Před 80 lety nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz uskutečnily čtvrté dělení Polska
Sedmnáctého září 1939 zahájila vojska Běloruského a Ukrajinského frontu „osvobozenecké tažení na západní Ukrajinu a do západního Běloruska“, jak se v sovětské a rovněž v současné ruské terminologii říká vpádu do východního Polska. Stalo se tak v souladu s tajnými dodatky k paktu Molotov–Ribbentrop. Rudá armáda zasadila ránu dýkou do zad Polákům zoufale se bránícím německé agresi a zpečetila jejich osud. Historici později spočítali, že Sovětský svaz tím porušil nejméně pět mezinárodních paktů, úmluv a konvencí.
Sovětské velení vyčlenilo k invazi mohutné síly: 21 střeleckých a 13 jezdeckých divizí, 16 tankových a dvě motorizované brigády a Dněperskou válečnou flotilu, úhrnem 617 588 vojáků, z nichž fakticky se zářijového tažení zúčastnilo 466 516 osob, 4959 děl a minometů, 4736 tanků a 3298 letounů. Stojí za zmínku, že počet sovětských tanků a letounů značně převyšoval tytéž síly vyčleněné Německem k polské kampani, což lze chápat i jako určitou demonstraci síly vůči zatím spřátelené třetí říši.
„Nestvůrný zplozenec“
Osmadvacátého září 1939 třetí říše a SSSR uzavřely smlouvu o hranicích a přátelství, jež pro sovětskou diplomacii znamenala výrazný úspěch, neboť Němci předali SSSR některá jimi obsazená polská města. Jedenatřicátého října pronesl předseda rady lidových komisařů a lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR projev, který mu Poláci nikdy neodpustili a za nějž ho dodatečně pokárali za Chruščova:
„Vládnoucí kruhy Polska se nemálo chlubily ,pevností‘ svého státu a ,silou‘ své armády.Ukázalo se však, že stačil krátký úder na Polsko, provedený nejprve německou a poté Rudou armádou, aby nic nezbylo z tohoto nestvůrného zplozence Versailleské smlouvy, žijícího na úkor porobených nepolských národností. Tradiční politika bezzásadového lavírování a spekulace mezi Německem a SSSR se ukázala neúčinnou a dokonale zbankrotovala.“
Lacino dosažený úspěch
Vjačeslav Michajlovič v témže projevu zmínil, že dosažený úspěch zase tak úplně zadarmo nebyl. „Při bojových akcích Rudé armády v těchto oblastech došlo na některých místech k vážným srážkám našich vojenských jednotek s polskými, a tím i k obětem. Jaké byly tyto oběti, ukazují tyto údaje: Na běloruské frontě ztratila Rudá armáda 246 padlých a 503 raněné, tedy celkově 749 mužů. Na ukrajinské frontě jsme měli 491 padlých a 1359 raněných, celkem 1850 mužů. Celkový počet obětí na území západního Běloruska a západní Ukrajiny tím činí 737 padlých a 1862 raněných, celkem tedy 2599 mužů. Pokud jde o naši válečnou kořist v Polsku, skládá se z více než 900 děl, z více než 10 000 kulometů, z více než 300 000 pušek, z více než 150 miliónů nábojů do pušek, asi z miliónu dělostřeleckých nábojů, asi z 300 letadel atd.“
Vlastní oběti však, jak bylo za sovětské éry dobrým zvykem, značně přikrášlil. Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, ztratil Ukrajinský front z 265 714 osob účastnících se zářijového „osvobozeneckého tažení“ 2713 vojáků (570 padlých, 58 zemřelých na zranění, 42 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 289 nezvěstných a 13 zemřelých na nemoci; trvalé ztráty tedy činily 972 osob), 1360 raněných, postižených kontuzí a popálených a 381 nemocných; zdravotnické ztráty tudíž dosáhly 1741 vojáků. Běloruský front přišel z 200 802 vojáků účastnících se vpádu do východního Polska o 1145 osob (403 padlé, 44 zemřelé na zranění, 34 zahynulé při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 13 nezvěstných a devět zemřelých na nemoci; tím pádem činily trvalé ztráty 503 osoby a 642 raněných, postižených kontuzí a popálených). Souhrnné ztráty Ukrajinského a Běloruského frontu, včetně pohraničních vojsk účastnících se zářijové kampaně, se podle upřesněných údajů vyšplhaly na 3858 vojáků, z čehož trvalé ztráty představovaly 1475 osob (973 padlé, 102 zemřelé na zranění, 76 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 302 nezvěstné a 22 zemřelých na nemoci) a zdravotnické 2383 (2002 raněné, postižené kontuzí a popálené a 381 nemocných).
Podle druhů vojsk utrpěla největší celkové ztráty střelecká vojska (2735 osob), následována tankisty (133), jezdectvem (50), dělostřelectvem (30) a letectvem (pět).
Sovětské materiální ztráty byly nepatrné. Michail Melťuchov je ve své knize Sovětsko-polské války vyčíslil na šest děl a minometů, 17 tanků (zasaženo jich bylo 42, ale většinu se podařilo opravit; z technických příčin a následkem havárií bylo vyřazeno dalších 429 tanků), šest letounů a 36 automobilů.
Polské odhady sovětských ztrát jsou mnohem vyšší a hovoří o 2500 až 3000 mrtvých a spolu s raněnými o 8000 až 10 000. Přestože maršál Edward Rydz-Śmigły vydal rozkaz neklást Rudé armádě odpor, na mnoha místech se bojovalo a Poláci přišli celkem o 481 200 osob (3500 padlých, 20 000 raněných a 457 700 zajatých, z nichž zejména důstojníky čekal tragický osud).
Podle výše citované publikace Rusko a SSSR ve válkách XX. století zajala Rudá armáda 452 536 polských vojáků, z toho Ukrajinský front 392 334 včetně 16 723 důstojníků a Běloruský 60 202 včetně 2066 důstojníků. Jenže, jak se později ukázalo, mezi zajatci se ocitli nejen vojáci, ale také policisté, četníci, a dokonce i lesníci – zkrátka každý, kdo nosil uniformu!
Ve šlépějích Ruské říše
Jestliže řada politiků vidí v současném jednání Ruska na Ukrajině pokus o obnovu Sovětského svazu, není to nijak mylná obava. Na podzim Stalinův SSSR zahájil anexí východního Polska restauraci Ruské říše. Molotov se ve výše citovaném projevu neopomněl pochlubit: „Území, které bylo připojeno k SSSR, se svým rozsahem rovná území velkého evropského státu. Tak území západního Běloruska má 108 000 km2 se 4 800 000 obyvatel. Území západní Ukrajiny měří 88 000 km2 s osmi milióny obyvatel. Tím celkové území západní Ukrajiny s územím západního Běloruska obnáší 196 000 km2 s přibližně 13 milióny obyvatel, z nichž je přes sedm miliónů Ukrajinců, přes tři milióny Bělorusů, přes milión Poláků a přes milión Židů.“ Netřeba zdůrazňovat, že polské údaje o národnostním složení Kresů (nebo také Kresy Wschodnie; název používaný Poláky pro východní území tvořící do roku 1939 součást Polské republiky) se liší velmi podstatně ve prospěch Poláků.
Vstřícný Churchill
V současné atmosféře napjatých vztahů s Ruskem je pravděpodobné, že toto neblahé výročí bude srovnáváno s nynější, expanzívní politikou Ruské federace, a to zejména v Polsku a Pobaltí, jichž se to především týká. Nicméně stojí za připomenutí slova jednoho z největších politiků, jimiž se západní demokracie mohla pochlubit, a zároveň zapřisáhlého antikomunisty – prvního lorda admirality Winstona Churchilla. Prvního října 1939 v rozhlasovém projevu vyjádřil pro sovětský vpád do těžce zkoušeného Polska tak vzácné pochopení, že hraničí až s cynismem:
„Nejprve Polsko bylo znovu přepadeno oběma velikými mocnostmi, které je držely v otroctví po 150 let, ale nikdy nemohly uhasit ducha polského národa. (…) Jaká je druhá událost tohoto měsíce? Je to ovšem skutečnost, že Rusko projevilo svou moc. Rusko sledovalo chladně politiku vlastního zájmu. Byli bychom si přáli, aby ruské armády stály v dnešních postaveních jako přátelé a spojenci Polska místo jako armády, jež tam vpadly. Avšak pro bezpečnost Ruska před nacistickou hrozbou bylo zřejmě nezbytné, aby ruské armády stanuly na této linii. Alespoň je tam ta linie a byla vytvořena východní fronta, kterou se nacistické Německo neodvažuje napadnout.“
Prvního a 2. listopadu 1939 Nejvyšší sovět SSSR vyhověl žádostem pochybně zvolených Lidových shromáždění západní Ukrajiny a západního Běloruska a připojil nově získaná území k Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republice.
Fotka, na kterou by její aktéři nejraději zapomněli
V září 1939 se v Brestu u budovy vedení Poleského vojvodství sešel jeden z architektů Blitzkriegu a vynikající tankový teoretik a vojevůdce, budoucí generální inspektor tankových vojsk a generálplukovník Heinz Guderian, jenž se narodil v nyní polském, ale tehdy pruském Chełmnu, se Semjonem Moisejevičem Krivošeinem. Na tomto setkání dvou dobyvatelů nešťastného Polska je obzvlášť odporný fakt, že Krivošein byl Žid. Za rok a tři čtvrtě „rychlonohý Heinz“, jak se Guderianovi přezdívalo pro jeho rychlý postup, požene své tanky sovětským územím a způsobí Rudé armádě obrovské ztráty.
Dvaadvacátého září uspořádal Wehrmacht a Rudá armáda společnou přehlídku v Brestu na oslavu porážky dosud stále ještě na některých místech statečně bojujících Poláků.
Záhadná báseň
Sovětská hierarchie si přes všechen oficiálně propagovaný jásot ukrajinského a běloruského obyvatelstva území „osvobozeného“ Rudou armádou nepochybně uvědomovala, že si Rzeczpospolitou dělí ve spolku s Hitlerem, což SSSR v očích demokratického světa nesmírně uškodilo a způsobilo značný ideový zmatek i v hlavách mnoha pravověrných komunistů. Den po vpádu, 18. září 1939, uveřejnila Pravda, tiskový orgán ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) – VKS(b) – a moskevského výboru strany, báseň Hlavy vzhůru Nikolaje Azejeva:
Zástava pánů rozdupaná leží,
ale polský lid není ponížený...
Nevěřte řečem, dělníci,
že jsme k vám přišli
bolest vzbudit v smutném vašem srdci,
my nejsme sběř lítá,
my nejsme úděs popelavý,
co strčit vás chce do chomoutu;
můžete hrdě držet svoje hlavy.
Po krajně urážlivých Molotovových slovech na adresu Polska působí tato báseň, jako kdyby vyšla v jiném státě než v tehdejším Sovětském svazu. Každý, kdo má alespoň elementární ponětí o fungování tisku a sdělovacích prostředků obecně ve Stalinově SSSR, ví, že je nemyslitelné, aby taková báseň vyšla bez požehnání z nejvyšších míst.
Kdo byl horší: Němci, nebo Sověti?
Dnes už je všeobecně známo – i když v Rusku se občas objevují publikace zpochybňující sovětskou vinu na katyňském masakru –, že sovětská okupace přinesla utrpení a smrt hlavně příslušníkům polských elit, jež obvykle nehořely láskou ani k Rusům, ani ke komunistické ideologii a sovětskému zřízení, a stalinské vedení se je proto rozhodlo zlikvidovat jako „sociálně nebezpečný element“, jak polské důstojníky charakterizoval lidový komisař vnitra Lavrentij Pavlovič Berija, který jejich zmasakrování navrhl. Čtvrté dělení Polska sice trvalo jen šest let, vyžádalo si však mnohonásobně víc obětí a větší materiální zkázu než všechna tři předchozí (z let 1772, 1793 a 1795, kdy si je rozdělilo Rusko, Prusko a Rakousko) dohromady. Jde však o nepřesný, i když běžně používaný termín, jelikož čtvrté dělení proběhlo na vídeňském kongresu v roce 1815.
Na základě rozhodnutí politbyra z 5. března 1940 bylo v květnu a červnu popraveno 21 857 Poláků včetně 14 552 důstojníků a policistů a 7305 civilistů. Kromě toho při překotném ústupu Rudé armády po německém útoku v létě 1941 orgány NKVD postřílely při evakuaci vězení nejméně 6348 lidí, z toho 2464 ve Lvovské, 1101 v Drohobyčské, tisíc ve Stanislavovské, 692 v Tarnopolské, 230 v Rovenské a 231 ve Volyňské oblasti a minimálně 630 v západním Bělorusku.
Mečislav Borák ve své průkopnické práci Vraždy v Katyňském lese uvedl, že zatímco z 51 polských generálů a kontradmirálů v německém zajetí čtyři zemřeli přirozenou smrtí a tři byli umučeni v koncentračních táborech, kdežto ostatní přežili (Německo i Polsko totiž na rozdíl od Sovětského svazu podepsaly Ženevskou konvenci z roku 1929), v sovětském zajetí z 62 generálů přežilo pouhých jedenáct, ačkoli jich většina už byla mimo činnou službu. Nejméně šest generálů velících v zářijové obranné válce bylo zastřeleno krátce poté, co se ocitli v zajetí. Jak je vidět, Stalin jim nezapomněl drtivou porážku Rudé armády před Varšavou v srpnu 1920, jež překazila bolševické plány na zažehnutí plamene revoluce v dalších evropských zemích.
Otázka, zda se v okupovaném Polsku chovali hůře Němci, nebo Sověti, se ve studené válce stala zbraní těžkého kalibru a bohužel také zdrojem záměrných manipulací. Polský emigrant Franciszek Proch tvrdil ve své knize Křížová cesta Polska, že ztráty Polska ve druhé světové válce činily 6 090 000 osob, z nichž 5 040 000 mají na svědomí Němci a 1 050 000 Sověti. Albin Wiesner (Alfred Bohmann) a Alfred Schickel „vypočítali“, že Němci jsou odpovědni za smrt 570 000 Poláků, kdežto Sověti nejméně za 750 000. Kdo je vinen smrtí téměř tří miliónů Židů z polského území, cudně obešli, což je běžná ukázka interpretace dějin druhé světové války, když dojde na fakta Němcům nepříjemná.
Polský Ústav národní paměti vydal před deseti lety při příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války studii Polsko 1939–1945, podle níž z 5 620 000 až 5 820 000 obětí druhé světové války v polských hranicích k 1. září 1939 150 000 připadá na vrub SSSR. Dalšímu upřesnění brání vyhrocené vztahy mezi Polskem a Ruskem, jež neumožňují vzájemné bádání v archívech.
Nicméně za dva měsíce po skončení „osvobozeneckého tažení“ do východního Polska zkusila Rudá armáda reprizovat s ohledem na dosažené výsledky relativně snadný úspěch vpádem do Finska, kde ji však čekala hodně ledová sprcha.
