Před 70 lety Rudá armáda zahájila osvobozování Krymu
Osmého dubna si určitě alespoň Rusové připomenou 70. výročí zahájení krymské strategické útočné operace, před odhalením kultu osobnosti známé jako „třetí stalinský úder“. Skončila 12. května 1944 porážkou německých a rumunských vojsk a jejich vyhnáním z poloostrova Krym.
Sovětská vojska tehdy prolomila hluboko členěnou nepřátelskou obranu na Perekopské šíji, Kerčském poloostrově a v oblasti Sevastopolu, rozdrtila 17. německou armádu, zlikvidovala poslední velké protivníkovo nástupiště ohrožující jejich týl na pravobřežní Ukrajině a Černomořské loďstvo dostalo nazpět svou hlavní základnu – Sevastopol –, což výrazně zlepšilo podmínky pro vedení jeho bojové činnosti.
Cena za tento úspěch nebyla nízká, i když v porovnání s jinými sovětskými ofenzívami ji lze hodnotit jako přijatelnou. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 sovětské ozbrojené síly za pětatřicet dní a nocí trvání krymské operace ztratily 84 819 osob, z toho 17 754 mrtvých, nezvěstných a zajatých, 171 tanků a samohybných děl, 521 děl a minometů a 179 bojových letounů. Němci hlásili Hitlerovi, že od začátku evakuace Krymu 12. dubna 1944 Kriegsmarine a rumunské loďstvo odvezly z 230 000 příslušníků 17. armády 130 000 osob a Luftwaffe 21 457. Velitel 17. armády generál Allmendinger hlásil, že ztráty činí 57 500 mrtvých a nezvěstných.
Sovětská informační kancelář viděla výsledky mnohem optimističtěji a zmiňovala se o 61 587 zajatých nepřátelských důstojnících a vojácích, a to včetně velitele V. armádního sboru generálporučíka Böhmeho, velitele 111. pěší divize generálporučíka Grünera a několika plukovníků. Letectvo a lodě Černomořského loďstva údajně potopily 191 protivníkových plavidel, což je ovšem silně nadsazené. Současný ruský vojenský historik Miroslav Morozov hodnotí krymskou operaci jako „promarněnou příležitost“, jelikož navzdory drtivé sovětské převaze na moři a ve vzduchu se Němcům a Rumunům podařilo nemalou část vojsk evakuovat. Velitel Královského rumunského námořnictva kontradmirál Horia Marcellariu za to dokonce 21. května 1944 obdržel německý Rytířský kříž Železného kříže.
Všem obyvatelům Krymu vyhnání vojsk Osy nepřineslo kýženou svobodu. Krymští Tataři doplatili na čilou kolabvoraci s německými okupanty přesídlením do Uzbekistánu. Návrat jim povolili až za Gorbačova.
Tehdejší události zákonitě nutí srovnávat se současností. Rusové se strategicky důležitého poloostrova Krym zmocnili prakticky bez boje, jelikož zahynul pouze jeden Rus a jeden Ukrajinec (v noci na pondělí k němu přibyl ukrajinský major zastřelený za nejasných okolností). Nelze ovšem vyloučit určité ztráty při haváriích, k nimž během obřích manévrů předcházejících invazi na Krym a přesunech vojsk mohlo dojít. Podle ministra obrany Ruské federace Sergeje Šojgua o ruské pasy na Krymu požádalo 8000 ukrajinských vojáků, z nichž téměř polovina už slouží Rusům.
Vladimir Putin dosáhl vítězství bezprecedentního v ruské historii. Uvážíme-li, že za Jelcinova prezidentování dospěla ruská armáda do takového stadia rozkladu, že fakticky prohrála první čečenskou válku (1994–1996) a i podle oficiálních údajů v ní zahynuly tisíce jejích příslušníků, je okupace Krymu z ryze vojenského hlediska (o jasném porušení mezinárodního práva teď nehovoříme) úspěchem nemajícím v novodobých ruských dějinách paralelu.
To ovšem obnáší i další možná rizika. Naprostá impotence Ozbrojených sil Ukrajiny (ZSU) tváří v tvář ruské invazi může Kreml podnítit k pokusu o zábor také ruskojazyčného východu této rozlehlé, ale bohužel demoralizované země, jakož i k připojení separatistické Podněsterské moldavské republiky, což by vedlo k bezprostřednímu ohrožení Moldavska. Situace na východě Ukrajiny je nyní bezpochyby napjatá a několik prvních mrtvých Rusů při násilném obsazování budov může posloužit jako vítaná záminka k intervenci s nedozírnými následky.
Většina Rusů chápe znovuzískání Krymu jako odčinění křivdy, již na nich bez jejich souhlasu spáchal Nikita Chruščov, když v roce 1954 Krym „daroval“ Ukrajině, které předtím poloostrov nikdy nepatřil. Nyní mohou vzpomínat na minulost, na to, s jakými oběťmi na Krymu prohráli a s jakými ho dobývali zpět (ruský nacionalistický historik Alexandr Širokorad odhaduje, že během bojů o Krym za Velké vlastenecké války zahynulo sto až dvě stě tisíc sovětských vojáků), a kochat se současným, až neuvěřitelně laciným vítězstvím.
