Před 35 lety vzniklo hnutí Solidarita, ČSSR kvůli němu málem napadla Polsko
Před 35 lety začal faktický konec sovětské komunistické nadvlády nad střední Evropou. 17. září 1980 byly v gdaňských loděnicích založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita - první masové opoziční hnutí v socialistickém táboře. Pro tehdejší socialistické státy znamenalo akutní ohrožení. A nakonec Československo přivedlo až na pokraj účasti na invazi do Polska. Reflex přináší unikátní svědectví tehdejšího vojáka základní služby Jiřího Wicherka, který se příprav na invazi učastnil.
„Blížily se Vánoce 1980 a my jsme se těšili, že se dostaneme na den na dva domů. Sledovali jsme, co se kolem nás děje, tak jsme zaznamenali, že v Polsku se něco děje, že je tam ta Solidarita,“ popisuje muž, který byl součástí jednotek, které se účastnily tzv. operace Krkonoše. Oficiálně šlo o cvičení, ovšem později vyšlo najevo, že část československé armády se musela přesunout směrem k revoltujícímu Polsku, kde měla případně potlačit „protisocialistické síly“.
Polské události osmdesátých let zaujaly i generalitu Varšavské smlouvy v Moskvě. Při té příležitosti bylo rozhodnuto, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede operaci Krkonoše, jako součást celkové nátlakové akce Sovětského svazu a jeho satelitů na Polsko. Případně, pokud by se tamní situace vymkla zcela kontrole a byla by potřeba zahraniční intervence, byly čs. jednotky připraveny. Právě této události se účastnil Jiří Wicherek, který sloužil jako lékař u 59. pluku dálkových spojů v Berouně.
„Viděli jsme, že se to tam vyvíjí podobně, jako u nás v osmašedesátém,“ popisuje Jiří Wicherek. Prý s ostatními žertoval, jestli nebudou muset jít Polákům také podobně na pomoc.
Na začátku prosince se už pomalu těšili na Vánoce a doufali, že alespoň na pár dní během svátků dostanou opušťák. „Ale potom, 6. prosince na Mikuláše, najednou že se pojede na nějaké cvičení druhý den. Bylo to prakticky z hodiny na hodinu, že se pojede a že se musí začít balit. Tak jsem začal větřit, že se bude dít něco nedobrého. A ze všech příprav bylo zřetelné, že se něco děje, protože náčelník se tam přihnal do kasáren a řekl: ‚Balíme, balíme.‘ A já povídám: ‚Jako vždycky na cvičení?‘ Tam se jelo jen se sanitou, ta byla celkem vybavená. A on říká: ‚Balíme všechno. Nahoru do skladů a hlavně obvazy berte, berte obvazy.‘ Jsme si říkali, na co tolik obvazů, bychom obvázali půl armády, kolik bylo těch obvazů v tom skladišti. Začali jsme větřit, že se děje něco nedobrého, a jsem stačil jenom odběhnout na poštu. Protože jsem samozřejmě nechtěl volat po vojenské lince, abych nebyl nařčen z porušování vojenského tajemství. A stačil jsem zavolat své manželce, že zítra jedem, nevím kam, nevím, na jak dlouho, nevypadá to moc dobře,“ popisuje pamětník Wicherek.
Vojenské jednotky určené pro akci Krkonoše 1980 začaly opouštět posádky v 19.00 hod. 7. prosince. Celkem se do cvičení zapojilo více než 17 000 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 děl a velké množství automobilové techniky ČSLA. Během přesunu došlo k 328 vynuceným přestávkám, při nichž bylo mj. nezbytné zprovoznit 80 tanků a více než 120 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů. Na základě pokynů z Moskvy ministr národní obrany arm. gen. Martin Dzúr již 9. prosince nařídil první fázi cvičení ukončit. Většina jednotek se postupně navrátila do svých kasáren. Přesto jedna tanková divize ČSLA byla ještě po dalších 12 měsíců držena v pohotovosti.
Důvodů, proč se nakonec sovětské vedení rozhodlo k intervenci do Polska nepřistoupit, je samozřejmě více, mimo dalšího výrazného zhoršení obrazu „tábora míru a socialismu“ ve světě měla vliv i morálka vojáků, jak nepřímo naznačil Jiří Wicherek. Českoslovenští vojáci cítili značnou nelibost, když se dozvěděli, že by měli potlačovat nálady, které se promítají i v nich samých. Polský předák Wojciech Jaruzelský si však nakonec opravdu vystačil s vlastními silami – o rok později vyhlásil v Polsku výjimečný stav. I na tyto události Wicherek pamatuje, a dokonce se setkal s Polákem, jenž byl, jak se říká, v centru dění.
„Že se potom v Polsku něco dělo, tom vím od jednoho Poláka. Jmenoval se Roman Dorobek, to už teď můžu říct. A o tom, co Jaruzelský vyhlásil o rok později výjimečný stav, kdy už jsem byl dávno v civilu, jsem byl na jednom letním táboře. Přijeli tam i Poláci. Byl to družební tábor pořádaný Škodovkou. Moje žena tam dělala vedoucí a já jsem tam dělal zdravotníka. To byla naše jediná dovolená. A tam byl ten Roman a my jsme se tak zřečili. A večer jsme spolu sedávali, ona ta čeština a polština není daleko od sebe. Ale přece jen někdy byly komunikační problémy, a když jsme si potřebovali něco vysvětlit, tak se vytáhla tužka a malovali jsme si různé obrázky na papír. A na tom jsme si ukazovali, co se v tom Polsku dělo. On o tom Gdaňsku prakticky nechtěl mluvit, to bylo vidět, furt se chudák rozhlížel, jestli jsme tam opravdu sami, jen my dva. Je pravda, že jsme měli taky trochu upito, tak ta jeho ostražitost přece jenom povolila. Nicméně z jeho řeči jsem vyrozuměl, že to tam vůbec nebylo pěkný. On to přímo zažil, pocházel přímo z Gdaňska. A viděl jsem, jakou hrůzu z toho měl. Když jsme skončili rozhovor, tak ty papírky, co jsme si tam tak různě malovali, vzal a důsledně roztrhal, zničil. To jsem si říkal, to tam teda veselé nebylo.“
Pokud jste se cvičení Krkonoše 1980 osobně zúčastnili, a byli byste ochotni o něm také podat svědectví, ozvěte se, prosím, Paměti národa na e-mail lenka.koprivova@postbellum.cz
Příběh byl zpracován s využitím informací Paměti národa. Více se dočtete zde.
