Před 200 lety slavná bitva u Waterloo ukončila napoleonské války

Poté, co v bitvě u Ligny 16. června 1815 porazil pruskou armádu maršála Blüchera, vyslal k pronásledování jejích zbytků třetinu vlastních sil pod velením maršála Grouchyho. Hlavní síly pak vrhl proti britské armádě vévody z Wellingtonu, jež po srážce s francouzským předvojem, vedeným maršálem Neyem, u Quatre-Bras 16. června zaujala obranné pozice před vesnicí Waterloo, do té doby zcela neznámou, která však vešla do historie coby symbol konečné porážky.

Co na sebe nachystali

Osmnáctého června 1815 proti sobě stanulo 71 947 Napoleonových vojáků vyzbrojených 246 děly a 67 661 spojenců se 156 děly, později posílených 45 000 Blücherovými Prusy se 44 děly.

Wellington hodlal odolávat náporu Francouzů, dokud mu na pomoc nedorazí Blücher. Na posily ovšem čekal rovněž Napoleon, a to v podobě Grouchyho. Počáteční francouzský útok na Wellingtonovo postavení 18. června se kvůli rozmoklému terénu, bránícímu rozvinutí dělostřelectva, opozdil, takže Wellingtonova britsko-nizozemsko-německá pěchota prvnímu francouzskému náporu odolala. Rozhořely se urputné boje o zámek Hougomont a dvorec La Haye Sainte. Pokus maršála Neye vybojovat vítězství masovým útokem jezdectva vyústil v masakr elitních pluků dragounů, kyrysníků, jízdních granátníků a myslivců, polských hulánů a husarů pod palbou britských drážkovaných ručnic a dělostřelectva.

Rozhodl ten, kdo dorazil dřív

Odpoledne téhož dne ohrozily pravý bok Napoleonovy armády jednotky pruského sboru generála von Bülowa. Francouzský císař proti nim musel nasadit svou zálohu, jež mu pak chyběla pro zasazení rozhodujícího úderu v momentě, kdy útok Neyovy kavalérie takřka rozvrátil čtverce Wellingtonovy pěchoty. Jelikož i britské zálohy mlely z posledního, Napoleon se pokusil rozhodnout bitvu závěrečným úderem staré gardy na otřesené pozice britského vévody. Pro povzbuzení ji sám vedl do útoku, zatímco druhá část gardového sboru, tzv. mladá garda, posílila V. sbor generála hraběte z Lobau proti pruskému sboru generála von Ziethena u Plancenoitu.

„Hovno!“

Jenže slibně se rozvíjející útok zhatil na poslední chvíli příchod pruského jezdectva. Spolu s maršálem Blücherem dorazily rovněž další pruské jednotky. Do protiútoku přešel i Wellington. Francouzi se pod náporem nepřátelské přesily začali hroutit a jejich ústup místy přerostl v útěk. Pouze stará garda nezklamala, vytvořila carré (čtverec) a na výzvu: „Stateční Francouzi, vzdejte se!“ odpověděl její velitel, generál Cambronne, šťavnatým slovem, jež se zapsalo do historie: „Merde! (Hovno!)“

V 21 hodin vyvedl Napoleona z bitvy náčelník štábu francouzské armády maršál Soult. Toužebně očekávaný Grouchy na bojiště vůbec nedorazil, jelikož zabředl do boje s jediným pruským sborem u Wavre.

Vítězství psané krví

Osudová bitva u Waterloo vešla do historie jako čtvrtá nejkrvavější v napoleonských válkách – po bitvě národů u Lipska, Borodinu a Wagramu. Francouzi ztratili 25 000 padlých a raněných, z nichž 4500 si připsali na konto Prusové, 8000 zajatých a 220 děl. Spojenci ztratili 21 700 mužů včetně 6604 Prusů a 6540 Britů, kteří za sebe rádi nechávali válčit najaté německé žoldáky.

Krátce po své porážce Napoleon podruhé – a tentokrát naposledy – 22. června 1815 abdikoval. Zemřel 5. května 1821 jako zajatec vítězných Britů na ostrově svaté Heleny. Nelze se ubránit poznámce, že vítězové před 200 lety jednali s poraženým nepřítelem mnohem šlechetněji, než jsme byli svědky ve století minulém.

Bilance napoleonských válek

Existuje řada pokusů vyčíslit počet obětí napoleonských válek. Německý lékař, vojenský zdravotník a publicista H. Fröhlich ve svém díle O ztrátách na lidech ve válkách z roku 1888 uváděl úhrnné ztráty pro údobí 1801–1815 ve výši 5 925 084 mrtvých včetně miliónu civilistů. Francouzský fyziolog, vysokoškolský profesor, pacifista a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1913 Robert-Charles Richet soudil, že napoleonské války pohltily životy tří miliónů Francouzů jako „obětí Napoleonovy nezřízené pýchy“ a pěti miliónů cizinců. Jeho krajan, právník, lékař, antropolog a orientalista Georges Vacher de Lapouge, ve svém prvním souhrnu přisuzoval válkám za císařství smrt 2,6 miliónu Francouzů a tří a půl miliónu cizinců.

Šestnáctého října 1913 věnoval list Danzer’s Armee-Zeitung při příležitosti stého výročí bitvy národů u Lipska zvláštní článek ztrátám v napoleonských válkách v letech 1805–1815. Pro Rakousko mu vyšlo 376 000 padlých a zemřelých na zranění, pro Prusko 134 000 a pro Rusko 289 000. Uznávaný sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis, hojně citovaný i na Západě, jehož kniha Války a evropské obyvatelstvo se dočkala také českého překladu, vyčíslil ztráty v napoleonských válkách v letech 1805–1815 na 3,1 miliónu mrtvých vojáků, z toho 1 570 000 Napoleonovy armády, tj. Francouzů a jejich spojenců. Vyskytly se i odhady ve výši sedm až deset miliónů mrtvých, ty jsou však značně přemrštěné. Zdaleka nejvíc obětí si nevyžádala nepřátelská palba, ale nemoci.

Přes všechny hrůzy napoleonských válek v nich kromě bojů ve Španělsku a v Rusku příliš netrpěli civilisté. V těchto dvou zemích se totiž ozbrojeného vystoupení proti francouzským okupantům aktivně účastnili.

Dohra po dvou stoletích

Letos se ukázalo, že vzpomínka na rozhodující porážku u Waterloo nenechává Francouze klidné ani po dvou stech letech. Na belgický návrh nové dvoueurové mince, na jejíž „národní straně“, tedy rubu, měl být zobrazen památník bitvy u Waterloo na Lvím kopci s mohylou poblíž Bruselu, Paříž reagovala dokonce oficiálním dopisem, v němž argumentovala, že „Waterloo je událostí, jež má zvláštní rezonanci v kolektivní paměti a která znamená více než pouhý vojenský konflikt“. Jak je vidět, hořkost některých debaklů nevyléčí ani hojivá moc času.