Touha po svobodě přivedla bývalé piloty Královského letectva k únosu tří letadel ČSA na Západ
Českoslovenští letci, kteří během druhé světové války bojovali v řadách britského Královského letectva (RAF), a výrazně tak přispěli porážce nacismu, se po komunistickém puči v únoru 1948 ocitli v nemilosti. Muži, kteří nasazovali své životy za svobodu, museli opustit armádu, část nicméně směla dále létat v kabinách letounů Československých aerolinií. Část z nich se díky tomu dostala na Západ, když místo do plánovaného cíle dovedli své stroje na německá letiště. Největší a nejznámější z těchto únosů se uskutečnil 24. března 1950, kdy u Mnichova krátce po sobě přistály dokonce tři dakoty ČSA.
Do emigrace přitom zamířili nejen členové posádek, ale také jejich nejbližší příbuzní. Komunistické úřady sice po předchozích únosech (nebo spíše úletech) - první z nich se uskutečnily už na jaře 1948 - zpřísnily opatření a zakázaly cestovat členům jedné rodiny, s koordinovaným útěkem ale nepočítaly. Například manželka Oldřicha Doležala, zkušeného bombardovacího letce, který za války dosáhl potopením německé lodi s wolframem jednoho z největších úspěchů Čechoslováků v RAF, neletěla s manželem z Bratislavy, ale spolu s malým synem z Ostravy.
Třetí Douglas DC-3, využitý k únosu, pak byl nasazen na linku z Brna. V tomto stroji, který odstartoval jako první v půl sedmé ráno, seděl jako druhý pilot hlavní organizátor akce Vít Angetter, který za války létal u 312. stíhací perutě RAF. O skutečném cíli letu věděli ještě navigátor Kamil Mráz a letuška Ludmila Škorpíková. Vzhledem k tomu, že kapitán letadla, rovněž bývalý příslušník RAF Josef Klesnil, se během letu přiznal, že podobnou akci také chystá, uskutečnil se únos bez problémů. Aby se však Klesnil mohl vrátit pro rodinu, byl naoko omráčen - a o několik měsíců později se dostal s rodinou do Německa přes Šumavu.
Na vojenském letišti v Erdingu u Mnichova přistál Angetter v půl deváté. O čtvrt hodiny později pak na přistávací dráhu dosedla i dakota z Ostravy, kterou pilotoval další někdejší příslušník RAF Ladislav Světlík, jemuž pomohl jeho spolubojovník z Británie Viktor Popelka, a v níž letěla i Květa Doležalová s půlročním synem. Dvojice musela zpacifikovat ostatní členy posádky, kterým ale stačilo pohrozit zbraní. Vůbec nesnadnější úlohu mělo v tomto ohledu letadlo startující z Bratislavy, kde o plánu věděli nejen kapitán Doležal, ale i druhý pilot Bořivoj Šmíd, navigátor Stanislav Šácha, mechanik Ján Královanský i letuška Eva Vysloužilová.
Přesto ale byl ale úlet bratislavské dakoty asi nejnapínavější. Start se zdržel kvůli špatnému počasí a také proto, že bezpečnosti byly podezřelé dvě z pasažérek: Anna Vrzáňová, matka krasobruslařky Áji Vrzáňové, která emigrovala už dříve, a Anna Dohalská, vdova po Němci popraveném odbojáři Zdeňku Bořku Dohalském. Možnou komplikací mohl být i fakt, že letadlo muselo překonat rakouské území, které bylo v té době v sovětské zóně. Let však proběhl bez problémů a nad Lincem, který již ležel v americké zóně, dokonce dostal doprovod amerických stíhaček. V Erdingu přistál krátce před půl desátou.
V Německu nezůstali jen lidí, kteří o plánu bývalých příslušníku Královského letectva věděli, ale i část obyčejných pasažérů. Většina z nich se ale rozhodla k návratu do Československa, z 85 lidí na palubách tří letadel se jich pro emigraci rozhodlo - už předem, nebo využitím příležitosti - sedmadvacet. Mezi navrátilci byl také tehdejší ředitel ČSA Leopold Thurner, který podle dobových svědectví let prospal, nejspíš v kocovině. Ani návrat a silná sebekritika mu ale nepomohly, v čele aerolinek byl brzy vystřídán a v dalších letech zastával nižší vedoucí funkce v průmyslových podnicích.
Největší hromadný letecký útěk komunistický režim velmi rozlítil. "Skupinka zrádců z řad bývalých příslušníků britského válečného letectva se domluvila s hrstkou stejných zrádců, bohatě ověnčených prsteny a šperky a nabitými tobolkami, na útěku do 'země svobody', kde se esesáčtí a gestapáčtí hrdlořezové svobodně procházejí na jarním sluníčku," psalo Rudé právo. Většina účastníků úletu byla v nepřítomnosti odsouzena k vysokým trestům. Stíháni byli také jejich skuteční i domnělí spolupracovníci a příbuzní, pomsta zamířila na personál Československých aerolinií.
Propuštěno bylo několik desítek členů létajícího personálu: do jara 1951 skončilo 71 pilotů, radiotelegrafistů, mechaniků a 14 z 18 letušek. Letadla dostala ozbrojený doprovod, vznikla centrální evidence pasažérů, aby se neopakoval scénář, kdy se dva blízcí lidé pohybují ve dvou synchronních spojích. Únos režim také propagandisticky zpracoval. Kromě knihy Jindřicha Suchého Únos do Erdingu natočila začínající režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos natočila hvězdně obsazený film Únos, jehož děj však měl se skutečností pramálo společného.
