Před 75 lety uzavřeli Rusové a Němci nechvalně známý pakt o neútočení

Čtyřiadvacátého srpna 1939 přinesl sovětský deník Pravda úvodník oznamující uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení. Velká fotka na titulní straně zachycovala Molotova, Stalina, Ribbentropa, zástupce státního tajemníka na německém ministerstvu zahraničí Gause a jejich právní poradce a tlumočníky. Pod snímkem ze setkání v Kremlu stálo následující oznámení: „Třiadvacátého srpna ve 3.30 h odpoledne byl první rozhovor mezi V. M. Molotovem a německým ministrem zahraničí panem von Ribbentropem. Rozhovor se konal za přítomnosti soudruha Stalina a německého vyslance knížete von der Schulenburga. Trval asi tři hodiny. Po přestávce se vrátili k rozhovoru o 10. hodině večer a skončili ho podepsáním dohody o neútočení, jejíž text následuje.“

Již 21. srpna mu však předcházela zpráva o uzavření obchodní dohody mezi SSSR a třetí říší. Panuje všeobecně rozšířené mínění, že tento pakt, k jehož uzavření se Stalin odhodlal nejspíš 20. srpna, poté, co jednání s britskou a francouzskou vojenskou misí nikam nevedla, podnítil vypuknutí druhé světové války. Je však třeba připomenout si, co jeho uzavření předcházelo. Samotný pakt o neútočení nebyl tak hanebný jako tajný protokol, v němž si obě mocnosti dělily sféry vlivu ve východní Evropě. Zaručoval, že severní hranice Litvy bude „v případě územních a politických změn“ hranicí sovětsko-německé zájmové sféry v baltských státech a čára Narev–Visla–San prozatímní demarkační čarou. SSSR a Německo měly dodatečně rozhodnout, zda a v jakých hranicích vůbec zachovají polský stát.

Samé nuly a žádné pravomoci

V zájmu objektivity je nutno konstatovat, že mu předcházela trojstranná britsko-francouzsko-sovětská vojenská jednání o vzájemné spolupráci v Evropě tváří v tvář hrozící německé agresi proti Polsku, jež skončila na mrtvém bodě. Obě hlavní západní demokracie nehořely obzvláštní touhou uzavřít vzájemně výhodnou a účinnou smlouvu. Když jim sovětská vláda navrhla, aby do Moskvy vyslaly vojenské mise, jejich členové se na odplutí připravovali jedenáct dní, pak se šest dní plavili do Leningradu na pomalé lodi pro přepravu osob a zboží a do Moskvy dorazili až 11. srpna. O den později začala jednání. Západní velmoci pověřily vedením svých delegací zcela neznámé a bezvýznamné osobnosti. Britskou vedl penzionovaný admirál Reginald Plankett Earl Drax, francouzskou armádní generál Joseph Edouard Aimé Doumenc, zatímco sovětskou lidový komisař obrany maršál Kliment Jefremovič Vorošilov. Ukázalo se navíc, že představitelé západních misí mají mandát vést jednání, ale ne cokoli podepisovat.

Vojenský příspěvek a tři varianty

Člen sovětské vojenské mise, náčelník generálního štábu Rudé armády maršál Boris Michajlovič Šapošnikov, přednesl tři varianty společných akcí ozbrojených sil SSSR, Británie a Francie proti agresorovi.

Sovětská vláda se zavazovala postavit proti útočníkovi v Evropě 120 střeleckých a 16 jezdeckých divizí, 5000 těžkých děl a houfnic, 9000–10 000 tanků a 5000 až 5500 bombardérů a stíhaček.

V případě útoku na Británii a Francii měl SSSR nasadit 70 procent ozbrojených sil, jež by postavilo Spojené království a Francie proti hlavnímu nepříteli, tedy Německu. V tom případě se předpokládalo, že se války závazně zúčastní Polsko a že na svých západních hranicích soustředí 40 až 50 divizí.

V případě agresorova útoku na Polsko a Rumunsko měly oba tyto státy vrhnout na frontu všechny své síly a SSSR tolik sil, kolik jich bezprostředně proti Německu postaví Británie a Francie. Maršál Šapošnikov zdůraznil, že SSSR se pochopitelně může války zúčastnit pouze tehdy, projedná-li země galského kohouta a Spojené království s Polskem a eventuálně i s Litvou a Rumunskem průchod sovětských vojsk, protože jinak se Rudá armáda nemůže dostat do styku s nepřítelem a zúčastnit se války.

Zatímco admirál Drax měl stále dost času, generál Doumenc 17. srpna v telegrafické zprávě do Paříže oznámil: „Rusové jsou pevně rozhodnuti nezůstat stranou jako pozorovatelé a jednoznačně si přejí převzít jasné závazky… Není žádných pochybností, že Sovětský svaz si přeje vojenský pakt; ale nechce od nás bezvýznamný cár papíru; maršál Vorošilov mě ubezpečil, že všechny otázky vzájemné pomoci – komunikací atd. – se bez těžkostí projednají, když se uspokojivě vyřeší to, co Rusové nazývají ,kardinální otázkou‘, jejich přístup na polské území.“ Zoufalý Doumenc poslal ještě téhož dne dokonce jednoho ze svých pomocníků, kapitána Beauffra, do Varšavy ke generálnímu inspektorovi polských ozbrojených sil maršálu Edwardu Rydzi-Śmigłému, ale marně. Bytostně antisovětsky a protirusky orientovaný maršál mu zopakoval, co sdělil francouzskému velvyslanci: „S Němci ztratíme možná svobodu, ale s Rusy ztratíme svoji duši.“

Teprve 23. srpna, po oznámení Ribbentropova příjezdu do Moskvy, vyjádřila polská vláda souhlas, ovšem nikoli s průchodem sovětských vojsk, ale jen s tím, že prostuduje otázku sovětské vojenské pomoci, což navíc podmiňovala řadou výhrad. Polský ministr zahraničí Józef Beck téhož dne, kdy se hrálo doslova o hodiny, prohlásil: „Polská vláda souhlasí, aby generál Doumenc učinil toto prohlášení: ,Jsme nyní přesvědčeni, že v případě současných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a Sovětským svazem, jejíž technické podmínky je nutno ještě stanovit, není vyloučena (nebo je možná).‘“

Francie, a zvláště Británie neměly o uzavření seriózní dohody se Sovětským svazem zájem, a naopak SSSR se vcelku logicky nehodlal nechat vmanévrovat do války proti Německu, zejména když v té době sváděla Rudá armáda na Dálném východě v oblasti mongolského Chalchyn golu těžké boje s Japonci. Fatální úlohu sehrála rovněž neochota Polska vpustit na své území Rudou armádu, což však z hlediska Poláků mělo opodstatněné historické kořeny. Nacistické Německo na diplomatickém poli znovu triumfovalo. Devět dní po podepsání paktu zahájilo útokem na Polsko druhou světovou válku.