Před 80 lety Beneš podepsal smlouvu se Sovětským svazem
Bude to dnes znít pro mnoho lidí překvapivě, ale československý ministr zahraničí Edvard Beneš prosadil uznání Sovětského svazu de iure teprve 9. června 1934. Původně přitom existovala francouzská představa o širší vzájemné pomoci tří zemí, ta se nakonec smrskla jen na francouzsko-sovětskou smlouvu o vzájemné pomoci, uzavřenou přesně 14 dní před podpisem dohody mezi Československem a SSSR.
Beneš smlouvu podepsal se sovětským vyslancem Alexandrovským v Praze. Druhý bod jejího průvodního protokolu stanovil, že „smlouva je účinná potud, pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc Francie“.
Československo se tak na jedné straně bránilo případnému vstupu pouze sovětských vojsk na své území, ale na druhé straně ve smlouvě vidělo záruku, že nezabředne do možných konfliktů Sovětského svazu na Dálném východě.
Ve skutečnosti o praktickém uplatnění smlouvy rozhodoval hlavní meziválečný garant československé bezpečnosti – Francie –, což její hodnotu značně snižovalo. Navíc neexistovaly žádné účinné mechanismy vojenské spolupráce mezi členy této tripartity, o niž by mělo vzhledem k remilitarizaci hitlerovského Německa jít především. Přitom Sovětský svaz od první pětiletky horečným tempem budoval zbrojní průmysl a již v době podpisu československo-sovětské smlouvy představoval přední světovou vojenskou velmoc, vedle níž teprve nově budovaný Wehrmacht zatím vypadal jako nedochůdče.
Na Benešovu obranu je třeba říci, že když ministr do smlouvy prosazoval podmínku stojící na pomoci země galského kohouta, ve snu nepomyslel, že Francie nebude pokládat Hitlerův ultimativní požadavek, aby Československo odstoupilo Sudety třetí říši, za důvod k naplnění smlouvy. ČSR tudíž zůstala v kritickém září 1938 tváří v tvář německé (ale také polské a zčásti maďarské) hrozbě osamocena, což vedlo k hlubokému rozčarování z francouzské zrady a Beneše přimělo k hledání spojence na východě.
