Krvavě vykoupené vítězství: Jak českoslovenští a sovětští vojáci ovládli Dukelský průsmyk
Po únoru 1948 nastalo bezohledné potlačování legionářských tradic a nekritické přejímání sovětských vzorů dokonce i v těch oblastech, kde jsme „velkého bratra“ zastiňovali. Nejinak tomu bylo ve vojenství. Šestý říjen, datum ovládnutí Dukelského průsmyku, se tak namísto 2. července, tj. bitvy u Zborova, stal Dnem Československé lidové armády, jak se od roku 1954 oficiálně nazývala. Autor těchto řádků si vybavuje, jak se v přijímači u příležitosti tohoto památného data podával k obědu smažený řízek.
Karpatsko-dukelská operace, mající za cíl pomoci Slovenskému národnímu povstání, začala v pátek 8. září 1944 v 7.25 dělostřeleckou přípravou. V 8.45 vyrazily do útoku jednotky Rudé armády a 1. čs. armádního sboru, zformovaného v Sovětském svazu v Sadaguře 10. dubna 1944. Téhož dne měly prorazit německé pozice a pátého dne obsadit Prešov.
Peklo v Karpatech
Ale běda! První čs. armádní sbor, operačně podřízený Moskalenkově 38. armádě, čítal na začátku karpatsko-dukelské operace pouze 16 171 vojáků a bojovým útvarům chybělo do plného stavu 4300 osob. Všechny jednotky nebyly náležitě vyzbrojeny a vycvičeny a chyběl jim také dostatek zkušených důstojníků. Ostřílení Němci dokonale využili horského terénu, tak vhodného k obraně. O tom, jak těžké boje zde probíhaly, nejlépe svědčí fakt, že vojáci 1. čs. armádního sboru postoupili od 9. září do 6. října, tedy za 27 dní, zhruba o stejný počet kilometrů, což představuje v průměru tisíc metrů denně.
Navzdory otřepaným frázím bojový křest našeho armádního sboru nedopadl dobře. Zcela pohořel průzkum a důstojníci zabránili panice s použitím drastických prostředků. Podle generála Heliodora Píky bylo zastřeleno dvanáct až čtrnáct vojáků za zbabělost. Karpatsko-dukelskou operaci dodnes provází řada mýtů a spekulací. Z poslední doby se jí seriózně a fundovaně zabývali Jaroslav Hrbek, Vít Smetana, Stanislav Kokoška, Vladimír Pilát a Petr Hofman ve výborné publikaci Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944–1945, z níž autor tohoto článku čerpal většinu podkladů.
Padají hlavy
Velitel 1. ukrajinského frontu maršál Ivan Stěpanovič Koněv, rozezlený počátečním nezdarem, se rozhodl v noci na 10. září nahradit generála Anikuškina ve funkci velitele 25. tankového sboru plukovníkem Petrovským a dosavadního velitele 1. čs. armádního sboru generála Kratochvíla brigádním generálem Ludvíkem Svobodou, jenž dosud velel 1. pěší brigádě.
Kratochvílovo odvolání zdůvodnil tím, že „nezvládl velení sboru a nedovede organizovat boj a pevně řídit vojska“. Historici však přijímají Koněvovo odůvodnění s výhradami, neboť své úkoly zjevně nezvládli ani další sovětští velitelé, které žádný postih nečekal. Nabízí se vysvětlení, že Sovětům se hodilo sesazení „buržoazního“ československého generála a jeho nahrazení vstřícnějším Svobodou.
Draze zaplacený postup
K. S. Moskalenko uvedl ve svých pamětech Na jihozápadním směru, že „útok směrem na Karpaty neodpovídal strategickým a operačním záměrům sovětských vojsk a měl jen politický cíl – pomoci Slovenskému národnímu povstání. Proto také vrchní velení naplánovalo jen dílčí útočnou operaci prováděnou silami jedné vševojskové armády za součinnosti pravého křídla 4. ukrajinského frontu.“
Karpatsko-dukelská frontová operace byla spolu s karpatsko- užhorodskou frontovou operací součástí východokarpatské strategické útočné operace, probíhající od 8. září do 28. října 1944. Sovětská vojska v ní ztratila podle oficiální publikace Bez razítka „Přísně tajné“ z roku 1993 126 211 vojáků, z toho 26 843 mrtvých, nezvěstných a zajatých, 478 tanků a samohybných děl, 962 děl a minometů a 192 bojové letouny. Ve vlastní karpatsko-dukelské operaci prý sovětské ozbrojené síly přišly o 21 000 padlých a nezvěstných a 63 000 raněných.
K přesnějším číslům dospěli slovenští historici. Podle nich ztratila Moskalenkova 38. armáda 77 499 osob (z toho nenávratně 10 491 padlých, 1878 nezvěstných a 14 zajatých) a 4. ukrajinský front 66 837 (10 060 padlých, 41 387 raněných, 1806 nezvěstných a 13 548 nemocných). Značně se rozcházejí údaje o obětech 1. čs. armádního sboru. J. Bystrický je vyčíslil na 935 padlých, 4518 raněných a 756 nezvěstných. Na naší straně zahynul při výbuchu miny pod autem velitel 1. čs. brigády brigádní generál Jaroslav Vedral (Sázavský).
Maršál A. A. Grečko ve svých memoárech Přes Karpaty uváděl na německé a maďarské straně 66 240 padlých a raněných a 28 000 zajatých, vzhledem ke známé sovětské (a nyní i ruské) praxi nafukovat protivníkovy ztráty je ovšem třeba přistupovat k těmto cifrám s rezervou. Počty obětí německých a maďarských vojsk na československém území za druhé světové války dosud zůstávají bílým místem.
Výsledky neodpovídaly obětem
Stejně tak, jako Slovenské národní povstání neusnadnilo Rudé armádě přechod Karpat, ani karpatsko-dukelská operace nepomohla Slovenskému národnímu povstání. Němci i v neustále se zhoršující situaci prokázali, že pořád zůstávají nebezpečným nepřítelem a jejich konečná porážka si vyžádá ještě potoky krve.
