Jaltská konference určila před 70 lety na dlouhá desetiletí podobu Evropy

V Jaltě vyvrcholilo období, v němž se obě anglosaské velmoci snažily za cenu ústupků získat Stalinovu důvěru a vytvořit tak předpoklady pro dlouhodobou poválečnou spolupráci, v níž, jak se již rýsovalo, budou představitelé vítězných mocností hrát dominantní úlohu.

Po dohodě o koordinaci plánů a lhůt vojenských operací Spojenců v závěrečném období války se jednání soustředila na pět okruhů otázek týkajících se poválečného uspořádání poměrů ve světě: 1. okupace a správa poraženého Německa; 2. politické uspořádání v Evropě; 3. vytvoření rady ministrů zahraničních věcí; 4. ukončení války proti Japonsku; 5. založení Organizace spojených národů. Účastníci konference se usnesli svolat na 25. dubna 1945 do San Franciska ustavující konferenci OSN a zavázali se zachovat vzájemnou jednotu cílů a jednání i v míru.  

Změna plánů pro Německo

Co se týče nacistického Německa, Spojenci slevili ze svých původních plánů rozčlenit je na několik nezávislých států, a naopak se dohodli na jeho bezpodmínečné kapitulaci, stanovení čtyř okupačních zón (americké, britské, francouzské a sovětské), likvidaci jeho ozbrojených sil a válečného potenciálu, potrestání válečných zločinců a denacifikaci.

Britský premiér Winston Churchill žertem navrhoval postřílet padesát tisíc válečných zločinců, což vyvolalo zděšení u amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta. Britská delegace pak prosadila, aby se francouzským zástupcům dostalo pozvání k účasti ve Spojenecké kontrolní komisi, jež měla poražené Německo po skončení druhé světové války spravovat.

Nedořešena ale zůstala otázka německých reparací, na jejichž vymáhání v největší možné výši trval SSSR. Vzhledem k tomu, že válka a okupace mu způsobily materiální škody ve výši 128 miliard dolarů, nezněl tento požadavek nelogicky.

Kámen úrazu: Polsko

Neuralgickým bodem jaltské konference se stala polská otázka. Šéfové americké a britské delegace se nakonec podvolili Stalinovu nátlaku a upustili od původního požadavku odvolání lublinské vlády, nastolené Sovětským svazem v roce 1944 na území osvobozeném Rudou armádou. Vzali zavděk Stalinovým slibem, že lublinskou vládu doplní zástupci legální polské vlády, sídlící v londýnském exilu, jakož i představitelé domácího odboje. Na oplátku Stalin ujistil západní Spojence, že „nejpozději do měsíce“ vypíše v Polsku svobodné volby.

Stalinova vstřícnost

Je třeba konstatovat, že postup západních politiků vůči Polsku ovlivnila Stalinova vstřícnost při formulaci Deklarace o osvobozené Evropě, pokládané západními diplomaty za klíčovou pro poválečný vývoj. Stalin bez mrknutí oka podepsal slib, že velmoci „budou napomáhat národům osvobozeným z nadvlády nacistického Německa i národům bývalých satelitních států Osy v Evropě, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy“.

Ohledně budoucí OSN také sovětský vůdce stáhl dosavadní požadavek, aby v ní měly zastoupení všechny svazové sovětské republiky, a spokojil se s příslibem, že Spojenci podpoří samostatné členství Běloruské a Ukrajinské SSR.

Pomoc není zadarmo

Churchill s Rooseveltem velice stáli o účast SSSR ve válce proti Japonsku, které sice šlo od porážky k porážce, avšak nadále kladlo tuhý odpor a na asijském kontinentě disponovalo mohutnými pozemními silami. Stalin sice souhlasil, i když jeho země zatím udržovala s ostrovním císařstvím diplomatické styky (SSSR uzavřel se zemí vycházejícího slunce 13. dubna 1941 smlouvu o neútočení), nikoli ovšem nezištně. Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu přiřkla Sovětskému svazu „jižní část ostrova Sachalinu a všech ostrovů k ní přilehlých“ spolu s Kurilskými ostrovy a zaručovala mu nájem přístavu Port Arthur, o nějž carské Rusko přišlo po prohrané válce s Japonskem v letech 1904–1905, výsadní práva v přístavu Dairen (oba přístavy se nacházely na čínském území) a mimořádné výsady při užívání Východočínské a Jihomandžuské železnice.

Uzavřená dohoda předpokládala vstup SSSR do války proti Japonsku dva až tři měsíce po skončení války v Evropě. Stalin tento závazek do puntíku dodržel. SSSR vyhlásil zemi vycházejícího slunce válku 8. srpna 1945, tedy přesně čtvrt roku po kapitulaci nacistického Německa, a den poté zahájil vojenské operace.

Rozporů přibývá

Jaltská konference, během níž Churchill přišel na chuť vyhlášené arménské brandy a stal se jejím propagátorem stejně jako francouzského šampaňského, skončila 11. února 1945. Záhy po ní to ve vztazích mezi SSSR a západními mocnostmi začalo povážlivě skřípat.

Sovětský svaz v rozporu s uzavřenými dohodami nepřipustil na jím kontrolovaném území vznik demokraticky volených orgánů. Teprve po roce západní státníci a diplomaté pochopili, že pokus o kompromis se Stalinem ztroskotal a že SSSR se nevzdá svých velmocenských záměrů.

Po Churchillově projevu ve Fultonu se naplno rozhořela studená válka. Národy, jež se vlivem postupu Rudé armády za druhé světové války dostaly do sovětské sféry vlivu, si na radikální změnu poměrů musely počkat více než čtyři desetiletí.