brány dokázal Rejsek zkombinovat prvky reprezentační, obytné, ekonomické i obranné. V jejím honosném oblouku stále sídlil výběrčí daní, horní patro bylo propojeno s Královským dvorem a jeho obyvatelé mohli v případě ohrožení v mohutné věži najít útočiště – refugium. Obranyschopnost stavby zajistil Rejsek řadou prvků převzatých z českých i zahraničních pevností. Vstup do vnitřních prostor byl možný pouze po vysutém můstku, vnitřní schodiště navrhl extrémně strmé a točené do pravé spirály, aby útočníci při výstupu nemohli používat pravou ruku. Celá věž byla navíc založena na dně 9 metrů hlubokého obranného příkopu tvořícího součást původního opevnění Starého Města. Do její brány byl přístup pouze po úzkém mostě a nad vchodem byl umístěn arkýř s otvorem, kudy mohli obránci na útočníky shazovat kameny a lít horkou smůlu (arkýři se proto říká „smolný nos“).
Staletí přestávek a přestaveb
Stavbu Nové brány inicioval panský rozmar, další vrtoch ji na dlouhá léta zastavil. Když v Praze proběhla v roce 1483 defenestrace, usoudil Václav Jagellonský, že bude bezpečněji na Pražském hradě. Královský dvůr opustil a stavba sousedící věže přestala být pro Pražany prioritou. Matyáš Rejsek stihl dostavět horní patro zakončené cimbuřím a poté odešel pracovat na kostele sv. Barbory do Kutné Hory. Radní nechali rozestavěnou věž provizorně zakrýt jednoduchou střechou a stavba v tomto stavu vydržela více než sto let. Práce byly obnoveny až v roce 1592, kdy už nemělo smysl zachovávat její funkci refugia. Do věže byl proto proražen nový vchod a přístupové schodiště, které se používá dodnes.
V porovnání s dnešní Prašnou bránou byla tehdejší Nová věž stále k nepoznání. Během dalších let k ní přibývaly různé přístavby a doplňky, podobu ovlivňovaly opravy po ostřelování pruskými vojsky a nad obloukem brány se dokonce na čas objevily hodiny. Celá věž se také výrazně zmenšila. Nedošlo ovšem k jejímu ubourání, ale k zasypání spodní části zapuštěné do starého obranného příkopu. Stavba se tak zkrátila o celých 9 metrů – pro představu jde o zhruba stejnou výšku, v jaké je situováno první patro dnešní věže. Úprava proběhla v roce 1760, kdy bylo definitivně propojeno Staré a Nové Město a na místě zasypaného příkopu vznikla široká třída s alejemi (dnešní ulice Na příkopech). Zhruba v této době se také bráně začalo říkat Prašná. Původ jména je zpravidla odvozován od střelného prachu, který měl být uložen v jejích útrobách. Někteří historikové to zpochybňují s tím, že bezpečnostní předpisy nařizovaly skladovat výbušniny daleko mimo centrum města – hlavní pražská prachárna se tehdy nacházela až v odlehlém letohrádku Hvězda.
Mockerova dostavba
Finální podobu dostala věž až koncem 19. století, kdy v Praze probíhala velká přestavba významných stavebních památek. Vedením akce byl pověřen Josef Mocker, specialista na středověkou gotickou a novogotickou architekturu. Mocker byl mezi současníky i následovníky velmi kontroverzní postavou. Na jednu stranu zastával puristický přístup k restaurování a z gotických staveb nemilosrdně odstraňoval veškeré barokní, renesanční a moderní prvky. Na druhou stranu sám neváhal podobu staveb velmi výrazně měnit. Ke katedrále svatého Víta na Pražském hradě například dostavěl v západním průčelí novou dvojici věží. Na Karlštejně výrazně změnil tvary střech, snížil Císařský palác o celé patro a přestavěl budovu purkrabství.
Se stejnou odvahou se pustil i do prací na Prašné bráně. Z průčelí odstranil hodiny, budovu zbavil nepůvodních ornamentů a zbytky původních Rejskových plastik doplnil novými sochami českých panovníků, světců, fantastických bytostí a chrličů. Některé tesal Mocker sám, na jiných se podíleli čeští sochaři Bohuslav Schnirch, Ludvík Šimek, Bernard Seeling, Václav Strachovský a Jindřich Čapek. V horní části věže dostavěl zcela nový ochoz se čtyřmi rohovými věžičkami a vše završil strmou střechou inspirovanou Mosteckou věží Petra Parléře.
Mockerova přestavba byla v pozdějších letech často kritizována. Významný český historik umění Vojtěch Birnbaum dokonce celé Mockerovo dílo označil za „osudný přehmat 19. století“ a stavitele samotného za „doktrináře“. Dnešní Prašná brána tedy není autentickým dílem středověkých kameníků. Díky Mockerově odvaze ale získala výšku potřebnou k prosazení v moderní zástavbě a vznosný vzhled, který z ní udělal nejfotografovanější budovu v hlavním městě. Je možné, že si ji Vladislav Jagellonský, pražští konšelé i Matyáš Rejsek představovali úplně jinak. Její mnohokrát změněná podoba ale nabízí unikátní možnost projít si v jediné budově velkou část pražské historie.
