Bitva v Ardenách byl poslední pokus Německa zvrátit válku. Naštěstí nevyšel
Pod názvem „Bitva o výběžek“ je v anglosaské literatuře známá bitva v Ardenách, která začala 16. prosince 1944 ráno v 05:30 dělostřeleckou přípravou. Jednalo se o poslední pokus nacistického Německa zvrátit průběh druhé světové války. Tyto boje se pak staly námětem pro mnohé filmy, počítačové hry a knihy. Byl zde například zajat spisovatel Kurt Vonnegut, který to popsal i ve slavném románu Jatka č. 5.
Začala v 5.30 h 16. prosince 1944 dělostřeleckou přípravou. Osmnáct německých divizí, z toho pět tankových, o síle čtvrt miliónu vojáků náhle udeřilo na frontě široké 130 kilometrů na pět pěších a jednu obrněnou divizi, čítající 83 000 nic netušících Američanů.
Německé velení začalo pracovat na plánu protiofenzívy na západní frontě již v srpnu 1944, kdy to přitom s Wehrmachtem vypadalo bledě. V Rastenburgu se konala zvláštní porada, jíž se zúčastnil i Adolf Hitler, polní maršál Wilhelm Keitel, generálplukovník Alfred Jodl, jeho zástupce Warlimont, generálplukovník Guderian, přezdívaný „rychlonohý Heinz“, zástupce ministerstva zahraničí Hewel a jiní. Führer prohlásil, že je nezbytné získat všemi prostředky čas, a doufal, že se mu podaří vrazit klín mezi západní Spojence a Sovětský svaz. Fantazíroval dokonce o uzavření separátního míru s USA a Británií.
Jak zmást Spojence
Osmého října se ve Vůdcově hlavním stanu konala další porada. Na otázku, jak přimět Spojené království a USA k uzavření separátního míru, Hitler odpověděl, že by tomu napomohla úspěšná německá ofenzíva na západě.
O tři dny později požádal Jodla, aby zajistil hlavně nenadálost útoku. Druhý den poté dostal vrchní velitel německých vojsk na západě maršál Rundstedt rozkaz soustředit další zálohy k odražení Spojenců směrem k Rýnu. K rozkazu byl připojen tajný plán s krycím názvem „Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně). Vyznačoval se tím, že podtrhoval obranný ráz, jak zabránit Spojencům v postupu k Rýnu na porúrském směru, a měl za cíl Anglo-Američany dezinformovat.
Desátého listopadu podepsal Hitler směrnici, v níž stálo, že „dosažení cíle operace – zničení nepřátelských sil severně od čáry Antverpy–Brusel–Lucemburk – by znamenalo obrat ve válce na západě, a tím snad i v celé válce“. Začátkem prosince říšský kancléř Hitler na poradě velitelů úderného uskupení upozornil na zvláštní význam této protiofenzívy a zdůraznil, že úspěch se musí vyrovnat sukcesu u Dunkerku v červnu 1940. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že tentokrát se podaří uskutečnit nový a pro Spojence osudný Dunkerque.
Při zvláštní audienci, jíž se účastnili také Keitel a Jodl, uložil Hitler Ottovi Skorzenymu, aby převzal velení nad zvláštním diverzním oddílem, jehož anglicky perfektně hovořící příslušníci se měli obléknout do spojeneckých uniforem, na ukořistěných vozidlech vniknout během protiofenzívy do nepřátelského týlu a tak vyvolat paniku, zničit štáby a spojovací ústředny, obsadit mosty přes Másu a udržet je až do příchodu hlavních sil. Na konečnou variantu plánu Vůdce připsal: „Nesmí se měnit.“
Překvapení přichází z mlhy
Pro úder v Ardenách vyčlenilo německé velení tři armády: elitní 6. tankovou armádu SS pod velením Seppa Dietricha, 5. tankovou armádu generála Hassa von Manteuffela a nejslabší, 7. polní, jíž velel generál Ernst Brandenberger – celkem 24 divizí, jejichž počet později vzrostl až na 29, z toho deset tankových. Dlužno podotknout, že němečtí tankisté jak úrovní, tak i kvalitou výzbroje spojenecké protivníky značně překonávali. Údaje o počtu německých tanků a samohybných děl nasazených do bitvy v Ardenách kolísají mezi 800, 970 až 1400. Luftwaffe vyčlenila v pásmu skupiny armád „B“, realizující protiofenzívu v Ardenách, podle knihy Letecká válka 1939–1945 vojenského historika Německé demokratické republiky Olafa Groehlera 2292 letounů, z nichž bylo k 16. prosinci 1944 1376 plně bojeschopných.
„Ve štábech VIII. armádního sboru, 1. armády, 12. skupiny armád i hlavním štábu, tedy tam, kde měli znát úmysly Němců, opravdu 16. prosince protiofenzívu nečekali,“ napsal F. Pogue v knize Vrchní velení. Německo, porážené na třech frontách, se vzchopilo k poslednímu velkému úderu a předvedlo, že ještě není na kolenou. Američané se ocitli ve velmi prekérní situaci a je zásluhou prostých vojáků i některých energických velitelů, že počáteční ústup nepřerostl v katastrofu.
Průběh událostí
Po německém úderu se zhroutila obrana Losheimské průrvy, zatímco 2. a 9. americká divize úspěšně čelily v oblasti Rocherath–Krinkelt 6. tankové armádě SS. Již večer 16. prosince zhroucení 106. americké pěší divize na Schnee Eiffel otevřelo Němcům cestu do Losheimské průrvy. Jak píše americký vojenský historik Micheal Clodfelter ve svém životním díle Válčení a ozbrojené konflikty, 106. divize se stala jedinou americkou divizí zničenou Němci ve druhé světové válce, i když s tímto tvrzením by se dalo polemizovat.
Z 18 233 nasazených osob ztratila 364 padlé, 1492 raněných a 7405 nezvěstných (vesměs zajatých). Zle pocuchaná byla i americká 28. pěší divize, bránící střed fronty před náporem 5. tankové armády. Z 16 996 mužů ztratila 337 padlých, 1552 raněné a 3235 nezvěstných. Spojenecký štáb hodnotil situaci 16. prosince jako velmi kritickou. Týž den večer vyslal Eisenhower k místu průlomu dvě obrněné divize, a jelikož zprávy z fronty byly stále horší, přesunul do Arden elitní 82. a 101. vzdušnou výsadkovou divizi ze své zálohy.
Sedmnáctého prosince 1. tanková divize SS Joachima Peipera obsadila Büllingen a 18. divize lidových granátníků zajistila Schoenberský most. Tehdy došlo k události známé jako malmédský masakr, kdy Peiperovi esesáci postříleli z kulometů 86 amerických zajatců ze 7. obrněné divize.
Osmnáctého prosince byla americká obrana v pásmu VIII. sboru prolomena v šířce 80 a do hloubky 50 kilometrů. Den nato večer se předsunuté německé jednotky přiblížily na vzdálenost 40 kilometrů k Lutychu. Americké velení teprve 20. prosince pochopilo, že nepřítel zasazuje hlavní úder právě v Ardenách. Téhož dne byly u Bastogne obklíčeny 101. vzdušná výsadková a 10. obrněná divize, jež však kladly hrdinný odpor a vymanily se z obklíčení za pomoci americké 4. obrněné divize. Na Štědrý den se předsunutý oddíl 2. tankové divize 5. tankové armády, jež dosáhla během protiofenzívy největších úspěchů, ocitl několik kilometrů od Dinantu a pouhých 1400 metrů od obrovského skladu poblíž Stavelotu, kde bylo uskladněno 2,5 miliónu galonů pohonných hmot. Spojenecké letectvo, mající nad Luftwaffe drtivou početní převahu, nemohlo až do 23. prosince pro nízkou oblačnost, mlhy a časté deště poskytnout pozemním vojskům náležitou podporu.
Vynikající vojenský historik Basil Liddell Hart líčil situaci následovně: „Úder byl pro Spojence otřesem… americká fronta v Ardenách byla prolomena, hrozilo nebezpečí, že mezi spojenecké armády bude vražen klín. Poplach se rozšířil za frontu… Situace byla zoufalá. Byly obavy, že se Němci mohou dostat k Lamanšskému průlivu a připravit druhý Dunkerque.“
Krize navíc vyostřila vztahy mezi Dwightem Davidem Eisenhowerem a britským polním maršálem Bernardem Montgomerym, kteří se beztak upřímně nesnášeli.
Šestadvacátého prosince Američané získali zpět ztracenou iniciativu a v následujících dvou dnech odrazili poslední německé pokusy o prolomení fronty. Třicátého prosince neuspěly Manteuffelovy pokusy o likvidaci koridoru u Bastogne a na silvestra začala mohutná spojenecká letecká ofenzíva.
V noci na 1. ledna 1945 1. a 19. německá armáda udeřily v severním Alsasku. Téhož dne podnikla Luftwaffe tzv. velkoúder na třináct britských a čtyři americká letiště (operace „Bodenplatte“), jenž měl změnit krajně nepříznivý poměr sil v její prospěch. Útok 1035 letounů deseti stíhacích eskader sice dosáhl taktického překvapení, v konečném důsledku se však obrátil proti Luftwaffe. Britské Královské letectvo (RAF) ztratilo 221 letounů zničených a 143 poškozené, Američané přišli nenávratně o 130 letadel a odhadem 70 až 80 poškozených. Za to Luftwaffe zaplatila 151 mrtvými a nezvěstnými piloty, 63 zajatými a nejméně 275 až 280 letouny, z nichž zhruba sto sestřelili omylem vlastní protiletadlovci, kteří považovali vracející se německé stroje za nepřátelské letouny, jelikož nepředpokládali, že by Luftwaffe v této době ještě dokázala vyslat do vzduchu takové množství letadel.
Ardeny vyšly Američany draho
Bitvy v Ardenách se zúčastnilo 396 672 Američanů v 29 divizích a uskupení odpovídajícím dvěma divizím. Se ztrátou 80 987 vojáků (10 276 padlých, 47 493 ranění a 23 218 nezvěstných, převážně zajatých) to představovalo nejtěžší ztráty amerických pozemních sil na evropském válčišti za druhé světové války a v celých vojenských dějinách Spojených států druhou nejnákladnější bitvu po másko-argonské bitvě za první světové války na podzim 1918. Z toho během německé ofenzívy činily ztráty 41 315 (4138 padlých, 20 231 raněných a 16 946 nezvěstných) a v průběhu spojenecké protiofenzívy 39 672 (6138 padlých, 27 262 raněných a 6272 nezvěstných). K nim je třeba připočítat 733 tanků a stíhačů tanků. Němci ovšem uváděli americké ztráty ve výši 150 000 vojáků včetně 80 000 zajatců, 1230 zničených tanků a 400 ukořistěných děl.
Ze šesti britských a kanadských divizí účastnících se bitvy o výběžek (92 462 vojáků) padlo pouhých 222, 977 utrpělo zranění a 263 zůstali nezvěstní.Tato čísla hovoří o britském podílu sama za sebe. Celkem se bitvy v Ardenách postupně zúčastnilo na obou stranách zhruba milión vojáků.
Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil generál Dwight Eisenhower ve svém hlášení, jež u nás vyšlo v roce 1947 pod názvem O invasi a vítězství, tvrdil, že bitva v Ardenách stála Němce 220 000 mužů, z toho polovinu zajatých. To je ovšem silně nadsazené. Válečný deník vrchního velitelství Wehrmachtu vyčíslil německé ztráty na 81 834 vojáků (12 652 padlí, 38 600 raněných a 30 582 nezvěstných), vyšší odhady, k nimž se pochopitelně rádi přiklánějí Američané, hovoří o 98 000 až 103 900 osobách včetně příslušníků Luftwaffe. Údaje o ztrátách německé obrněné techniky se značně rozcházejí. Podle Eisenhowera činily 600 tanků, podle dobového hlášení dokonce 1400, podle jiného zdroje pouze 324 tanky a samohybná děla. Je prokázanou skutečností, že Američané, na začátku bitvy o výběžek skálopevně přesvědčení o nadřazenosti vlastní techniky, dostali ledovou sprchu, jelikož německé tanky Panther a Tiger nemilosrdně ničily jejich shermany. Scéna z amerického snímku Kena Annakina z roku 1965 Bitva v Ardenách, kdy americký velitel obětuje vlastní shermany jen proto, aby donutil německé tanky vyčerpat palivo a zpomalit jejich postup, tedy není ze světa pohádek, ačkoli zmíněný film není hraný dokument. Ostatně otázka detailního osvětlení poměru ztrát spojenecké a německé obrněné techniky na západní frontě za druhé světové války zůstává dodnes otevřená. Američané přišli na evropském válčišti od června 1944 do května 1945 o 5066 tanků (z toho 3139 M4 Sherman se 75- a 76mm kanónem, 124 M4 Sherman se 105mm kanónem a 1069 lehkých tanků M3, M5 a M24), útočných děl a ničitelů tanků. Britská 21. skupina armád (2. britská a 1. kanadská armáda) odepsala 4477 až 4497 tanků a 645 obrněných vozidel a de Gaullova Bojující Francie 549 tanků a 95 ničitelů tanků. Úhrnem tedy západní Spojenci pozbyli od invaze v Normandii do kapitulace třetí říše 10 832 tanků, ničitelů tanků, útočných děl a obrněných vozidel.
Němci ztratili od 6. června do 30. listopadu 1944 na západní frontě 2057 tanků včetně 876 pantherů, 115 Tigerů I a 36 Tigerů II a 723 samohybných (útočných) děl.
Německý útok na západní frontě sice oddálil spojenecký postup k Rýnu o šest týdnů, ale ve svých důsledcích oslabil mnohem víc třetí říši než Spojence. Její poslední zálohy na západě, vytvořené s nadlidským úsilím, roztály jak sníh na slunci a konečná porážka se stala neodvratnou.
