Před 145 lety emžská depeše vyvolala prusko-francouzskou válku

Územní požadavky Francie využil k uzavření tajných spojeneckých smluv s Bavorskem, Bádenskem a Württemberskem. Zbývalo už jen zemi galského kohouta vyprovokovat k neuváženému kroku. A ten záhy nastal

Zfalšovaná depeše

Večer 13. července 1870 Bismarck seděl v jídelně s pruským ministrem války von Roonem a náčelníkem generálního štábu von Moltkem. Pruskému ministerskému předsedovi doručili spěšnou depeši od rady ministerstva zahraničí von Abekena z Emže, líčící jednání francouzského vyslance Benedettiho s pruským králem Vilémem I. Vyplývalo z ní, že starý král na neuvěřitelně drzé požadavky Francie odpověděl ve smířlivém tónu, což válkychtivá klika nemohla potřebovat.

Tehdy Bismarck učinil něco, o čem začal vychloubačně hovořit až ve výslužbě. Poté, co ho Moltke ujistil, že stav pruské armády zaručuje vítězství nad zemí Marianny, což potvrdil i ministr války, řekl svým hostům: „Je-li to tak, jezte klidně dál.“ Ve vedlejší místnosti vyškrtl tužkou právě ony smířlivé věty, takže telegram vyzněl tak, že král nařídil svému pobočníkovi ukázat francouzskému vyslanci dveře. „To bude jako rudý šátek pro galského býka,“ mnul si spokojeně ruce Bismarck, když hostům přečetl „zredigovanou“ emžskou depeši. Roon i Moltke byli u vytržení. „Udělal jste ze šarády (bubnování k ústupu – pozn. J. Š.) fanfáry (signál k útoku – pozn. J. Š.),“ reagoval Moltke.

Bismarck nelenil a zfalšovaný text okamžitě předal tisku. Následovalo to, po čem prahl: Francie 19. července 1870 vyhlásila válku Prusku, a tím zpečetila osud druhého císařství.

Co si na sebe nachystali

Francie měla roku 1870 400 000 vojáků a bez koloniálních vojsk jen 300 000. Ve výzbroji se nacházela Chassepotova jehlovka, nabíjející se zezadu a převyšující svými kvalitami pruskou pušku. Císař Napoleon III. zařadil do výzbroje rovněž 24 baterií po sedmi mitrajézách (těžkých svazcích mnoha ručnicových hlavní spojených ve válcovitém pouzdře a odpalovaných rychle za sebou mechanickým zařízením) umístěných na těžké lafetě a přesunovaných koňským spřežením.

Mírový stav pruské armády činil 304 000 mužů a spolu s armádami jihoněmeckých států 382 000. Kruppovy kanóny s rýhovanou hlavní a nabíjené zezadu střílely lépe než francouzské. Také mobilizační pohotovost převyšovala protivníkovu. Tak se stalo, že při vypuknutí války stálo čtvrt miliónu Francouzů proti 450 000 Němců.

Debakl, jaký Frantíci nepamatovali

Spojená německá armáda pod nominálním velením pruského krále Viléma I., fakticky ovšem řízená velmi schopným Moltkem, porazila nepřátelskou Rýnskou armádu v pohraničních bitvách u Wissembourgu 4. srpna a u Wörthu dva dny nato. Francouzská 1. armáda maršála Mac-Mahona ustoupila pod tlakem silnější prusko-bavorské 3. armády korunního prince Fridricha Viléma k Châlons-sur-Marne, kde se shromažďovaly zálohy, zatímco 2. armáda maršála Bazaina byla po porážce u Saint-Privatu a Gravelottu 18. srpna zatlačena pruskou 1. armádou generála Steinmetze a 2. armádou prince Fridricha Karla do Met a obklíčena. Nově zformovaná Châlonská armáda Mac-Mahona vyrazila od Marny s úmyslem obklíčená vojska vyprostit, avšak manévr pruské 3. armády ji přinutil postupovat přes Remeš k severu.

Po porážce u Beaumontu 30. srpna Prusové Mac-Mahonovu armádu, u níž pobýval samotný císař Napoleon III., zatlačili k Sedanu, kde se odehrála nevídaná katastrofa. Sto čtyřiašedesát tisíc Němců se 710 děly tu stálo proti 128 000 Francouzů se 418 děly. Strategické obklíčení přerostlo v obklíčení taktické a 2. září Napoleon III. kapituloval. V zajetí se ocitly 104 000 Francouzů včetně císaře, 3220 padlo a 14 811 utrpělo zranění. Němci ztratili jen 1310 padlých, 6443 raněných a 2107 nezvěstných. Měli hodně dobrý důvod k jásotu. Odčinili drtivé porážky u Jeny a Auerstedtu, jež jim způsobil mnohem slavnější jmenovec císaře Napoleona III. – Napoleon I. Bonaparte – v říjnu 1806.

Po této pohromě zbyl z francouzské polní armády jediný sbor a v Paříži vypukla 4. září revoluce, která smetla druhé císařství a nastolila třetí republiku.

Pařížané si pochutnávali na potkanech

Jenže ani nová, republikánská vláda, usilující vzhledem k vojenské situaci celkem pochopitelně o uzavření míru, nedokázala zastavit pruskou ofenzívu. Máská armáda Alberta Saského a 3. armáda po vítězství u Châtillonu 19. září oblehly metropoli na Seině. Kapitulace Bazainovy armády v Metách 27. října uvolnila mohutné německé síly. Obléhání Paříže skončilo po stotřiatřicetidenním obléhání, během něhož její obyvatelé místo haute cuisine vzali z hladu zavděk toulavými kočkami a potkany, její kapitulací 28. ledna 1871.

Ještě předtím, 18. ledna, došlo k historické události prvořadého významu, když byl pruský král Vilém I. v Zrcadlovém sále versailleského zámku slavnostně provolán německým císařem. Vznikla tak německá druhá říše (první představovala Svatá říše římská národa německého) s 45 058 792 obyvateli. Bismarckův sen se konečně naplnil.

Poněvadž ani francouzské armády v Burgundsku, Artois a na Loiře v boji proti mnohem lépe vedeným a silnějším Němcům neuspěly, republikánská vláda podepsala 26. února ve Versailles předběžnou mírovou smlouvu. Definitivní tečku za prusko-francouzskou válkou učinila frankfurtská mírová smlouva z 10. května 1871, podle níž Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko a musela zaplatit reparace ve výši pěti miliard franků, což učinila s předstihem, aby se zbavila německých okupantů.

Nacionalistické třeštění

Němci po porážce země galského kohouta propadli nacionalistickému třeštění. Johann Gottfried Piefke složil slavný Parademarsch Preußens Gloria, často hraný za nacistické éry. Převzal ho i Bundeswehr. V Niederwaldu v kraji Rheingau vznikla majestátní socha Germanie.

Sjednocené Německo se postupně stalo přední světovou hospodářskou, průmyslovou, a zejména vojenskou velmocí.

Nastal čas bilancování

Díky řediteli Pruského statistického úřadu v Berlíně Ernstu Engelovi a dalším odborníkům jsou ztráty Pruska a jeho spojenců v prusko-francouzské válce zpracovány s příslovečnou německou pedantičností, třebaže i tady najdeme drobné nesrovnalosti vyplývající ze skutečnosti, že někdy jsou do celkového souhrnu započteni buď vojáci operující bezprostředně ve Francii, nebo umírající i v německém zázemí. Z 33 101 důstojníka, 1 113 254 příslušníků mužstva a 797 civilních úředníků operujících ve Francii zahynulo 44 781 osob, 10 129 zůstalo nezvěstných nebo padlo do zajetí a 89 732 utrpělo zranění. V prusko-francouzské válce na německé straně zahynulo jednoznačně nejvíc Prusů – 30 109 –, po nichž následovali Bavořané (5617), Sasové (2347), Württemberčané (976), Bádeňané (956) a Hesenci (905). Podrobný rozpis uváděl 16 056 padlých, 10 506 zemřelých na zranění a 14 648 na nemoci. Podle Steinerových Zdravotnických dějin německo-francouzské války 1870–1871 však padlo 17 255 Prusů, 11 023 podlehlo zraněním a 17 105 nemocem (včetně 2201 vojáka nepůsobícího v operující armádě). Bez udání příčiny zemřelo v německé armádě 975 osob, nenadálá smrt jich má na svědomí 94, mimořádné události 316 a sebevraždy třicet.

Podle francouzského vojenského statistika a historika Gastona Bodarta padlo a zemřelo na zranění 2345 francouzských a 1717 německých důstojníků.

U země galského kohouta úplné oficiální údaje chybějí. Nejvěrohodnější jsou materiály vojenského lékaře Jeana Charlese Chenuho, podle jehož přehledu ztratila francouzská pozemní armáda 136 540 padlých, nezvěstných, zemřelých na zranění a nemoci a námořnictvo 2331 – úhrnem tedy 138 871 –, 131 100 raněných v armádě a 6526 v námořnictvu (celkem 137 626). V zajetí se ocitlo 383 860 Francouzů; dalších 90 192 internovali ve Švýcarsku a 6300 v Belgii. Ohromující výše dosáhly rovněž materiální ztráty: 1915 polních a 5526 pevnostních děl, 855 000 pušek, 12 000 vagónů, 50 lokomotiv a 600 železničních vozů.

Francouzsko-pruská válka se počtem padlých a zemřelých vojáků zařadila na čtvrté místo mezi konflikty vybojovanými v Evropě od konce napoleonských válek do vypuknutí první světové války. A to všechno kvůli jedné zfalšované depeši…