Před 70 lety začala největší obojživelná operace v dějinách

Otázka tzv. druhé fronty představovala po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem a jeho spojenci až do roku 1943 neuralgický bod ve vztazích mezi členy Velké trojky, tedy Británií a USA na jedné a SSSR na druhé straně. Stalin totiž krátce po útoku na svou zemi 22. června 1941 požadoval neprodlené zahájení akcí, jež by výrazně odlehčily těžce zkoušené Rudé armádě. Teprve poté, co se po stalingradském vítězství karta obrátila v její prospěch, svůj požadavek zřetelně formuloval jako vylodění v západní Evropě.

Odlišné koncepce

Američtí a britští odborníci přitom varianty invaze zvažovali již od ledna 1941, tudíž pět měsíců před zahájením operace „Barbarossa“. Jejich strategické představy se však značně rozcházely. Zatímco Britové v čele s náčelníkem imperiálního generálního štábu generálem Brookem a s podporou premiéra Churchilla prosazovali postupné „okrajování“ území ovládaného třetí říší a trvalý tlak na nepřítele podél celé evropské periférie, přičemž těžiště jejich úsilí představovalo středomořské válčiště, Američané zastupovaní náčelníkem štábu pozemní armády generálem Marshallem spatřovali ve vylodění v severozápadní Evropě nejrychlejší cestu k porážce Německa.

V dubnu 1942 se Spojenci sice dohodli na zahájení příprav na invazi, záhy však narazili na palčivý nedostatek transportních a vyloďovacích plavidel, a tudíž usoudili, že invaze není uskutečnitelná dříve než v roce 1943. Dočasný ústupek britské koncepci vedl k vylodění v severní Africe, na Sicílii a v Itálii, což invazi do Normandie oddálilo až na rok 1944.

Sovětské vedení sice obrovské technické a logistické problémy spojené s tak rozsáhlou operací chápalo, ze svého pohledu vcelku logicky ovšem chtělo alespoň částečně odčerpat z východní fronty mohutné nepřátelské síly.

Sliby chyby

Vůči Stalinovi podstatně vstřícnější americký prezident Roosevelt slíbil sovětskému lidovému komisaři zahraničí Molotovovi během jeho návštěvy USA na přelomu května a června 1942, že očekává otevření druhé fronty v Evropě ještě téhož roku. „Buldoku“ Churchillovi pak připadl nevděčný úkol vysvětlit Stalinovi, že takový slib je nesplnitelný.

Devatenáctého srpna 1942 realizovalo britské velení v rámci příprav invaze operaci „Jubilee“, výsadek u Dieppe, avšak útok 2. kanadské pěší divize generála Robertse, podporované commandos, skončil fiaskem a ztrátou 4204 padlých, raněných a zajatých, 30 tanků, 106 letounů, torpédoborce a 33 vyloďovacích a podpůrných člunů proti pouhým 607 mužům, šesti kanónům a ponorce UJ 414 na německé straně.

Konečné rozhodnutí

Na teheránské konferenci Velké trojky, konané ve dnech 28. 11.–1. 12. 1943, Churchill neuspěl se svou koncepcí rozšíření spojeneckých operací ve Středomoří a na Balkáně, a naopak za Stalinovy podpory získala navrch koncepce americká, poskytující ovšem Rudé armádě prostor k opanování východní a jihovýchodní Evropy.

Přípravy na invazi do Francie řídil od počátku roku 1943 spojenecký štáb (COSSAC), vedený britským generálem Morganem.

Osvobozování Francie

Šestého června 1944 tedy Spojenci odstartovali dlouhodobě a do nejmenších detailů připravenou gigantickou operaci, nemající předtím obdoby, během níž nasadili takové novinky, jako například umělé přístavy „Mulberry“ (Moruše). Někde postupovali rychle, ale například na pláži Omaha narazili na tak zběsilý německý odpor, že prvního dne tam Američané překonali pouhých třicet metrů. Když se náčelník vrchního velení Wehrmachtu generál polní maršál Keitel telefonicky ptal německého vrchního velitele na západní frontě maršála Rundstedta během bojů v Normandii: „Co máme dělat?“, „poslední Prušák“ rozezleně odpověděl: „Uzavřít mír, vy idioti!“ Dva dny nato přišel o funkci.

Invaze v Normandii|Archív

Montgomeryho 21. skupina armád sváděla na předmostí těžké boje s německou skupinou armád „B“, jíž postupně veleli maršálové Rommel, von Kluge a Model, a teprve počátkem srpna vyrazila z předmostí a po obklíčení a zničení části německých vojsk v „kapse“ u Falaise rychle postupovala zemí galského kohouta k německým hranicím. Patnáctého srpna 1944 se v jižní Francii vylodila britsko-francouzská vojska generála Patche.

Jako Fénix z popela

Jestliže na počátku září se zdálo, že německá armáda na západě mele z posledního, po opětovném povolání Rundstedta se chaotický ústup a demoralizace po utrpěné porážce začaly měnit, pravda, za užití drastických prostředků, a to včetně poprav. Montgomeryho pokus otevřít si cestu k obchvatu Porúří a možná i na Berlín vedl 17. září k zahájení největší kombinované výsadkové a pozemní operace v historii („Market-Garden“), jež však skončila debaklem u Arnhemu. Mimořádnou statečností se zde vyznamenala britská 1. vzdušná výsadková divize generálmajora Roye Urquharta, kterou Němci považovali za nejlepší svazek, s nímž se na západní frontě utkali, a která byla téměř zničena. Chrabře bojovala rovněž polská 1. samostatná výsadková brigáda brigádního generála Stanisława Sosabowského.

Od druhé poloviny září do 15. prosince 1944 ztratila Bradleyho 12. skupina armád 134 182 vojáků v akcích s nevalnými výsledky a dalších sto tisíc vyřadily úrazy, nemoci atd.

Labutí píseň německých ozbrojených sil

Šestnáctého prosince zahájili Němci překvapivou ofenzívu v Ardenách (operace „Wacht am Rhein – Stráž na Rýně“), mající za cíl dobýt Antverpy, vrhnout Spojence do moře a dosáhnout aspoň dílčího vítězství, ne-li dokonce uzavření separátního míru. Podnikli ji za situace, kdy protivník měl drtivou převahu ve vzduchu a kdy Němcům stále více docházely pohonné hmoty. Přes počáteční dílčí úspěchy, kdy Američanům způsobili velké potíže zejména Skorzenyho diverzanti, se však útok ve zdánlivě neprůchodných Ardenách zhroutil a ani podpůrné akce v Alsasku nepřinesly očekávané vavříny. Významnou úlohu sehrála statečná obrana obklíčené Bastogne parašutisty americké 101. vzdušné výsadkové divize generála McAuliffa, zvané „křičící orli“. Ten na německou výzvu, aby kapituloval, odpověděl jediným slovem, které se stalo legendárním: „Nuts,“ což ve velmi volném překladu vyznělo jako: „Polibte nám prdel.“ Tato slavná scéna poněkud zastínila neméně důležitou obranu Saint-Vithu.

Celkové americké ztráty ve výši 80 987 vojáků v ardenské bitvě (v americké terminologii zvané bitva o výběžek) byly největší, jaké americká armáda utrpěla v pozemní bitvě za druhé světové války, a druhé nejvyšší v dějinách USA.

Na Nový rok 1945 se Luftwaffe vzepjala k poslednímu „velkoúderu“, jak se přezdívalo operaci „Bodenplatte“ – masívnímu útoku deseti stíhacích eskader (990 letounů, podle Olafa Groehlera dokonce 1035) na třináct britských a čtyři americká letiště v Belgii, Nizozemsku a Francii. Luftwaffe sice vybojovala taktické vítězství, když zničila 305 spojeneckých letounů a 190 poškodila, zaplatila za ně však ztrátou 271 zničených a 65 poškozených letounů, a co představovalo v té době již nenahraditelnou ztrátu, 143 mrtvých, 70 zajatých a 21 raněných pilotů. Značnou část těchto ztrát jim přitom způsobila vlastní protiletecká obrana, neboť obsluhy Flaku netušily, že jde o vlastní letouny!

Konec organizovaného odporu

Po překročení poslední přírodní bašty na západě – Rýna – v březnu 1945 spojeneckými vojsky se německá obrana začala nezadržitelně hroutit. Obklíčení hlavních sil skupiny armád „B“ v Porúří v dubnu 1945, během něhož Spojenci zajali 317 000 (podle jiného zdroje až 325 000) vojáků včetně třiceti generálů, veškerý organizovaný odpor třetí říše na západě ustal. Posledního malého lokálního vítězství dosáhli Němci na západní frontě 14. dubna 1945, když podnikli u Grunewaldu protiútok proti třem praporům americké 2. obrněné divize, jež vedl brigádní generál Sidney Hinds přes Labe, a způsobili jim ztrátu 304 vojáků. Byla to jediná porážka této divize během její tříleté účasti ve druhé světové válce.

Jedenáctého dubna obsadila 9. americká armáda Magdeburk a během 24 hodin zajali Spojenci 40 159 německých vojáků. Dvanáctého dubna jich zajali 50 177. Třináctého dubna postoupila 5. americká divize o 70 kilometrů a dosáhla Labe u Stendalu. Bylo zajato 57 187 německých vojáků. Čtrnáctého dubna dosáhla 3. americká armáda prostoru Saská Kamenice, Jena a Bayreuth – 87 779 zajatců. Patnáctého dubna zahájila 1. francouzská armáda útok na německou kapsu na Girondě. Zde zajali Spojenci 66 676 Němců. Šestnáctého dubna se vzdala divize Panzer Lehr v rúrské kapse. Třetí americká armáda prorazila na 10 kilometrů k československým hranicím – 112 033 zajatců. Sedmnáctého dubna byl obklíčen Norimberk. Osmnáctého dubna pronikla 1. armáda do Lipska a 3. americká armáda překročila československé hranice – 64 677 zajatců. (...) Pětadvacátého dubna bylo úředně oznámeno z Moskvy, Londýna a Washingtonu, že se v 16 hodin ráno toho dne 69. pěší divize 1. armády spojila s 58. gardovou divizí 1. ukrajinského frontu v Torgavě na Labi v blízkosti Lipska. (...) Prvního května měli Spojenci nových 93 797 zajatců. Druhého května – 85 283. Třetího května412 493. Čtvrtého května – 176 000. Pátého května postupovala 3. americká armáda podél československých hranic od Chebu po Volary. Téhož dne přijal generál Devers kapitulaci německé skupiny armád „G“ v prostoru mezi Salcburkem a švýcarskou hranicí, vylíčil poslední dny na západní frontě Jiří Mucha ve své knize Oheň proti ohni. Sedmého května zástupci německého vrchního velení v čele s generálplukovníkem Jodlem podepsali v Remeši v hlavním stanu generála Eisenhowera bezpodmínečnou kapitulaci.

Bilance

Během jedenáctiměsíčního tažení spojenecká vojska osvobodila Francii, Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko a Pattonova 3. armáda západní Čechy. Obsadila západní a částečně střední Německo a část území Rakouska. (Mimochodem, Rundstedt označil čtyřhvězdičkového generála George Pattona, proslulého mj. výrokem: „Žádnej bastard ještě nevyhrál válku tím, že by zemřel pro svoji zemi. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby on zemřel pro tu svou,“ za nejlepšího velitele Spojenců na západní frontě.)

Před listopadem 1989 ve východním bloku převládala snaha význam západní fronty všemožně snižovat. Sovětští autoři vydávali německé divize na západě za druhořadé, složené z přestárlých ročníků trpících různými neduhy. Dnešní – alespoň ti fundovaní – ruští autoři nahlížejí na věc jinak. Dobrá výzbroj, výborná optika a spojovací prostředky, spolehlivé motory a často užívané součástky, komfortní podmínky práce osádky – to vše dohromady s již připomenutou skvělou bojovou přípravou tankistů dovolovalo Němcům celou válku vystačit si s menším množstvím tanků a samohybných děl než jejich protivníci a působit jim velmi citelné ztráty. Na potvrzení tohoto faktu stačí připomenout, že za druhé světové války sovětské tanky šly do útoku průměrně třikrát, avšak německé jedenáctkrát, a za jeden zasažený panther Američané „platili“ zpravidla pěti shermany! To nenapsal žádný vysloužilý německý oficír, ale známý tankový odborník a publicista Michail Barjatinskij ve své knize Německé tanky v boji z roku 2007. Nacionalistický historik Alexandr Širokorad označuje německé dělostřelectvo ve druhé světové válce za nejlepší na světě.

Snahu podceňovat nepřítele však paradoxně projevovali i západní Spojenci. O 12. tankové divizi SS „Hitlerjugend“, tvořené šestnácti- až osmnáctiletými chlapci, posměšně mluvili jako o „dětské divizi“, mající prý jako taktické označení ve znaku kojeneckou láhev, apod. Názor změnili, když se ocitli v jejím zajetí. Později ji označili za nejlepší německý svazek, s nímž se na západní frontě střetli. Tankové divize, a to jak zbraní SS, tak i Wehrmachtu, představovaly absolutní světovou špičku stejně jako divize pancéřových granátníků, stíhací esa Luftwaffe atd.

Na rozdíl od Britů a Kanaďanů, kteří na západní frontě utrpěli za druhé světové války mnohem menší ztráty než za té první, zvané Velká, stálo Američany západoevropské tažení ode dne invaze až po Den vítězství největší oběti ze všech válčišť druhého světového válečného požáru. Připadla na ně skoro polovina jejich celkových ztrát. Letošní pompézní oslavy za mezinárodní účasti budou proto především připomínkou těchto obětí.