František Ferdinand d’Este byl úplně jiný, než se o něm u nás většinou traduje

Zvláště popřevratová publicistika zasypala Františka Ferdinanda d’Este množstvím urážek. Byl líčen jako patologická osobnost, válečný štváč, fanatický „slovanožrout“ nebo konzervativní klerikál. Jaký byl ve skutečnosti?

Nečekaná změna v rodině

František Ferdinand d’Este se narodil 18. prosince 1863, jeho otcem byl mladší bratr císaře Františka Josefa I. arcivévoda Karel Ludvík. Byl to člověk nevýbojný, vládnoucí bratr jej nejčastěji pověřoval reprezentováním dynastie při různých slavnostních příležitostech, což mu vyneslo přezdívku „výstavní arcivévoda“ (většinou se totiž jednalo o otevírání výstav). Matka Marie Annunciata, jež byla dcerou sicilského krále, brzy zemřela a Františka Ferdinanda vychovávala macecha Marie Terezie (dcera následníka portugalského trůnu), k níž arcivévoda trvale přilnul. Jako všichni arcivévodové prošel vojenskou službou u různých zbraní, přeřazení k husarům do Šoproně bylo jednou z příčin jeho celoživotní averze vůči Maďarům – nedokázal se dobře naučit jejich jazyk a velice jej rozčilovalo, když se důstojníci v kasinu i v jeho přítomnosti bavili maďarsky. Roku 1875, když zemřel modenský vévoda, převzal po něm přídomek z Este a zdědil také jeho jmění, statky i umělecké sbírky, což z něj učinilo bohatého muže, který nebyl existenčně závislý na panujícím císaři jako ostatní arcivévodové. Nově nabytý majetek mu mimo jiné umožnil zakoupení panství Konopiště v Čechách, jež se stalo jeho zamilovaným sídlem.

Ferdinandovo postavení v habsburské rodině se nečekaně změnilo v roce 1889 po sebevraždě korunního prince Rudolfa, když se následníkem trůnu stal Ferdinandův otec. S tím, že by se Karel Ludvík skutečně ujal vlády, sice nikdo vážně nepočítal, nicméně oficiálně byl Ferdinand v postavení následníka potvrzen až po otcově smrti v roce 1896. V té době už ale František Ferdinand bojoval s tuberkulózou, která vážně ohrožovala jeho život. Zápas s nemocí (1895–1897) vyhrál, arcivévodovu podezíravost však tehdy vzbudily indicie, že dynastie vážně počítá s jeho smrtí a pozornost se jako na příštího císaře upíná k mladšímu bratru Ottovi. Po uzdravení se tyto pochybnosti sice rozptýlily, podezíravost však zůstala trvalým Ferdinandovým povahovým rysem.

Nerovný sňatek

Brzo ale vyvstaly nové komplikace. Následník trůnu se zamiloval do hraběnky Žofie Chotkové, dvorní dámy arcivévodkyně Isabely. Podle vžitých pravidel monarchie takový sňatek nepřipadal do úvahy. Chotkové sice patřili mezi starou českou šlechtu, pro člena dynastie, a zvláště pro budoucího císaře se ovšem jednalo o sňatek nerovnorodý, pro něho byla určena pouze dáma z královského rodu. Přestálá nemoc však ještě posílila Ferdinandovu pevnou vůli, jež hraničila s tvrdohlavostí, rodová tradice se tak srazila s Ferdinandovou neústupností. Rozpoutala se poměrně ostrá kampaň, v níž na synově straně pevně stála jeho nevlastní matka, v čele odpůrců byl nejvyšší hofmistr kníže Montenuovo. Odpor tohoto muže vůči následníkově morganatickému sňatku představuje zajímavý psychologický problém. Sám byl totiž potomkem nerovnorodého svazku manželky Napoleona Bonaparta, rakouské princezny Marie Louisy a hraběte Adama Alberta Neipperga, jejichž spojení bylo legitimizováno až po Napoleonově smrti roku 1821. Děti tohoto páru pak byly povýšeny do knížecího stavu s přídomkem Montenuovo (Neipperg=Neuberg, tj. německy Nová hora=italsky Montenuovo). V žádném případě ale jejich původ neodpovídal přísným habsburským požadavkům na legitimitu.

Ferdinandova tvrdošíjnost nakonec zvítězila, překonala nevůli starého císaře (ten dal svému synovci roční lhůtu na rozmyšlenou) a svatba se mohla uskutečnit, podmínky císařova souhlasu však byly tvrdé. Následník trůnu se musel smířit s tím, že jeho manželka nedosáhne postavení příslušnice habsburského domu a její místo v reprezentativním pořadí bude až za nejmladší arcivévodkyní, k panovnickému rodu nebudou patřit ani jejich děti, které tak budou vyloučeny z eventuálního následnictví trůnu. Osmadvacátého června 1900 (přesně na den 14 let před sarajevským atentátem) František Ferdinand tato opatření slavnostně odpřisáhl na evangelium před křížem Ferdinanda II. – sňatku už nic nebránilo.

Svatba se konala 1. července 1900 na severočeském zámku Zákupy a byla skromná, dynastii zastupovala jenom věrná Ferdinandova macecha Marie Terezie a její dvě dcery. Během slavnostní hostiny byl doručen telegram, jímž císař nevěstu povýšil na kněžnu z Hohenbergu. Manželství bylo velmi šťastné, požehnané třemi dětmi a z Ferdinanda se stal vzorný manžel a otec.

Už v době sňatku se samozřejmě vynořily úvahy o možném odvolání následníkovy slavnostní přísahy. Argumentovalo se tím, že uherská ústava nezná pojem morganatického sňatku, či tím, že podle církevního práva nelze přísahou zavazovat ještě nenarozené děti. Jsou to ovšem úvahy bezpředmětné – Ferdinand byl hluboce věřícím katolíkem a přísaha na evangelium pro něho byla neporušitelná. Následnická práva po něm přecházela na jeho mladšího bratra arcivévodu Ottu. To se ovšem rovnalo čisté hypotéze, protože „krásný Otto“, jak se mu přezdívalo, byl proslulý četnými skandály a nezřízeným životem, jímž si také přivodil pohlavní onemocnění, kterému roku 1906 podlehl. Čekatelem trůnu se stal jeho syn, Ferdinandův synovec, arcivévoda Karel a Ferdinand s ním také jako se svým nástupcem a budoucím císařem jednal.

Jaký byl ve skutečnosti

František Ferdinand byl složitou povahou s řadou negativních stránek. Byl mstivý a například těm, kteří vystupovali proti jeho sňatku, nikdy neodpustil, naopak cesta k jeho přízni vedla přes prokazování patřičných poct manželce (roku 1909 ji císař povýšil na vévodkyni). Od dob své nemoci byl podezíravý a snadno propadal výbuchům vzteku. Obecně známá je jeho lovecká vášeň, jež hraničila s patologickou radostí ze zabíjení zvěře.

Ferdinandovy politické plány jsou záhadou, která dodnes vzrušuje historiky. Jisté je, že měl svoje představy o budoucí podobě říše, jež se lišily od politiky Františka Josefa. Starý panovník neměl příliš chuti do změn, zažil jich za svou dlouhou vládu dost a na stará kolena už chtěl mít klid, přičemž tuto touhu sdílelo i jeho okolí. Byli to většinou staří mužové, kteří se také nehrnuli do překotných reforem a od nepříjemných zpráv se snažili uchránit i svého císařského pána. Následník naproti tomu byl člověk plný energie a zcela si uvědomoval nutnost reformovat monarchii, aby dostála požadavkům nastávající moderní doby – konopišťský pán se proto užíral nedočkavostí. I když byl jmenován do funkce generálního inspektora rakouské ozbrojené moci až roku 1913, snažil se modernizovat armádu. Prosadil jmenování nového náčelníka generálního štábu a svou vojenskou kancelář se sídlem ve vídeňském Belvederu (někdejší letní palác slavného vojevůdce prince Evžena Savojského) proměnil počínaje rokem 1906 ve druhé mocenské centrum vedle vojenské kanceláře císařovy. Nebezpečí pro další vývoj monarchie viděl hlavně v jejím dualistickém uspořádání a obával se rostoucí maďarské touhy po samostatnosti. Svou nechuť k Maďarům se nerozpakoval vyjadřovat ostrými formulacemi. „To byl od těch pánů nevkus, usadit se ve střední Evropě,“ prohlásil jednou a maďarští politikové mu opláceli stejnou mincí.

Nebyl válečný štváč

V českém historickém myšlení je František Ferdinand vytrvale interpretován jako válečný štváč, ačkoliv takové tvrzení je pravdě na hony vzdáleno. Následník dobře poznal ­armádu a uvědomoval si, že není na moderní válku připravena. V době mezinárodní krize po rakouské anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 adresoval své vojenské kanceláři spis, v němž na svých podřízených požadoval, aby „zkrotili“ bojechtivého náčelníka štábu. Následující citát hezky ilustruje Ferdinandovy názory i nevybíravé formulace. Choutky na „preventivní“ válku proti jihoslovanským státům chladil slovy: „Zajisté by to bylo velkolepé a lákavé, kdybychom ty Srby a Černohorce ztloukli na jednu hromadu. Ale co by nám pomohly laciné vavříny, kdybychom vyvolali celoevropské zápletky a pak bychom museli bojovat na dvou až třech frontách, což bychom nevydrželi.“

Balkánské války 1912–1913, kdy se slovanské státy poloostrova spojily proti Turecku, aby se vzápětí pustily do sebe navzájem, následník komentoval slovy, že nejlepší rakouský postoj bude „přihlížet z lóže, jak si ostatní rozbíjejí lebky“. (Obě citace mimochodem demonstrují nutnost rozlišovat mezi arcivévodovým neomaleným slovníkem a skutečným obsahem jeho názorů, což si někteří historikové neuvědomovali.)

Jednoduchý nebyl ani jeho vztah k německému císaři, jako upřímný rakouský vlastenec v něm samozřejmě spatřoval potomka Prusů, kteří roku 1866 uštědřili Rakousku katastrofální porážku. Realisticky chápal nutnost rakousko-německého spojenectví, nelíbilo se mu však, že v něm Německá říše začíná hrát první housle. Ferdinandovým ideálem byla obnova Svaté aliance z počátku 19. století, tedy spojenectví konzervativních mocností Rakouska, Německa a Ruska, zatímco německý císař Vilém II. propadal paranoidním představám o „slovansko-žlutém nebezpečí“. Záruku rakousko-německého spojení viděl Vilém v posilování „germánsko-maďarského“ charakteru habsburské monarchie, což se samozřejmě ostře protivilo Ferdinandovým názorům, neboť on naopak plánoval posílení jihoslovanského živlu na úkor Maďarů. Oba proto hledali způsob, jak ovlivnit partnerovo smýšlení – Ferdinand volil strategii opatrného přesvědčování, Vilém šel cestou úcty k vévodkyni z Hohenbergu. Příběh o tom, že Vilémovy návštěvy na Konopišti byly přípravou nadcházející války, je ovšem třeba odkázat do říše legend, pravda byla právě opačná. Ferdinand si přímo jasnozřivě uvědomoval hrozící nebezpečí revoluce, již by mohla válka vyvolat. Roku 1913 položil řečnickou otázku: „Mají se rakouský císař a ruský car navzájem svrhnout z trůnu a uvolnit cestu revoluci?“

Omyl, brzda, zpátečka – a smrt

Ironií osudu to byl právě arcivévoda František Ferdinand, jehož smrt otevřela válečná stavidla, když uvolnila ruce „jestřábům“ z generálního štábu. Na počátku léta 1914 se v Bosně konaly manévry XV. a XVI. armádního sboru, jichž se následník trůnu účastnil v rámci svých služebních povinností. Události, k nimž v Sarajevu došlo, jsou dodnes obklopeny řadou otazníků. Obecně bylo známo, že Bosna je horkou půdou a že srbský stát i bosenská srbská komunita těžce nesou nedávnou rakouskou anexi Bosny a Hercegoviny, sporná už tedy byla samotná účast tak vysoce postavené osobnosti v tomto nebezpečném prostředí. Samotný průběh atentátu pak je naprosto nepravděpodobný, kdyby se jednalo o filmovou fikci, obecenstvo by asi autora scénáře vypískalo za přílišnou obrazotvornost. Už při cestě na sarajevskou radnici hodil atentátník na Ferdinandův vůz první bombu, kterou arcivévoda odrazil rukou, a kolona pokračovala k sarajevské radnici. Poté se Ferdinand rozhodl pro změnu trasy, nešlo ale o bezpečnostní důvody, následník chtěl v nemocnici navštívit plukovníka Merizziho, jenž utrpěl zranění při prvním pokusu o atentát. Řidič prvního vozu ovšem nebyl o změně informován, jel původní trasou, a místo aby pokračoval rovně po nábřeží, zabočil do ulice Františka Josefa. Ostatní auta jej následovala. Když ho upozornili na svou chybu, zastavil, aby mohl zařadit zpátečku – stál přímo před Gavrilem Principem, jemuž stačilo zvednout zbraň a zmáčknout kohoutek. I naprosto netrénovaný střelec, kterým Princip byl, nemohl minout, arcivévoda i vévodkyně z Hohenbergu v několika minutách zemřeli. Cesta k válce byla otevřena.

Autor je historik specializující se na pozdní habsburskou monarchii a fenomén národního obrození.