Před 75 lety Sovětský svaz anektoval Besarábii a severní Bukovinu
Bleskové německé vítězství v květnovém a červnovém tažení roku 1940 na západě, v jehož průběhu za pět dní kapitulovalo Nizozemsko, za osmnáct Belgie, za šest týdnů Francie a britské expediční síly byly evakuovány do Anglie, ohromilo sovětské vedení natolik, že odhodilo stranou všechny zábrany a začalo rychle jednat.
Stalinova domněnka, že Wehrmacht zabředne na západní frontě do vleklých a krvavých bojů na způsob první světové války, se ukázala být lichou. Po odstranění „nevstřícných“ vlád v Estonsku, Litvě a Lotyšsku a okupaci těchto tří pobaltských republik přišlo na řadu „bojarské“, jak je sovětská propaganda nazývala, Rumunsko.
Dali jim nůž na krk
Šestadvacátého června 1940 dal Sovětský svaz Rumunsku nůž na krk a ultimativně požadoval odstoupení Besarábie a v rámci „osvobozovacího zápalu“ pro jistotu i severní Bukoviny, jež nikdy Rusku nepatřila. SSSR argumentoval, že Besarábie mu náležela od roku 1812, kdy ji získal na základě bukurešťského míru po vítězství nad Tureckem v sedmé rusko-turecké válce, až do roku 1918, kdy Rumunsko využilo tehdejší slabosti Sovětského Ruska a Besarábii si přisvojilo.
K 28. červnu, v den anexe obou území, čítal Jižní front Rudé armády, stojící proti 450 000 rumunských vojáků a 450 letounům, 32 střelecké, dvě motostřelecké a šest jezdeckých divizí, 11 tankových a tři vzdušné výsadkové brigády, 14 sborových dělostřeleckých pluků, 16 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení a čtyři oddíly dělostřelectva velké mohutnosti – podle neúplných údajů celkem 637 149 vojáků, 9415 děl a minometů, 2461 tanků, 359 obrněných automobilů, 28 056 aut a 2642 letounů.
Rumunská armáda sice na papíře po mobilizaci vykazovala slušnou sílu – 1 067 671 vojáků –, nicméně vláda nakonec hrubému nátlaku ustoupila. Zároveň však sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny Rumunsko doslova vehnala Hitlerovi do náruče. Rumuni tvrdili, že nebýt této anexe, nikdy by se nezúčastnili po boku Wehrmachtu přepadení Sovětského svazu v červnu 1941.
Levně dobytá kořist
V drobných potyčkách mezi sovětskými a rumunskými vojáky a při nehodách a mimořádných událostech Rudá armáda ztratila od 11. června do 6. července 1940, kdy její „besarabské tažení“ skončilo, podle neúplných údajů 148 osob. Rumuni ztratili 42 padlých a 47 raněných.
Díky „mírovému řešení besarabské otázky“ byla severní a jižní část Besarábie (Budžak) připojena k Ukrajinské SSR, kdežto střední část sloučena s Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republikou (Podněstřím) a z takto spojených oblastí vznikla 2. srpna 1940 Moldavská sovětská socialistická republika. Území Sovětského svazu se tak zvětšilo o 50 762 kilometrů čtverečních s 3 776 000 obyvatel. Noví pánové vnutili Moldavanům užívání cyrilice a důsledně prosazovali moldavštinu a moldavský národ coby protipól rumunštiny a rumunského národa. A co hůř, začala typicky stalinská „očista společnosti od kontrarevolučních živlů“, k nimž patřili bývalí aktivisté rumunských buržoazních stran, policisté, četníci, důstojníci rumunské, carské a bílé armády, vedoucí místní správy, statkáři, velkoobchodníci, majitelé nemovitostí, duchovní a členové jejich rodin.
Volební fraška
Dvanáctého ledna 1941 se v Moldavské SSR, Černovické a Izmailské oblasti Ukrajinské SSR konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR, jichž se údajně účastnilo 99,6 procenta oprávněných voličů. Z těch se pro navržené kandidáty vyslovilo 99,2 procenta lidí. Opakovala se tedy volební fraška z Pobaltí.
Těsně před přepadením SSSR, 12.–14. června 1941, bylo z Moldavska navíc vysídleno 22 648 osob, z nichž dvě třetiny připadly na ženy a děti. Jejich novým domovem se stal hlavně Kazachstán, Omská a Novosibirská oblast.
Ve víru druhé světové války
V den zahájení útoku na SSSR, 22. června 1941, čítala podle rumunských historiků skupina armád Antonescu, jíž čelil Jižní front o síle 364 700 osob, 325 685 rumunských vojáků.
Rumunsko vyčlenilo k útoku na Sovětský svaz největší síly ze všech spojenců třetí říše: 15 divizí a osm brigád, 3470 děl a minometů, 236 tanků a 572 bojové letouny, z toho 493 bojeschopné. K nemilému překvapení Rusů, nemajících o Rumunech po zkušenostech z první světové války valné mínění, bojovali za osvobození Besarábie a severní Bukoviny s vervou.
Moldavský historik V. I. Pasat výstižně charakterizoval chování obyvatelstva za okupace: „Jedna jeho část, v jejíž paměti ještě bylo svěží příkoří stalinských deportací a represí, přešla na stranu rumunské armády, doplnila řady jejích bojových útvarů a svazků, vesnické policie a četnictva, bezpečnostních služeb a kontrarozvědky. Část obyvatelstva tvořící většinu prostě zaujala pasívní, vyčkávací pozici. A nakonec třetí část obyvatelstva Moldavska aktivně bránila postupu hitlerovských (rozuměj rumunských – poznámka autora) vojsk, zapisovala se jako dobrovolníci do Rudé armády, vytvářela partyzánské oddíly odporu.“
Dlužno poznamenat, že z 2892 účastníků partyzánského hnutí v Moldavsku bylo 1443 Ukrajinců, 769 Rusů, 460 Bělorusů a jen sedm (!) etnických Moldavanů. Moldavané tudíž nesli punc „nespolehlivého“ národa. Moldavsko znovu obsadila Rudá armáda během nesmírně úspěšné jasko-kišiněvské strategické útočné operace v srpnu 1944, známé jako sedmý stalinský úder, jež vyřadila z tábora německých spojenců Rumunsko. Sovětská vojska osvobodila Moldavskou SSR za cenu 18 700 nenávratně ztracených vojáků, což představovalo zdaleka nejmenší množství ze všech osvobozovaných svazových republik. Jejich památník v Kišiněvě zatím ještě nikdo nestrhl.
V roce 2004 Rumunsko vstoupilo do NATO. Loni jeho ozbrojené síly čítaly 66 000 vojáků, třikrát víc, než má Armáda České republiky. Obstály by v případném konfliktu s Ruskem? Ten totiž kvůli Moldavsku, napjaté situaci v Podněstří a nevyzpytatelnosti putinovského Ruska není tak vyloučený, jak bychom si přáli.
