Ivan Jonák, král kluků z ulice. Fascinuje i roky po smrti
Ivan Jonák, nechvalně známá postava z 90. let minulého století. Majitel slavného Discolandu Sylvie, kde se houfovaly celebrity té doby, si později odseděl 18 let za objednání vraždy své manželky. Nyní se jeho osud připomněl veřejnosti v seriálu Devadesátky. Při této příležitosti odemykáme starší článek.
Kabriolet plný nahých prostitutek na Staroměstském náměstí. Za bílého dne. Takhle nonkonformně kdysi Ivan Jonák propagoval svůj bordel. Pardon, Discoland Sylvie. Po revoluci jsme se tak nějak všichni divoce rozletěli krajinou svobody, jen každý po svém. Nic nebylo nemožné, celé to připomínalo jeden velký mejdan. Jak se občas říká: Kdo si pamatuje devadesátá léta, ten je ve skutečnosti neprožil.
Ivan Jonák se vždy choval jako celebrita, uměl se ve světle ramp správně postavit. Prostitutky v centru Prahy, vycházky s medvědem, vřelá objetí s opilými bujarými umělci. „Lidi byli v euforii a on byl fenomén své doby. Tu svobodu dohnal do absolutního extrému. Obdivovala jsem ho!“ vzpomíná na první polovinu devadesátých let Michaela Kudláčková nebo také Barča ze seriálu My všichni školou povinní. Dnes provozuje web pro ženy a žije ve vsi nedaleko Kerska.
Michaela uveřejnila před třemi roky na webu Žena-in.cz rozsáhlý dálkový rozhovor s Ivanem Jonákem. Od té doby si spolu dopisují, poslední dopis jí přišel 13. dubna. Ivan Jonák v něm slibuje, že se při svém propuštění bude snažit mluvit „PŘEDNOSTNĚ“ s ní. Ale že prý tam bude hodně novinářů, už teď ho všichni žádají o rozhovor, tak to budou muset nějak udělat…
O celebritizaci podsvětí hovoří i bývalý elitní kriminalista Hynek Vlas, který dnes vlastní bezpečnostní agenturu, již po svém odchodu do civilu založil s pozdějším ministrem vnitra Janem Kubicem. V devadesátých letech pracoval u policie, na přelomu tisíciletí konkrétně na útvaru boje s organizovaným zločinem. „Tyhle kluky z ulice vystrkovali před sebe všichni ti privatizátoři, kteří si v tichosti přišli k významně vyšším majetkům,“ vysvětluje mi Vlas s tím, že lid si žádá jednoduché a srozumitelné příběhy. Jinými slovy, nikomu se extra nechce číst a spekulovat, jestli třeba takový Stehlík Poldovku vytuneloval, nebo ji prostě jen špatně řídil. Čtenáři mají raději příběh z ulice a u něj velké fotky. Jonák, medvěd, nahaté holky, party, na ní Petr Janda, Roman Skamene nebo Peter Nagy. Ulice baví ulici. Tehdejším vrcholem této celebritizace podsvětí byl film Víta Olmera a Josefa Klímy Nahota na prodej. V něm si Ivan Jonák dokonce zahrál. Sám sebe!
Okouzlení u Jahůdky
Ivan Jonák svou roli celebrity hraje během celých osmnácti let svého žalářování. Nakonec i jeho současné propuštění z vězení se stalo jednou z velkých událostí českého mediálního jara. Prostě pořád nabízí přitažlivou „story“. Má facebookový profil a internetové stránky, které založila a spravuje jeho dcera Sylva. „Hlavním důvodem bylo, abych tátu ukázala v jiném světle, aby lidé viděli, jak na jeho obvinění pohlížím já jako jeho nejbližší příbuzný, a zamysleli se. Hlavně že v tom je táta nevinně. Vím to. A můj sen je, aby bylo jeho jméno očištěno,“ píše mi Sylva.
„Fakt je ten, že kdo tehdy neprošel Discolandem, jako by nebyl,“ vrací se do devadesátých let Michaela Kudláčková. Ona sama tenkrát přemluvila svou matku a společně vyrazily do Discolandu na party. A u drinku Jahůdka (prý byl pojmenován po Jonákově ženě) pozorovaly cvrkot. „On byl takový přátelský, se všemi se bratřil. A přitom mu takhle padaly z kapes peníze,“ rozhazuje Michala rukama jako Večerníček. A k tomu dodává, že Ivan Jonák byl vždy nad věcí, proto jí imponoval. A právě kvůli svému ženskému instinktu nevěří, že by nechal zavraždit manželku.
Jonák kontra Berdych
Ivan Jonák si odseděl osmnáct let za organizování úkladné vraždy své exmanželky Ludviky. Zabít ji měl nechat nejspíš kvůli neshodám při rozdělování společného majetku. V roce 1994 ji zastřelil u jejího stánku se zeleninou nájemný vrah.
Jonák nikdy svůj podíl na vraždě nepřiznal a na svých webovkách tvrdí, že se na svobodě bude snažit očistit. K tomu je ovšem Hynek Vlas vzhledem ke své praxi a zkušenostem skeptický. „Po tolika letech je prakticky nemožné získat nějaké rozhodující důkazy, že se věci udály jinak. Takových vinných nevinných jsem zažil spoustu,“ komentuje to.
Jonákova dcera Sylva si myslí opak. Stejně jako Jonákův advokát Luboš Prokeš, jenž v roce 2009 inicioval obnovení procesu. S verzí, že za vraždou Ludviky je třeba hledat bývalého německého společníka Jonákova nevěstince Helmuta Hugera a berdychovce. Ti se prý kvůli ovládnutí podniku pokusili dvakrát zabít i samotného Jonáka. „Právě z procesu s nimi vyplynuly nové skutečnosti i pro jeho vlastní kauzu,“ řekl tehdy novinářům advokát Prokeš. Přesto obnovený soud potvrdil původní rozsudek.
Kauza Berdychova gangu byla zatím největším objasněným případem svědčícím o spolupráci podsvětí a elitních detektivů. „Tehdy jsme napsali spoustu takových zpráv, jako byla ta takzvaná Kubicova zpráva. O prorůstání zločinu do státní správy nebo politiky. Ale nikdo na to nedal,“ říká Hynek Vlas. Mimochodem, David Berdych a jeho kumpáni začali svou kariéru v podsvětí právě v Jonákově podniku.
V Discolandu se totiž nescházely jen celebrity. „Tam se scházeli všichni. Běla, Spěvák, Mrázek, Pitr, kluci Kočkovic. Různých v uvozovkách gangů u nás tehdy byly desítky,“ vzpomíná Hynek Vlas. Podle něj právě tito „kluci z ulice“ vládli tehdejšímu českému byznysu. „Chyběla tu podnikatelská elita, průmyslníci, kteří by to vzali do svých rukou a zjednali pořádek,“ analyzuje situaci ze začátku devadesátých let Vlas. A dodává, že vcelku pochopitelně a přirozeně tihle „kluci z ulice“ používali metody, na něž byli zvyklí. Jen si připomeňme, porevoluční doba, to jsou kromě kupónových knížek i nájemné vraždy, používání tzv. bílých koní, podvody s lehkými topnými oleji, úniky na daních z lihu, výpalné, vydírání podnikatelů a tak dále a podobně.
„Prostě podvod všeho druhu. Šmelina, veksl. Zásada číslo jedna – oholit jakkoliv kohokoliv. Odebrat zboží a nezaplatit, neodvádět daně, na bílé koně si nabrat úvěry a ty bílé koně pak nechat zabít,“ vypočítává Hynek Vlas a tvrdí, že všechny tyto metody si „kluci z ulice“ přinesli ze socialismu.
Veksláci, číšníci, řezníci...
To potvrzuje i Jaroslav Lamr, který v letech 1973 až 1984 pracoval u StB, zabýval se problematikou vízových cizinců. Poté až do revoluce působil na kriminálce. „Můj poslední případ byl, když profesionálního hráče gotesu našli s kudlou v břiše. Dodnes neobjasněná vražda, podle mě dluhy z karet,“ vzpomíná Lamr. Zde je nutných několik vysvětlivek. Gotes neboli plátýnko byla za socialismu oblíbená, ovšem vysoce hazardní a nelegální hra. Jak zpívá Richard Müller v Horáčkově textu: „Dej si prachy do pořádný ruličky, dnes je valcha u starýho Růžičky.“
Na kartách se scházeli číšníci z lepších hotelů, pumpaři, zelináři, veksláci, šéfové čórkařských gangů, ale i policajti, aparátčíci nebo šéfové státních podniků. A hrálo se o velké peníze. „Nebylo výjimkou, že na konci hry bylo v kufru sto tisíc,“ říká Jaroslav Lamr. Pro srovnání, taková denní „valcha“ představovala tehdejších čtyřicet průměrných měsíčních platů. Totéž, jako by dnes za noc někdo vyhrál nebo prohrál milión. Nicméně právě v tomto prostředí vznikaly kontakty, vazby, někdy přátelství na celý život. Vzpomeňme na odposlechy, v nichž se František Mrázek tak familiárně bavil s Miroslavem Šloufem.
M: Jsi nějakej zadejchanej, jsi běžel po schodech, ne?
Š: Já luxuju.
A kde kluci brali na hru? „Šmelina a veksl,“ říká Hynek Vlas. Mimochodem, v jednom rozhovoru Ivan Jonák lakonicky přiznal, že jako taxikář uměl sehnat valuty. Podrobnější pohled nabízí právě Jaroslav Lamr. „Už tehdy existoval třeba sex eskort. Hlavně pro cizince. V partě byl číšník, recepční, taxikář, kurva a policajt, který to kryl. A ti dokázali z chlapa vytáhnout valuty,“ komentuje to pobaveně Lamr, jenž celé dění ze své pozice sledoval. Pro něj tahle „kompra“ znamenala možnost naverbovat agenta. A dodává, že další peníze „kluci z ulice“ získávali z prodeje kradených věcí nebo nedostatkového zboží. Což za socialismu bylo skoro vše, hi-fi věží počínaje a riflemi Levi‘s konče. A samozřejmě také z prodeje bonů.
V polovině osmdesátých let byl kurs Státní banky československé asi tři šedesát za bon. A veksláci prodávali bon za pět padesát až šest korun. „Taky jsem kupoval za šest. Abych koupil domů džíny a nějaké ty další kraviny,“ směje se tomu dnes Lamr, když spolu mluvíme na zahradě u jeho domu, který si postavil v Rožmitále pod Třemšínem zkraje osmdesátých let. Dnes se ulice, v níž bydlí, jmenuje 17. listopadu.
Podle jeho soudu byli tito kluci z ulice po sametové revoluci ve výhodě. Měli peníze i kontakty. „Pro všechny byla tehdy stejná startovní čára. Ale někdo na ni přijel na koloběžce a někdo ve sporťáku,“ komentuje to rozšafně Jaroslav Lamr.
Mimo realitu
„Z dopisů je znát, že se na něm kriminál podepsal,“ uvažuje nad Jonákovými texty Michaela Kudláčková. Prý píše často nesouvisle a nesystematicky. Rozepíše nějaké téma, ze kterého větví a větví, až se v tom člověk ztrácí. „Kolikrát nad jeho dopisy sedím do tří do rána, abych to rozluštila,“ dodává Michaela.
Když se ptám, jestli ví, co chce Ivan Jonák dělat po svém propuštění, říká, že chce především očistit své jméno. To znovu potvrzuje i Jonákova dcera Sylva. „To jsem si říkala od malička, nikdy mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ani moji sestru a ani nikoho z okolí, přátel a sousedů ne. I spousta důkazů nasvědčuje, že to neudělal. Já důkaz nepotřebuji, ale chci to dokázat ostatním,“ píše mi Sylva.
Skutečnost je však taková, že Ivan Jonák byl pravomocně odsouzen a rozsudek potvrdil i obnovený proces. Svůj trest si musel odpykat celý.
Co bude dál? „Psal mi, že chce pryč. Za sluníčkem. Tady mi poslal dopis, že má nějakou přítelkyni na Srí Lance,“ ukazuje mi Michaela Kudláčková jeden z mnoha dopisů. A zároveň si myslí, že Ivan Jonák žije nejspíš mimo realitu. Kde by na to asi vzal peníze? A jak by mohl navázat kontakt s dívkou ze Srí Lanky? Sám Jonák totiž přiznává, že po propuštění z vězení mu bude finančně pomáhat kamarád. Bude u něj bydlet a půjčí mu auto.
A co bude s Discolandem, jenž mu stále patří? Zatím nic. Z domu v Libni je totiž oprýskaná ruina s terasou zarostlou trávou a náletovou dřevinou.
Takže kdo ví, jak se bude dál odvíjet příběh kdysi nekorunovaného krále českého podsvětí. Jisté je, že devadesátky jsou nenávratně pryč a s nimi odešlo i kouzlíčko kluků z ulice.
