Co dělali když zabili Kennedyho? Forman, Born, Grygar nebo Šabach před 10 lety odpověděli Reflexu
Atentát na amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, který se odehrál v Dallasu 22. listopadu 1963, patřil a pořád patří k vůbec nejsledovanějším událostem 20. století. Před deseti lety jsme proto položili některým českým osobnostem otázku, co v ten den dělaly. I když tehdy uplynulo od atentátu 50 let, jejich odpovědi jsou zajímavou výpovědí o tehdejší době. A tak vám text přinášíme znovu. Dnes je to 60 let a mnozí z nich už nejsou mezi námi.
MILOŠ FORMAN, filmový režisér:
„Byl jsem ten večer, jako ostatně často v té době, v divadle Semafor. Byla přestávka, já se hrnu dolů do baru, když se kolem žene Hrabánek a vzrušeně oznamuje: Zastřelili Kennedyho! Kdo ti to řekl? Ptal jsem se. Rádio, odpověděl. Která stanice? Hrabánek si mě pohrdavě změřil očima a řekl: Ty jsi ale vůl. A měl pravdu.“
JIŘÍ GRYGAR, astrofyzik:
„Byl jsem tehdy na stipendijním pobytu na observatoři Univerzity v holandském Utrechtu. Bylo po půl osmé večer, když jsem se to dozvěděl. Úplně jsem se zhrozil, že tak inteligentního politika zastřelili — považoval jsem ho za úžasného státníka, jenž při své inauguraci v roce 1961 pronesl tu památnou větu: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás; ptejte se, co můžete vy udělat pro svou zemi.“ Znamenalo to pro mne doslova šok, když jsem si uvědomil, že zavraždili klíčového amerického politika, jenž svými postoji a energií mohl tolik udělat i pro nás, kteří jsme žili ve svěrací kazajce tupého a nenávistného režimu, horšího než v Polsku nebo v NDR.“
ADOLF BORN, výtvarník:
„Naše dcerka, které teď bude padesát, tehdy byla novorozeňátko, bydleli jsme v Malešicích. Ta šokující zpráva o střelbě na Kennedyho mě zastihla, když jsem se koukal na televizi se sklenkou vína v ruce. V domácí politice se tehdy sice odehrávalo tisíc důležitějších věcí, ale přesto jsem se pak nad tou mírně zamlženou bombou znova a znova zamýšlel. Tehdy jsme si Ameriku idealizovali, nedokázal jsem si nikdy předtím představit, že by se tam něco podobného mohlo stát. Dnes už vím, že je za mořem střelba na prominenty stejně běžná jako fakt, že američtí prezidenti bývají pěkní sukničkáři a že to Marilyn a Jacqueline s Kennedym neměly vůbec jednoduché.“
ANTONÍN BAJAJA, spisovatel:
„Ta událost je na malý příběh. Musím předeslat, že maminka se narodila v Yonkers, autem je to z newyorského Manhattanu kolem Hudson River asi půl hodiny. Po vzniku ČSR se s ní a tetou Olou přestěhovali moji prarodiče do Zlína, kterému firma Baťa vdechla americký říz. Koupili hotel a až do roku 1946 si ponechali americké občanství. Vzdali se ho, aby mohli jít k volbám. Brzy nato je soudruzi znárodnili a vystěhovali na venkov. Pak bydleli u nás, tedy v domě, kde míval otec ordinaci. V té době jsem studoval v Brně, ale odjel jsem domů. Bylo před ránem, ještě tma, k mé posteli přišel děda a řekl, že na prezidenta Kennedyho někdo spáchal atentát. Hned zmizel. Bylo to jak sen. Šel jsem do kuchyně. Na stole už hořel trojramenný svícen a maminka k němu postavila vlaječku s pruhy a hvězdami, kterou si přivezli z Yonkers.“
SASKIA BUREŠOVÁ, televizní a rozhlasová moderátorka a hlasatelka:
„V té době jsem byla ve třetím ročníku gymnázia. Pamatuji si, že nás vražda JFK velmi zasáhla. Měli jsme pochopitelně obavy, co to světu v příštích letech přinese. Situace byla nesmírně nepřehledná. Ještě dnes cítím mrazení v zádech po této zprávě.“
VOJTĚCH STEKLAČ, spisovatel:
„Bylo mi necelých osmnáct, když se to stalo. Zprávu o té události jsem samozřejmě zaregistroval v médiích, ale pokud se pamatuju, nijak zvlášť to na mě nezapůsobilo, Amerika byla daleko, mnohem dál než dnes. Tehdy jsem ještě netušil, že budu studovat na Filozofické fakultě a o veřejné dění se začnu zajímat; to bych se asi Kennedyho smrtí zabýval více.“
MICHAL ČERNÍK, básník, prozaik, autor dětských knížek:
„Moc dobře si vzpomínám, odpoledne jsem totiž přišel ze školy domů a maminka mi v kuchyni s pláčem sdělovala, že zastřelili Kennedyho. Milovala ho, navíc byla katolička jako on. A mne sevřela úzkost. Karibská krize v nás všech byla ještě čerstvě zaťatá a já se bál, že bude třetí světová válka, narukuji a padnu ještě dřív, než poznám ženu. A tehdy mne ta úzkost sevřela znovu, neboť mne napadlo, že v atentátu na Kennedyho mají prsty Sověti a nezůstane to bez vojenské odpovědi.“
MILOŠ ŠTĚDROŇ, hudební skladatel a vědec:
„Myslím, že se nemýlím, když si vzpomínám, že jsem byl jako mladíček na představení Mahenovy činohry v Brně. Byl to Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie — skvělá inscenace E. Sokolovského. A o přestávce ohlásili atentát na JFK.“
JIŘÍ JIRMAL, kytarista a pedagog:
„Pamatuju si to dobře, bylo to hrozné. Ta zpráva nás zastihla v Karlínském divadle během zkoušky s orchestrem Karla Vlacha. Přiběhl s tím jeden kolega, byli jsme zničeni. My Kennedymu hrozně fandili a taky nám bylo hned jasné, že se stal obětí boje Východ – Západ.“
LYDIE ROMANSKÁ, spisovatelka:
„Bylo mi dvacet, z touhy po osamostatnění jsem už druhý rok učila. Ta nenapravitelná událost se stala v americké poledne, u nás už byl večer. Doslechla jsem se to patrně až druhý den z rádia, pamatuji se, že jsem hledala informace o vraždách prezidentů v Americe, a žehrala jsem, jak se v USA profánně zachází se zbraněmi. Se získaným povědomím o stálé hrozbě 3. světové války, jsem dostala strach o odzbrojení, už tehdy byly víc podezřelé zbraně z Východu; někdo tehdy řekl, že Kennedyho zabili proto, že se v tom smyslu paktoval s Chruščovem. A zajímala mě Jacqueline; budoucího prezidenta si brala přesně v den, kdy mi bylo deset let.“
MIROSLAV STONIŠ, spisovatel:
„Kennedyho smrt mám navždy spojenu s boucháním dveří. Ztichlým Domem kultury pracujících města Ostravy, kdež jsem byl tehdy zaměstnán, se náhle až kulometně rozbouchaly jedny dveře za druhými. Někdo totiž v rádiu zaslechl, k čemu došlo v Dallasu, a hned tu zprávu vykřikl dál. Lidé začali poplašeně běhat z kanceláře do kanceláře a uvažovali, kam to všechno povede. Protože v té době se silně bojovalo za mír a režim neustával strašit, že nás imperialisté napadnou, nebudeme- li bdělí, ta psychóza strachu z 3. světové války byla velmi silná. Mne ta hysterie minula, byl jsem si jist, že válka nevypukne. Dnes si již nejsem s to si vybavit, z čeho má jistota, že nás žádná katastrofa nepostihne, pramenila. Snad z toho, že jsem byl mladý, protože mladý muž nemůže dost dobře přijmout myšlenku, že obzor života se mu každou chvílí zatemní. Netrvalo dlouho a musel jsem si přiznat, že mne více než smrt amerického prezidenta zajímá, kdo v Olomouci zabil posledního přemyslovského krále Václava III. Tato tragická událost se mne dotýkala silněji.“
JANA KOUBKOVÁ, jazzová zpěvačka:
„Bylo mně tehdy 19 let a určitě jsem se připravovala na zkoušku s vokální skupinou Jiřího Linhy. Zpráva z rozhlasu (televizi jsme neměli) o smrti toho krásného a nanejvýš demokratického Kennedyho mě jako mladou holku hodně zasáhla. Navíc jsem v té době hltala veškerej dostupnej americkej jazz a J.F.K. byl součástí. Byl pro mě tenkrát symbolem té nádherné swingující Ameriky.“
OTA ULČ, spisovatel:
„Velice dobře se ten den pamatuji: na Manhattanu byl slunný den, zrovna jsem odcházel ze školy (Columbia University) k metru na 116. ulici. Bylo tam plno lidí, když ke mně přiběhl spolužák a oznámil mi, co se stalo. Nasedl jsem do metra a odjel na stanici u 14. ulice. Tam jsem si koupil zvláštní vydání novin. Na první stránce byla obrovská písmena J.F.K. SLAIN. Ten nápis mi skákal před očima, ale odmítal jsem uvěřit, že je to pravda. Celá věc mě zasáhla ještě z jednoho zvláštního důvodu. Jen týden před prezidentskými volbami jsem od Kennedyho dostal dopis, byla to odpověď na jiný můj dopis, a já ho dodnes mám zarámovaný na zdi, metr daleko, či spíš blízko od místa, kde sedím a ťukám tohle sdělení.“
KAREL STEIGERWALD, dramatik, scenárista a novinář:
„Tu zprávu jsem se dozvěděl na elektrotechnické fakultě od učitele ruštiny. Vešel do učebny, byl kalný den, položil tašku na stůl a smutně řekl: Právě byl spáchán atentát na Kennedyho. Pak pokračoval velmi překvapivě. Řekl: „Komunisti, vztyk! Dva spolužáci vstali. Na vás si dám zvlášť pozor, řekl tento učitel spřáteleného jazyka. Tak proběhla tryzna za JFK na hodině ruského jazyka. Dalších pět let jsem přemýšlel, co to mělo znamenat. Řešení jsem nikdy nenašel. Co to asi ten komunistický učitel vlastně řekl?“
PETR ŠABACH, spisovatel
Vivat Lee (Harvey Oswald)
„Nevím přesně, co jsem dělal 22. listopadu 1963. Co jsem mohl dělat? Kdybych to vzal vylučovací metodou, tak jsem se pravděpodobně neučil, jelikož tomu jsem nikdy moc nedal. Že bych někde randil, tak to asi taky ne, v hospodě jsem vzhledem k tomu, že mi bylo dvanáct, taky sedět nemoh, takže jsem se pravděpodobně toulal po ulicích, což byla tehdá moje asi nejoblíbenější činnost. Nevím... Možná jsem byl v kině. Možná, že na filmu Zpívající pudřenka, což bylo o tom, jak českoslovenští pionýři zadrží západního špióna. Východního tenkrát asi těžko. Ale vím přesně, co jsem dělal o několik málo dní později. Stál jsem v ředitelně a hájil se proti nařčení z toho, že veřejně schvaluji atentát na J. F. Kennedyho.
Na vysvětlenou: První džínsy u nás na škole měl Honza Gabriel. Přivezl mu je tatínek z Kuby a taky podle toho vypadaly. Takový spíš lacláče to byly. Druhý jsem měl já. Uprosil jsem tehdá svou babičku, aby o ně napsala jakémusi svému bratranci, který žil v Rakousku. Vzpomínám si, že mi tenkrát říkala, že neví, jestli je to vhodné, když s ním většina jejích příbuzných nekomunikuje vzhledem k jeho problematickým postojům za druhé světové války, ale to mi bylo srdečně jedno. Chápejte, tady se jednalo o džínsy! A tak mu babička napsala a on mi je, ze samý radosti, že se s ním vůbec někdo baví, poslal.. Kdyby tenkrát poslal levisky, o který jsme ho výslovně žádali, tak se nic nestalo. Jenže on je nesehnal a s omluvou poslal kalhoty od kansaský firmy Lee. No co, taky dobrý. Honza Gabriel byl druhej. Měl jsem je tenkrát už poněkolikátý na sobě a nic se nedělo, protože to bylo ještě před epidemií tohodle modrýho moru, moc brzy na zákaz nošení těchhle superkalhot do školy, když jsme je měli tenkrát všehovšudy dva v celým ústavu zvaným devítiletka. Tak dobře. Nějakej Lee Harvey Oswald prej zastřelil chudáka J. F. Kennedyho a pak zase zastřelil, a to je jediný jistý, nějakej Jack Ruby toho Oswalda, co zastřelil Kennedyho, třicátýho pátýho prezidenta Spojenejch států americkejch, a já korzuju společně s ostatníma o hlavní přestávce po školní chodbě a najednou mě z davu vytáhne jedna taková učitelka, co se jim říkalo „agilní komunistická kráva“, a ječí na mě: „Co to máš na zadku?!“ Myslela tím to „Lee“, který tam bylo na kusu kůže nad pravou zadní kapsou stylizovaný do takový jako rančerský značky, a já nic nechápal, protože jsem tenkrát asi věnoval pozornost jinejm věcem. Pak mi to samozřejmě došlo, a když jsem pozdějc stál v ředitelně a oni na mě společně s ředitelem řvali: „Tak to už si tam rovnou můžeš dát cedulku Smrt světovému míru!“, pochopil jsem, že těchhle dvou se bát nemusím, že jsou dokonale popletení. Tak jsem řekl, jako bych hlásil Dorovnávám a přihazuju: „A co Zátoka sviní?“ Mlčeli a zírali na mě. Bylo to bezva absurdní, a to já mám rád, tak jsem ještě přidal: „A co karibská krize?“, což už bylo z mý strany celkem zbytečný. Nechali mě bejt. Nevěděli, co se mnou. Nevěděli, co s chudákem Johnem Fitzgeraldem Kennedym. Nevěděli zkrátka nic. Tak tohle já si pamatuju v souvislosti s tím slavným atentátem.
P. S. Ještě pokud jde o symboliku oblečení. Loni před Vánoci jsem byl v Moskvě a měl jsem na sobě mikinu s kapucou a dvěma bílýma širokýma tkaničkama, kterýma se ta kapuca utahovala. Vlezu do jednoho takovýho snad gruzínskýho baru a lidi v tom baru vstali ze stoliček a tleskali mně. A já šel tím špalírem a říkal jsem si: „Do háje, zbláznili se voni, nebo já?“ Až potom mi rusista Honza Machonin vysvětlil, že tyhle bílý pentle v Moskvě znamenaj: Jsem ostře, ale skutečně ostře proti Putinovi! Pozdrav ze školy a z gulagu, kterej se v mým případě naštěstí nekonal.“
OTA FILIP, spisovatel
„Pátek dne 22. listopadu 1963 byl prosluněný a teplý den.
V Závodech velké říjnové socialistické revoluce v moravském městě Slavičíně, tedy ve Zbrojovce, jsem tehdy v dolní, „mírové“ části v lesech schované fabriky, brousil mlhovky. V horní části se vyráběla munice do děl, kanónů a do těžkých kulometů. Na noční šichtu od 22.00 hod do 06.00 ráno jsem ten den jel před desátou autobusem nevyspaný, protože jsem si v pozlaceném podzimním odpoledni dne 22. listopadu 1963 až do stmívání vyšel do lesů nad Nevšovou. Věděl jsem, že po noční svačině mohu zbytek šichty prospat na hadrových leštících kotoučích, protože jsem z minulých šichet měl k dobru 120 vybroušených mlhovek, tedy více než polovinu denní normy. Ve dvě hodiny v noci jsme na brusírně, bylo nás šest, zastavili leštičky a svačili. Venku byla teplá noc, tak jsme si sedli před brusínou na lavici, opřeli po broušení mlhovek rozbolavěné hřbety o prohřátou zeď. Pod nízce visicími hvězdami jsme jedli a mlčky přežvykovali to, co kdo měl. Já dodnes oblíbený tmavý chléb se sádlem a se škvarkami. Svačinu jsme zapíjeli pivem, ostravskou sedmičnou.
Můj soused, pan Jožin, do roku 1948 zaměstnával jako majitel dílny na výrobu kartáčů ve Štítné tři tovaryše, tedy od "vítězného února" socialismu nepřátelský živel a vykořisťovatel, potom pomocný brusič a otec dcerky Lojzky, nadané v počtech, si povzdechl: „Už su zase tady.“ Dole po cestě nahoru do vojensko-zbrojní části fabriky se šinuly tři Tatry, šestsetrojky, jen první svítila tlumenými světly. Šuškalo se ve fabrice a věděli jsme, že až z Egypta jezdí do slavičínské zbrojovky pravidelně egypští oficíři kontrolovat a jen v noci přebírat někdy i deset vagonů dělostřelecké munice. Dvakrát nebo třikrát do roka se ve zbrojovce za tmy objevili i obézní černí pánové, pokrokoví soudruzi z Afriky, ale ti měli, povídalo se ve fabrice, zájem jen o munici pro těžké kulomety. Kšeft s Kubou, šuškalo se ve fabrice, slavičínským nevyšel. Soudruzi z Kuby se rozhodli pro munici z tak zvané Německé demokratické republiky. V Československu si nechali v uherskobrodské zbrojovce vyrobit jen revolvery, prý 5000 kusů.
„Radši se těch tatrovek nebudu všímať, jako by nebyly,“ šeptal mi pan Jožin, bývalý výrobce kartáčů do ucha a dodal: „Dneska je lepší nic neslyšet, nic nevidět, a když cosi uslyšíš nebo uvidíš, tak držet hubu.“ Tentokráte jsem si povzdechl já.
Pana Jožina jsem chápal a možná i trochu litoval. Bývalý vykořisťovatel, nyní brusič mlhovek, držel hubu, přijal dokonce funkci zapisovatele a nástěnkáře v naší brigádě socialistické práce, existující jen na papíru a ve fabrice ve výkazech tak zvaného revolučního odborového hnutí, a to jen proto, svěřil se mi, aby si polepšil kádrový posudek, aby se jeho dcerka Lojzka, nadaná v počtech, dostala na jednáctiletku a k maturitě. Kolem půl třetí zrána, dopili jsme poslední láhve ostravské sedmičky, přihnal se k nám před brusírnu na kole udýchaný soudruh Korytář, majstr z nástrojárny, a ještě, než seskočil z kola, vyrazil ze sebe: „V Americe zastřelili Kennedyho, teho prezidenta!“ "Kdo ho zastřelil?" zeptal se nás majstr, soudruh Halenčák."To sa ešce neví, ale je po něm," vyrážel ze sebe soudruh Korytář, nabral dvakrát dech a řekl, že situace je vážná, volali z krajského výboru KSČ. A z ředitelství poroučejí soudruzi soudruhovi Halenčákovi, majstrovi na brusírně, aby se jako velitel čety lidové milice okamžitě dostavil do kanceláře ROH, že tam je soudruh ředitel zbrojovky Jakšík a že soudruh od bezpečnosti nařídil nejvyšší stupeň pohotovosti obou rot Lidových milic. „Krucinál" odplivl si náš majstr soudruh Halenčák,“ skrzeva jedneho zastřeleného prezidenta, a ešče k temu amerického, nevypukne přece vojna!"„Rozkaz je rozkaz“, vyrazil ze sebe soudruh Korytář a než naskočil na kolo, vynadal polohlasně údržbáři fabrických telefonů, který už čtvrtý den nestačil namontovat a uvést do provozu všechny nové voliče, takže fabrické telefony jsou hluché, a uháněl nahoru do horní části zbrojovky zmobilizovat velitele tamní roty Lidové milice, majora dělostřelectva ve výslužbě soudruha Jana Houžvu. Do konce šichty už nikdo z brusičů nevybrousil a nevyleštil ani jednu mlhovku.
V dílně bylo ticho. Chlapi posedávali opřeni o rozpálené leštící mašiny a mlčeli. Zalezl jsem do hromady leštících kotoučů z hader. Věděl jsem, že neusnu. Napadlo mě, že svět se po Kennedyově smrti kamsi pohnul, ptal jsem se, kam, ale odpověď jsem nenašel. Nemohl jsem se dočkat konce směny a celý den jsem potom proseděl u radia a poslouchal, co mi o vraždě prezidenta USA řeknou z Vídně a z BBC v Londýně.
Kdyby v roce 1963 nezavraždil jakýsi pomatenec amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, tak bych ten den a následující noc na šichtě určitě zapomněl. Na příští šichtě nepadlo o vraždě amerického prezidenta ani slovo. Ve dvě hodiny v noci jsme svačili v brusírně zapáchají připáleným tukem. Venku se ochladilo a pršelo. Když dnes uvažuji o odpovědi na druhou otázku, co pro mě v listopadu 1963 znamenala tragická smrt, vlastně zavraždění 35. prezidenta USA, John Fitzgeralda Kennedyho, prvního a posledního katolíka v Bílém domě, tak jsem na rozpacích. 22. listopadu 1963 jsem prezidentovu smrt vnímal jako katastrofu, protože tehdy byl pro mě odhodlaným a vojensky i hospodářsky mocným bojovníkem proti sovětským studenoválečnickým a expanzivním výbojům, jako třeba na Kubu, kde Chruščov postavil své atomové rakety namířené na USA, ale musel je zase stáhnout, protože pochopil, že proti Kennedymu a proti USA se svou kubánskou vojenskou provokaci neuspěje. Když tak zvaná Německá demokratická republika se souhlasem soudruhů v Moskvě obehnala Berlín zdí, ostnatým drátem a minovými poli, tak J. F. Kennedy ve svém projevu před občany západního Berlína dal Moskvě najevo, že Američané se západní části bývalého hlavního města Německa nikdy nezřeknou. Svůj projev, poslouchal jsme ho na středních vlnách americké rozhlasové stanice v Berlíně RIAS, zakončil Kennedy německy slovy: "Ich bin ein Berliner!" (Jsem Berlíňák!) Kennedyho slova mě dojala i povzbudila, čerpal jsem z nich naději, že snad je trochu i Čech nebo aspoň jako katolík Moravák.
Dnes víme, že ani Kennedy, který pro občany USA tři roky ztělesňoval naději se svým ambiciózním programem New Frontier (Nové hranice), při řešení závažných problémů americké společnosti neuspěl, což se, bohužel, projevuje dodnes. Uvažuji-li o John Fitzgeraldovi Kennedym jako americkém prezidentovi v letech 1961 až 1963 tak se bráním, abych ho nezařadil do seznamu legendárních postav světové politiky. Ještě dnes si, když na Kennedyho pomyslím, povzdechnu: Proč 22. listopadu 1963 jel s manželkou v Dallasu z letiště do města jako výletník v otevřeném autě, když musel přece vědět, že v republikánském Texasu. nemá jako demokrat mnoho přátel, ba naopak.
Ale snažím se být k prezidentovi USA Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu milosrdný. Dvakrát zasáhl pozitivně i do našeho života v Evropě. Poprvé, když vystrnadil z Kuby ruské atomové rakety a podruhé v letním Berlíně roku 1963, když svůj projev zakončil, jak jsem už řekl, slovy: "Ich bin ein Berliner!" Dnes už odpouštím Kennedyovi jeho prý intimní vztahy k americké sexbombě, herečce Marylin Monrové. Jestli si s ní užil, budiž mu to, elegánovi, kterého ve věku pouhých 46 let zavraždil jakýsi šílenec, přáno.“
