Amerika hrůzou bledne, když Mao ruku zvedne: Před 65 lety vznikla Čínská lidová republika

Nově vznikající společenství posílil kolos čítající v roce 1949 541 670 000 obyvatel. Kde však hledat kořeny úspěchu Maových komunistů nad Čankajškovými nacionalisty?

ZNOVU PROTI SOBĚ

Rozhovory mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny probíhající po japonské kapitulaci za zprostředkování amerického generála G. C. Marshalla skončily krachem a 30. června 1946 vypukla v Číně třetí občanská revoluční válka. Čankajškově Národní revoluční armádě o síle tří miliónů vojáků, z toho 1,6 miliónu v pohyblivých jednotkách, čelilo 1 278 000 příslušníků Čínské lidové osvobozenecké armády (613 000 v pravidelných jednotkách a 665 000 partyzánů). Nacionalisté se zpočátku pokusili zlikvidovat revoluční základnu v Mandžusku a 19. března 1947 ovládli hlavní středisko Komunistické strany Číny – Jen-an. Přes defenzívní vedení boje si komunisté udrželi kontrolu nad svou tradiční největší oporou – venkovem. V létě 1947 se ovšem válečné štěstí začalo usmívat právě na ně.

KARTA SE OBRACÍ

V létě 1947 převzala Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) strategickou iniciativu. Přestože za první rok bojů ztratila podle vlastního přiznání 357 000 mrtvých a raněných, vzrostly její síly na milión příslušníků regulérní armády a 950 000 partyzánů, podporovaných 6000 děly. Počátkem listopadu 1947 dobyla Mandžusko a uvolněná vojska nasadila do operací jižně od Velké čínské zdi.

Na jaře 1948 stálo v řadách ČLOA 1 320 000 vojáků pravidelné armády a 2 490 000 partyzánů a venkovských milicionářů. Od června 1947 do června 1948 ČLOA ztratila 542 600 padlých a raněných, zatímco Kuomintang za první dva roky občanské války 1 450 000 padlých a raněných a 1 640 000 nezvěstných a zajatých.

Klíčovou pro další průběh konfliktu se stala gigantická bitva na řece Chuaj-che, probíhající v prostoru Sü-čou od 6. listopadu 1948 do 10. ledna 1949, v níž Kuomintang přišel o pět ze šesti skupin armád, jež byly dílem zničeny, dílem zajaty. To obnášelo čtvrt miliónu padlých a raněných včetně dvou velitelů skupin armád a 300 000 zajatých. Tato bitva je pokládána za největší střetnutí v čínské historii. Třiadvacátého ledna 1949 se vojska generála Lin Piaa zmocnila Pekingu.

ZVONÍ UMÍRÁČEK

Do jara 1949 se nacionalistická armáda v důsledku porážek ztenčila na 1,8 miliónu mužů ve zbrani, kdežto počty ČLOA vzrostly na čtyři milióny vojáků. V období od června 1948 do června 1949 její ztráty klesly na 533 300 osob. Jedenadvacátého dubna 1949 ČLOA překročila řeku Jang-c’ a postupně obsadila severozápadní a střední Čínu, jakož i rozsáhlá území na jihu a západě. Prvního října téhož roku Mao Ce-tung v Pekingu slavnostně vyhlásil založení Čínské lidové republiky. Torzu Čankajškových vojsk a nacionalistické administrativě zbylo poslední útočiště, a to na ostrově Tchaj- wan, kde vznikla Čínská republika s prezidentem Čankajškem v čele. Sem, ale také do Barmy a jiných států uprchlo na 2,2 miliónu stoupenců Kuomintangu. Obsazení ostrova Chaj-nan v dubnu 1950 učinilo definitivní tečku za strašlivou válkou v Číně.

ČLOA přišla v posledním roce bratrovražedného konfliktu o 89 600 vojáků. Její úhrnné ztráty za třetí občanské války se tak vyšplhaly na 1 522 500 padlých a raněných. Čankajškovci přišli od června 1948 do konce roku 1949 o 571 610 padlých a raněných a 2 478 390 zajatců. Celkem od června 1946 do června 1950 padlo do zajetí 4 586 750 nacionalistických vojáků a dalších 1 773 490 přeběhlo k nepříteli. Souhrnný počet bojových úmrtí na obou stranách činil 1,2 miliónu. Ču Te, vrchní velitel ČLOA, napsal v časopise Za trvalý mír, za lidovou demokracii z 29. června 1951, že „během urputných bojů lidová osvobozenecká armáda zničila nebo zajala 8 700 000 Čankajškových vojáků, získala jich na svou stranu přes 1,7 miliónu, zmocnila se 50 000 děl, 300 000 kulometů, 1000 tanků, 20 000 motorových vozidel a mnoha jiné vojenské výzbroje, z velké většiny amerického původu“.

PŘÍČINY DEBAKLU

Americký historik Kenneth Scott Latourette prohlásil, že „... utrpěly skutečně Spojené státy v Číně po roce 1945 největší porážku ve svých dějinách“. Během protijaponské války (1937 až 1945) a v letech 1946 až 1949 jí poskytly sumu 5 914 289 931 dolarů, jež se nakonec ukázaly být vyhozenými oknem. Generální konzul USA v Mukdenu vystihl příčiny katastrofy ve své zprávě do Washingtonu:

„Máme mnoho důkazů o tom, že apatie, pohoršení a poraženectví se rychle šíří v nacionalistických řadách a vedou ke vzdávání a dezercím. Hlavními činiteli, kteří k tomu přispívají, jsou: stále rostoucí početní převaha komunistů, způsobená větším využitím místních branců, pomocí podzemního hnutí a korejských jednotek (v severovýchodní Číně žije početná korejská menšina); vědomí nacionalistických vojáků, že nemají vyhlídky na příchod posil; lepší solidarita a bojový duch komunistů; ztráty a vyčerpanost nacionalistů, jejich rostoucí rozhořčení nad nerovností mezi obohacujícími se důstojníky a nízkým platem vojáků a jejich nezájem bojovat daleko od domova mezi ,cizím‘ nepřátelským obyvatelstvem. (Na druhé straně komunisté, většinou domácí, bojují za rodnou půdu.) ... Neschopnost vlády řádně využít armád vycvičených a vybavených Američany, které poslala do Mandžuska a jež měly převahu nad kterýmikoli jednotkami komunistů, ukazuje, že zejména v této oblasti špatné vedení generálů platí mnohem více než palebná síla a morálka vojáků více než převaha ve výzbroji.“

Od „velkého skoku“ k úspěšnému kapitalismu

Někteří odborníci přisuzují Maovu budování komunismu v Číně více obětí, než si vyžádaly Stalinovy represe. Nedomyšlená politika „velkého skoku“ vedla k největšímu hladomoru v dějinách. „Velká proletářská kulturní revoluce“ způsobila naprostý chaos a rozvrat. O to pozoruhodnější je, jak se Čína dokázala v důsledku rozsáhlých ekonomických reforem Teng Siao- pchinga vyšvihnout na pozici druhé nejsilnější ekonomiky světa. Paradoxní na tom ovšem je, že pod rigidním vedením komunistické strany probíhá – zatím veleúspěšně – budování kapitalismu v té nejdrsnější podobě. Radost z výročí tak trochu kalí jen desetitisícové demonstrace v Hongkongu.