Před 70 lety padla „pevnost Budapešť“, Hitler ji chtěl bránit do poslední muže

Sovětské velení si od obsazení maďarské metropole slibovalo nejen zlomení bojového ducha maďarské armády, ale také urychlení okupace celé země, která byla hlavním dodavatelem bauxitu a po ztrátě naftových polí v rumunské Ploješti rovněž posledním zdrojem životně důležité ropy pro nacistickou třetí říši.

Budapešťská strategická útočná operace začala 29. října 1944. Zapojila se do ní vojska 2., v jehož sestavě bojovala 1. a 4. rumunská armáda, a 3. ukrajinského frontu a Dunajská válečná flotila. Útok na maďarskou metropoli, v níž se tehdy včetně uprchlíků nacházelo 870 000 obyvatel, začal 20. prosince. Tři dny nato ji říšský kancléř Adolf Hitler označil za „Festung Budapest“ (Pevnost Budapešť) a nařídil ji bránit do posledního muže, ačkoli maďarské vedení ji chtělo prohlásit za otevřené město, aby zabránilo jejímu zničení. Šestadvacátého prosince se smrtící kruh kolem města na Dunaji uzavřel. Do zahájení pouličních bojů stihli evakuovat, hlavně kvůli britsko-americkým náletům, 330 000 obyvatel metropole.

Zoufalý boj

Budapešťská posádka čítala 92 180 osob (51 000 Maďarů a 41 080 Němců) pod velením generála zbraní SS a policie Karla Pfeffer-Wildenbrucha. K nim je nutno přidat několik stovek policistů, četníků a asi dva tisíce příslušníků speciálních oddílů fašistické Strany šípových křížů Horthyho nástupce Ference Szálasiho a jednotky narychlo vytvářené z civilistů. Ani tak ovšem zdaleka nedospějeme k číslu 188 000 obránců uváděnému sovětskými zdroji. Budapešťskou posádku tvořila pestrá směsice zkušených vojáků i kvapem zformovaných civilistů. Maďaři odhadovali počet obléhatelů na 157 000 sovětských a rumunských vojáků. Druhý ukrajinský front maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského měl na začátku operace 720 481 sovětských a rumunských vojáků, 12 389 děl a minometů, 620 tanků a samohybných děl a 784 letounů. Tyto počty byly během vleklých a urputných bojů průběžně doplňovány, o čemž svědčí níže uvedené vysoké sovětské ztráty.

Němci se sice pokoušeli prolomit obklíčení a Luftwaffe i Maďarské královské vojenské letectvo (MKHL) se obránce snažily zásobovat, nicméně 17. ledna 1945 musela být evakuována městská část Pešť na levém břehu Dunaje. Jedenáctého února se zbývající obránci Budy pokusili o průlom, jenž vyústil v katastrofu. Z celkového počtu 14 000 německých a 2000 maďarských vojáků a 2500 šípovců a civilistů se jen 785, tedy 4,2 procenta, probilo k německým liniím. O dva dny později obléhání Budapešti skončilo naprostým sovětským vítězstvím, jehož ovšem obléhatelé dosáhli za vysokou cenu.

Draze zaplacený úspěch

Podle oficiálních ruských údajů, poprvé zveřejněných roku 1993 ve statistické studii Bez razítka Přísně tajné, činily ztráty sovětských vojsk v budapešťské operaci 320 082 vojáků (80 026 mrtvých, nezvěstných a zajatých a 240 056 raněných, nemocných aj.), tedy denně v průměru 2964, dále pak 4127 děl a minometů, 1766 tanků a samohybných děl a 293 bojové letouny. Rumunský VII. sbor ztratil z 36 348 mužů 11 000, ale zmocnil se 6522 zajatců. Maďarský historik Krisztián Ungváry vyčíslil ve své knize Bitva o Budapešť. Sto dní v druhé světové válce sovětské ztráty na 44 000 mrtvých, 130 000 raněných a 2000 zajatých a rumunské na 11 000 mrtvých, 12 000 raněných a tisíc zajatých (myšlena je vlastní bitva o Budapešť, nikoli celá budapešťská operace).

Ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov, neúprosný kritik sovětského způsobu válčení, odhaduje ve svém díle SSSR a Rusko na jatkách poměr padlých na 3,16:1 ve prospěch německo-maďarských vojsk, a pokud bychom vzali v úvahu jen sovětské a německé ztráty, vzrostl by tento poměr dokonce na 4,6:1.

Jediný

Bojů o Budapešť se po boku Rudé armády zúčastnil Budínský dobrovolnický pluk (původně se jmenoval 1. maďarský dobrovolnický pluk) pod velením podplukovníka Oszkára Váriházyho o síle 2534 vojáků, z nichž skoro čtvrtina – šest set – padla a zemřela na zranění. Byl to jediný maďarský útvar bojující za druhé světové války na straně Spojenců.

Oběti poražených

Během jedenapadesátidenního obléhání Budapešti víc než polovina obránců padla nebo utrpěla zranění. K. Ungváry ve výše zmiňované publikaci odhaduje, že zahynulo 15 500 maďarských a 25 700 německých vojáků a do zajetí padlo 38 500 Maďarů a 11 500 Němců, což je mnohem míň než sovětské údaje, podle nichž se v zajetí ocitlo 138 000 nepřátelských vojáků. Vzhledem k tomu, že sovětští generálové a maršálové rádi zveličovali celkový počet zajatců nejen na úkor civilistů, ale i nikdy neexistujících „mrtvých duší“, zdá se pravděpodobnější odhad maďarského historika Tamáse Starka, podle něhož se mezi zajatými v Budapešti ocitlo padesát tisíc a možná až sto tisíc civilistů. Není vyloučeno, že mezi 20 189 maďarskými civilisty internovanými k 1. únoru 1947 Sovětským svazem se nalézal proslulý švédský diplomat Raoul Wallenberg, zachránce až sto tisíc maďarských Židů, jenž podle nepotvrzených zpráv 16. července téhož roku v sovětském vězení zemřel jako podezřelý ze špionáže ve prospěch USA.

Podle oficiálních maďarských údajů zahynulo 19 718 obyvatel Budapešti a bylo zničeno 2753 domů, avšak K. Ungváry píše, že jich přišlo o život dvakrát víc – 38 000, z nichž 13 000 zahynulo v důsledku palby nebo je zavalily ruiny a 25 000 zemřelo následkem hladu, nemocí nebo je postříleli.

Při obléhání maďarské metropole zahynulo také 8000 Židů a dalších 7000 nepřežilo řádění německých a maďarských vojáků a šípovců, a řadí se tedy k obětem holocaustu. Budapešť patřila k velmi těžce postiženým hlavním městům během druhé světové války. Sotva se podařilo odstranit největší škody, dolehla na ni další pohroma, a to během protikomunistického povstání a jeho následného potlačení teď už nikoli Rudou, nýbrž Sovětskou armádou na podzim 1956.