Selské povstání před 250 lety skončilo fiaskem, přesto urychlilo konec nevolnictví v českých zemích
Snad každý už někdy slyšel rčení „dopadnout jako sedláci u Chlumce“. Tento oblíbený příměr evokující prohru, neúspěch či dokonce fiasko má svoje historické kořeny v selském povstání, které vypuklo na severovýchodě Čech v regionech Náchodska a Broumovska v prvních měsících roku 1775. V těchto dnech si připomínáme rovných 250 let od neslavného konce tohoto jednoho z nejznámějších vystoupení poddaných proti své vrchnosti.
Pokud jedete autem od České Skalice ve směru na Trutnov (nebo obráceně), projíždíte městysem Rtyně v Podkrkonoší. Silnice v něm vede mimo jiné kolem místní rychty, před níž stojí monumentální socha jistého Antonína Nývlta. A právě tento místní hostinský, hospodář a zároveň svobodný rychtář stál v čele selského guberna, které se vzbouřilo proti robotním a nevolnickým povinnostem, které na sedláky uvalovala tehdejší vrchnost. Pro dokreslení je třeba uvést, že rebelie vypukla v kulisách doznívajícího hladomoru, který způsobily neúrody z předchozích let. Podle historických pramenů mu padlo v letech 1770 až 1772 za oběť až čtvrt milionu lidí.
I přes tuto tíživou skutečnost vrchnost na sedláky stále uvaluje těžké robotní povinnosti. Za této situace se začíná po venkově masově šířit fáma, že sedlákům a dalším poddaným jejich vrchonosti tají existenci tzv. Zlatého patentu. V něm prý císař Josef II., jenž je od roku 1765 spoluvladařem vedle své matky Marie Terezie, dává nevolníkům svobodu. Sedláci se proto záhy začali shlukovat do houfů a táhli od vsi ke vsi. Během těchto „poutí“ jsou přepadány zámky a vrchnostenské kanceláře, kde houfy vzbouřenců demolují zařízení a výbavu, vyjídají sklepy, pijí zásoby piva a vína. Zároveň si od vrchností vynucují potvrzení, že Zlatý patent existuje a že oni již nemusí robotovat. Josef II. ve skutečnosti však nic takového nevydal.
K sedlákům z příhraničních regionů se přidávají další a další a společně míří na Prahu. Již 25. března dorazil tisícihlavý dav k Chlumci nad Cidlinou. V tuto dobu je ve městě i zdejší zámku minimální vojenská posádka a proto hlavní tíhu obrany berou do svých rukou měšťané. Nicméně se jim útoku sedláků podaří ubránit, neboť na poslední chvíli vstupují do města vojenské posily. Sedláci jsou odraženi a více než sedm desítek z nich je zadrženo.
Následujícího dne se sedláci pokoušejí o další útok, který končí ještě větším fiaskem. Jakmile dojde ke střelbě a mezi sedláky se objeví první mrtví a ranění, začínají ustupovat a nakonec se dávají na útěk. Při tomto bojovém fiasku je pět mužů zabito a 211 jich bylo zajato. Na následky zranění zemřelo asi ještě dalších 16 mužů.
V následujících dnech nastává zatýkání vzbouřenců. O dva dny později je je bez sebemenšího odporu zajat Antonín Nývlt s celou řadou svých spolubojovníků a selské guberno zaniká. Na začátku dubna jsou vůdcové povstání převezeni do Prahy, kde s nimi začíná soud. Původně se očekává, že jejich potrestání bude exemplární. Dokonce padaly i tresty smrti. K jejich vykonání však nedošlo a když se však situace uklidnila, ukázalo se, že tak tvrdý postup nebude zapotřebí.
Již 9. dubna Marie Terezie vyhlašuje generální pardon, kterým se rozsudky výrazně mírní. Antonín Nývlt, který měl být popraven, si odseděl jen několik měsíců ve vězení a jeden z mluvčích povstalců Matěj Chvojka strávil tři a půl měsíce na nucených prácech. Ostatní uvěznění sedláci byli odsouzeni jen k ranám karabáčem. Nicméně absolutní rozsudky byly vykonány na sedmi dalších osobách a byly zdůvodněny jako exemplární tresty za činy proti církevnímu majetku a svatokrádeže.
Přestože bylo selské povstání poraženo, přispělo k urychlení procesu vedoucímu ke zrušení nevolnictví v českých zemích. Nejprve došlo k úpravám robotních povinností a 13. srpna 1775 vydala Marie Terezie Čtvrtý robotní patent, který odstupňoval rozsah pracovních povinností a kontribucí jednotlivých poddaných vůči vrchnosti. Samotnému nevolnictví odzvonilo o šest let později, kdy jej 1. listopadu 1781 Josef II. zrušil. Císařský patent nevolnictví nahradil o dost mírnějším poddanstvím, jenž snižovalo povinnosti lidí vůči své vrchnosti. K zrušení poddanství však došlo až mnohem později, a to v revolučním roce 1848.
