Před 70. lety byla podepsána smlouva mezi ČSR A SSSR aneb Dohoda, která nedopadla

Oba státy se zavazovaly poskytovat si vzájemnou pomoc v probíhající válce s třetí říší (což vzhledem k reálnému poměru sil a vojensko-ekonomickému potenciálu rozhodně nebylo nevýhodné pro ČSR) i v případě opakující se německé agrese někdy v budoucnosti. Přijaly rovněž závazek po skončení konfliktu „neuzavírat žádného spojenectví a neúčastnit se žádné koalice“ zaměřené proti druhé smluvní straně a nevměšovat se vzájemně do svých vnitřních záležitostí. Protokol tvořící součást smlouvy umožňoval dokonce i dodatečné připojení Polska.

Prezident Beneš, pro nějž se mnichovská zrada západních spojenců stala doživotním traumatem, si od smlouvy sliboval vytvoření základu poválečných rovnoprávných vztahů mezi oběma signatáři. Zároveň doufal, že obnovené Československo se stane jakýmsi mostem mezi Západem a Východem. Jenže si svého partnera příliš idealizoval. SSSR si totiž spolupráci představoval jako politicko-hospodářské propojení obou států, přičemž nikoho nenechával na pochybách, kdo v něm bude hrát první housle. O tom, jak si představoval nevměšování, svědčil fakt, že již 29. června 1945 mu Československo postoupilo Podkarpatskou Rus, tvořící součást první republiky, jež se tak stala Zakarpatskou oblastí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Vazalská role ČSR vyvrcholila v roce 1947, tedy ještě před únorovým převratem, odmítnutím naší účasti na Marshallově plánu, což Jan Masaryk v červenci téhož roku komentoval výrokem sděleným novináři Ivanu Herbenovi: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“

Smlouva ještě před koncem války posloužila jako vzor pro smlouvy SSSR s Polskem a Jugoslávií, v roce 1949 s Maďarskem a následně se všemi ostatními státy rodivšího se východního bloku.