Před 215 lety Napoleon dosáhl jednoho ze svých nejslavnějších vítězství v bitvě tří císařů u Slavkova
Poté, co rakouská Mackova armáda kapitulovala 20. října 1805 u Ulmu, Francouzi 13. listopadu obsadili Vídeň. Napoleon tak do písmene splnil své prohlášení z 27. srpna 1805: „Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni.“ Zbytky rakouských vojsk s ruskou armádou generála Kutuzova ustoupily k Olomouci, kde je posílila armáda generála Buxhöwdena a ruská garda velkoknížete Konstantina. Francouzský císař Napoleon Bonaparte vylákal ruského cara Alexandra I. k rozhodující bitvě války třetí protifrancouzské koalice ještě dříve, než dorazila ruská armáda generála Bennigsena a rakouská arcivévody Karla z Itálie.
Plán útoku spojenecké armády vypracoval její náčelník štábu – rakouský generálmajor Franz von Weyrother –, kdežto podíl jejího nominálního velitele – generála Kutuzova – na přípravě i vlastním vedení bitvy u moravského Slavkova byl minimální, neboť slavný carský vojevůdce se svedením bitvy nesouhlasil. Občasné pokusy obviňovat Kutuzova za debakl tak postrádají jakýkoli podklad založený na faktech.
„Kádrový profil“ protagonistů
Napoleona Bonaparta není třeba zvlášť představovat. Podle vynikající Napoleonské encyklopedie Richarda Blatného za svého života vybojoval 84 bitev, z nichž 77 vyhrál, tři skončily nerozhodně a čtyři prohrál. Míra jeho úspěšnosti tedy dosahovala neuvěřitelných 93,45 %! Obdivovateli i nepřáteli je právem považován za jednoho z nejgeniálnějších vojevůdců všech dob. Slavkov, v cizině známý jako Austerlitz, představoval jeho čtyřicátou a podle mnohých odborníků nejslavnější bitvu.
Maršál Nicolas Jean de Dieu Soult byl Napoleonovým vrstevníkem a nejlepším z jeho maršálů. Později ho císař jmenoval vévodou z Dalmácie.
Maršál Jean-Baptiste Jules Bernadotte představoval Soultův pravý opak. Z Napoleonovy korespondence vysvítá, že nevynikal charakterovými kvalitami. Později se stal švédským králem a roku 1813 vedl vojsko proti Napoleonovi.
Maršálovi Jeanu Lannesovi sice chybělo nadání, což však vyvážila jeho bezmezná chrabrost. Také on patřil k Bonapartovým vrstevníkům. Byl synem čeledína, vyučil se barvířem a roku 1792 vstoupil do francouzské revoluční armády. V bitvě u Asprů mu dělová koule utrhla obě nohy a za pár dní na následky zranění zemřel.
Maršál Louis Nicolas Davout (ve starších českých textech nesprávně psán Davoust) byl o rok starší než Napoleon a patřil k jeho spolužákům v Brienne a v Paříži. Choval se sice jako hrubián, ale měl vojevůdcovské nadání. V bitvě u Slavkova velel pravému křídlu. Napoleon ho za zásluhy povýšil na vévodu a knížete.
Princi Joachimu Muratovi bylo v roce 1805 34 let. Původně studoval bohosloví, ale na začátku Francouzské revoluce vstoupil do armády. Vynikal statečností, spolehlivostí, ovšem také ješitností a jako velitel jezdectva při průzkumu a zajištění. Zásadně se neoblékal do maršálské uniformy, nýbrž do svérázného orientálního šatu. Roku 1815 jej popravili na zámku Pizzo.
Zednícký synek maršál Pierre François Charles Augereau se narodil roku 1757. Vstoupil sice do francouzské armády, zběhl však do Rakouska a stal se příslušníkem pražského pluku 47. Do země galského kohouta se nakonec vrátil a osvědčil se udatností a udržováním přísné kázně ve vojsku. Napoleon ho nepovažoval za schopného vojevůdce. Augereau se vyznačoval surovostí, nevzdělaností a ziskuchtivostí.
Šedesátiletý generál pěchoty Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov při obléhání Očakova roku 1788 přišel o oko. Projevoval se coby obratný diplomat a velitel, i když až příliš opatrný, a těšil se velké oblibě u vojáků.
Generál pěchoty Buxhöwden pocházel ze staré brémské rodiny, jež se vystěhovala do Litvy (v carské armádě sloužilo ve vysokých funkcích mnoho baltských Němců). Vzhledem ke svému progresívnímu alkoholismu se na vojevůdce moc nehodil, avšak za své vysoké postavení vděčil službám prokázaným v pravou chvíli jednomu velkoknížeti. Ke Slavkovu táhl s plným komfortem; jeho družina čítala 139 lidí, 96 koní a spoustu psů.
Generálporučík Louis Alexandre Andrault de Langeron se narodil roku 1763 v Paříži a v letech 1783–1785 se účastnil bojů v Severní Americe, odkud roku 1789 odešel do Ruska, kde zůstal až do své smrti roku 1831. Pokládali ho za nadaného velitele, jenže jako emigrantovi mu příliš nedůvěřovali. Před bitvou u Slavkova jako jediný ze všech spojeneckých velitelů upozorňoval na nevyhovující dispozici a varoval před Napoleonem.
Poláku generálporučíkovi Ignacymu Przybyszewskému nevěřili stejně jako Langeronovi a na oba svedli vinu za těžkou porážku u Slavkova.
Generálporučík Dmitrij Sergejevič Dochturov se vyznamenal už jako kapitán v čuchonské válce v letech 1789–1790, roku 1803 v bitvě u Dürnsteinu, roku 1807 v bitvě u Jílového a Friedlandu, roku 1812 při obraně Smolenska a v roce 1813 v bitvách u Drážďan a Lipska. V Rusku se těšil pověsti jednoho z nejlepších vyšších velitelů. U Slavkova se Buxhöwdenovou vinou osvědčil teprve při ústupu.
Gruzínec generálporučík kníže Pjotr Ivanovič Bagration, pocházející z carského rodu, se v Rusku těšil úctě jako hrdina. Vyznamenal se ve všech bitvách vedených carskou armádou na konci 18. století. U Schöngrabenu zadržel Muratův postup od Ulmu na Moravu. Vynikal v ústupové strategii. U Slavkova nejlépe ze všech vyšších velitelů chránil ústup spojenců bez vážnějších ztrát. V bitvě u Borodina roku 1812 mu koule roztříštila holeň a zranění 24. září téhož roku podlehl.
Generálmajor Franz von Weyrother byl pokládán za nadaného náčelníka štábu, nicméně v očích francouzských historiků neobstál. Příliš ovlivňoval cara Alexandra.
K dobrým vůdcům, o nichž se po bitvě u Slavkova uznale vyslovil sám Napoleon, patřili polní podmaršálkové Kolowrat a Liechtenstein.
Průběh bitvy
Rusko-rakouská vojska měla na začátku bitvy u Slavkova nad protivníkem převahu. Tvořilo je 86 025 mužů (69 460 pěšáků a 16 565 jezdců) a 252 děl proti 73 200 vojákům a 139 dělům Napoleonovy armády.
Ráno 2. prosince 1805 zaútočily podle Weyrotherova plánu tři rusko-rakouské kolony generála Buxhöwdena na francouzské pravé křídlo, posílené v předvečer bitvy a v jejím průběhu III. sborem maršála Davouta, jenž dorazil na bojiště po usilovném pochodu od Vídně.
Francouzský císař odhadl nepřátelský úmysl, a proto vedl hlavní úder proti oslabenému středu rusko-rakouských vojsk, jehož jediná, 4. kolona podmaršálka hraběte Kolowrata nedokázala zadržet útok Soultova IV. sboru na Pratecké návrší. Jeho dobytí vedlo k rozdělení spojenecké armády na dvě části. Na severním křídle odrazil Lannesův V. sbor Bagrationův útok. Na jižním křídle vpadl francouzský IV. sbor z Prateckého návrší do týlu Buxhöwdenových kolon a odřízl jim ústupovou cestu. První kolona generála Dochturova a část Langeronovy 2. kolony se obrátily na útěk, Przybyszewského 3. kolonu Francouzi u Kobylnice obklíčili a zajali. Rozbití jižního křídla spojeneckých vojsk přeměnilo porážku v katastrofu.
Sčítání ztrát
Při připomínání výročí slavkovské bitvy se ve sdělovacích prostředcích často objevuje číslo 30 000 mrtvých na obou stranách. To je však silně přehnané. Počtem padlých a raněných zaujímal Slavkov v nejkrvavějších bitvách napoleonských válek až jedenácté (!) místo – po Lipsku, Borodinu, Wagramu, Waterloo, Jílovém, Esslingu (Aspry), Lützenu, Friedlandu, Budyšíně a Drážďanech. Ani počtem účastníků nepatřil zdaleka k největším.
Podle záznamů z rakouského vojenského archívu činily rakouské ztráty 5922 vojáků včetně 1686 zajatců a 18 děl. Nejtěžší ztráty utrpěli Rusové. Podle Kutuzovova hlášení caru Alexandrovi z 8. února 1806 přišli o 55 vyšších a 437 nižších důstojníků, 954 poddůstojníků, 432 hudebníků, 17 493 vojínů a 515 příslušníků nebojových jednotek, úhrnem tedy 19 886 mužů (bez carské gardy). Do zajetí padlo 9767 Rusů. Oficiální ruský vojenský historik generál Michajlovskij-Danilevskij uvádí ve svém díle z roku 1844 ruské ztráty na mrtvých, raněných a zajatých ve výši 21 000 osob. K nim je třeba připočítat 168 děl. Mezi padlými a raněnými se nalézal generálporučík hrabě Essen, generálmajor Juerscheck, sedm dalších generálů a 293 důstojníků, devět generálů, a ne dvacet, jak se chvástal ve své proklamaci Napoleon, a 820 důstojníků padlo do zajetí
Francouzi vyvázli vzhledem k významu vítězství a počátečnímu poměru sil vcelku lacino. Ztratili 9188 mužů (1389 mrtvých, 7260 raněných a 539 zajatých). Mezi nimi 14 generálů, 80 štábních důstojníků a 514 důstojníků padlo nebo utrpělo zranění. Údaje se jako obvykle v odborné literatuře rozcházejí.
Slavkovské slunce
Den po vítězné bitvě vydal Napoleon bombastickou proklamaci, v níž jako každý správný vojevůdce nafukoval vlastní úspěchy a vymýšlel legendy pro budoucnost (jako například tu s těmi utonulými):
„Vojáci! Jsem s vámi spokojen. Splnili jste toho dne u Slavkova to, co jsem očekával od vaší neohroženosti. Stotisícová armáda vedená ruským a rakouským císařem byla v necelých čtyřech hodinách rozbita nebo rozmetána. Co uniklo vašim zbraním, utonulo v jezerech. Čtyřicet praporů, standarty ruské císařské gardy, 120 děl, 20 generálů a přes 30 000 zajatců – to je výsledek toho přeslavného dne. Vychvalovaná ruská pěchota nedokázala přes svou početní převahu odolat vašemu úderu a vy už se teď nemusíte obávat žádného soupeře. Třetí koalice byla během dvou měsíců poražena a zničena. Mír už není daleko. Ale jak jsem slíbil svému národu, než jsem překročil Rýn, uzavřu jen takový mír, který mi poskytne záruku a našim spojencům zabezpečí náhradu.
Vojáci! Když francouzský národ vsadil na mou hlavu císařskou korunu, spoléhal jsem, že ji udržíte v tom lesku slávy, pro který si ji jedině cením. Ale ve stejné chvíli chtěli ji naši nepřátelé zničit a ponížit. Chtěli mne přinutit, abych vsadil tuto železnou korunu, dobytou krví tolika Francouzů, na hlavu našich nejkrutějších nepřátel. Vy jste zarazili a zmařili ty drzé a nesmyslné záměry právě ve výroční den korunovace vašeho císaře. Dokázali jste, že je snazší pohrdat námi a vyhrožovat nám než nás porazit.
Vojáci! Až dokončím vše, čeho je třeba pro zajištění štěstí a blaha naší vlasti, zavedu vás zpět do Francie. Tam budete předmětem mé nejlaskavější péče. Můj národ vás uvítá s radostí. Postačí, když řeknete: Bojoval jsem u Slavkova, aby každý řekl: To je hrdina!“
Adolphe Thiers napsal ve svých Dějinách konzulátu a císařství: Konečně se objevilo slunce a zalilo, rozptylujíc mlhu, to rozsáhlé bojiště svým jasem. Bylo to slavkovské slunce, slunce tolik připomínané současnému pokolení, na něž pravděpodobně ani příští generaci nebude dáno zapomenout.
Konec třetí koalice
Šestého prosince 1805 bylo v ústředním sále kounicovského zámku ve Slavkově slavnostně podepsáno příměří, po němž následovalo 26. prosince podepsání prešpurské (bratislavské) mírové smlouvy. Rakousko v ní uznalo francouzské územní zisky. Pozbylo celkem 63 000 km2 s bezmála třemi milióny obyvatel a kromě dříve stanovených reparací ve výši sto miliónů franků se zavázalo k zaplacení dalších čtyřiceti miliónů.
Tažení třetí koalice roku 1805 tak díky Napoleonovu brilantnímu vítězství u Slavkova skončilo fiaskem. Rakousko v něm ztratilo ohromujících 90 000 vojáků (20 000 padlých, raněných a nezvěstných a 70 000 zajatých, hlavně po kapitulaci u Ulmu). Podle Kutuzovova hlášení carovi z 8. února 1806 se ruská armáda čítající k 13. listopadu 1805 91 918 mužů zmenšila o 297 zemřelých, 344 dezertérů, 81 odvelených k posádkám, 24 518 padlých a nezvěstných a 6839 ponechaných v rakouských nemocnicích, takže měla pouze 67 102 vojáky.
Naproti tomu Francouze stálo vítězství nad třetí koalicí podle knihy Gastona Bodarta Ztráty na životech v moderních válkách „jen“ 37 000 mužů, z toho 1446 důstojníků (8000 padlých a zemřelých na zranění včetně 276 důstojníků a 29 000 raněných včetně 1170 důstojníků). Slavkovské slunce zářilo naplno a „malý velký Korsičan“ se dmul pýchou.
