Pařížské povstání: Hitler chtěl při ústupu vypálit celou Paříž, německý generál se vzepřel
V srpnu 1944 v Paříži zazněly bojové výzvy převzaté z Marseillaisy: „Aux armes, citoyens! Do zbraně, občané!“ 19. srpna vypuklo Pařížské povstání, které vyvrcholilo osvobozením hlavního města Francie. Chybělo ale málo a metropole mohla lehnout popelem.
Téhož dne zahájily Francouzské vnitřní síly (FFI) na rozkaz svého velitele, komunisty plukovníka Henriho Rol-Tanguyho, ozbrojené povstání. Vnitřní síly pařížského obvodu, tvořící jádro povstalců, čítaly k 15. srpnu 36 000 bojovníků. Na povstání se podílela rovněž vlastenecká milice, sdružující ve svých řadách 12 000 osob.
Proti nim stojící německá posádka měla sice jen 20 000 vojáků, zato však 80 tanků, 60 děl a stejný počet letounů. Říšský kancléř Adolf Hitler odvolal již 7. srpna velitele Paříže generála Hanse von Boineburg-Langfelda, zapleteného do spiknutí 20. července, a na jeho místo dosadil generála pěchoty Dietricha von Choltitze, což se ukázalo být kardinální chybou pro Němce a požehnáním pro Pařížany.
Povstání nabývá na síle
Během 19. srpna revolta zachvátila celou metropoli. Právě tehdy se generální delegát prozatímní vlády Francouzské republiky Alexandre Parodi a někteří členové Národní rady odporu (CNR) pokusili povstání přerušit a bez vědomí Pařížského výboru osvobození a velení FFI dohodli s velením německých vojsk v Paříži příměří.
Při hlasování 20. srpna se pro ně vyslovila většina členů CNR, proti vystoupili zástupci Francouzské komunistické strany, jednotných odborů pařížského obvodu, Národní fronty boje za nezávislost Francie, franktiréři a partyzáni. Toto rozhodné vystoupení pokus zastavit povstání nejen zmařilo, ale revolta se rozrostla natolik, že do večera 21. srpna osvobodili povstalci tři čtvrtiny Paříže a jejích předměstí.
Vražedný rozkaz naštěstí zůstal nesplněn
Třiadvacátého srpna předaly dálnopisy Vůdcova hlavního stanu vrchnímu veliteli na západě, veliteli skupiny armád „B“, velitelům 1., 5. tankové a 15. armády Hitlerův supertajný rozkaz:
„Obrana pařížského předměstí má z vojenského a politického hlediska mimořádnou důležitost. Ztráta města by vedla k narušení celé fronty od pobřeží k oblasti severně od Seiny a zbavila by nás našich odpalovacích základen pro boj s Anglií na dálku.
V dějinách dosud vždy měla ztráta Paříže za následek ztrátu celé Francie.
Führer proto opakuje svůj rozkaz: Paříž musí být bráněna na přístupových pozicích před městem. Připomíná v této souvislosti posily oznámené vrchnímu veliteli na západě.
V samotném městě je třeba nejenergičtějším způsobem zasáhnout proti prvním známkám povstání, a to destrukcemi bloků domů, veřejnými popravami iniciátorů, vystěhováním ohrožených čtvrtí; tím způsobem je možno nejlépe zabránit rozšíření takových hnutí.
Bude připraveno zničení mostů přes Seinu. Paříž nesmí padnout nepříteli do rukou, a když, tak musí nepřítel najít jen hromadu trosek.“
„Hoří už Paříž?“
Podle mnohých lidí nejkrásnější město světa mělo obrovské štěstí, že nový velitel německé posádky, von Choltitz, Hitlerův rozkaz nesplnil. Vůdcovo naléhání: „Hoří už Paříž?“ zůstalo oslyšeno. Zato podle něj vznikla vynikající stejnojmenná kniha Dominika Lapierra a Larryho Collinse a v roce 1966 natočil René Clément film Hoří v Paříži? s mezinárodním hvězdným obsazením.
Večer 24. srpna vjely do Paříže tanky francouzské 2. obrněné divize generála Philippa Leclerka de Hauteclocque, zvaného „mladý netrpělivý lev“, který je hnal šíleným tempem, aby osvobodil hlavní město své vlasti. O den později spolu s plukovníkem Rol-Tanguym přijali od von Choltitze bezpodmínečnou kapitulaci německé posádky. Téhož dne dorazil předseda prozatímní vlády Francouzské republiky generál Charles de Gaulle. Říkalo se, že toho dne najít v Paříži střízlivého představovalo nadlidský úkol.
Bilance
Během povstání ztratily FFI 2356 padlých a raněných a Leclerkova 2. obrněná divize 628 vojáků. Ztráty civilistů dosáhly 2408 osob, Němců 3200 padlých a 4911 raněných. Pro srovnání: V Pražském povstání ve dnech 5. až 9. května 1945 zahynulo podle zpřesněných údajů pouze na české straně 2898 osob. Navíc město na Seině díky Choltitzovi, jenž zjevně nehodlal v době, kdy o válce bylo fakticky rozhodnuto, pošpinit Německo dalším zločinem, utrpělo materiální škody absolutně nesrovnatelné například s Varšavou.
Ne všichni Francouzi se ovšem radovali z osvobození. Začal totiž hon na skutečné i domnělé kolaboranty, v některých případech došlo k lynčování nevinných lidí. L’épuration (očista), jak se tomu říkalo, se projevila mj. perzekucí žen stýkajících se s Němci v podobě ostříhání hlavy dohola a vláčení po ulicích. Otázka kolaborace je v zemi galského kohouta dodnes citlivé téma.
