Skutečná hra o trůn: Válka růží, kterou se inspiroval George Martin
Msty, intriky, zrady, loutky na trůně, bastardi, urození mrzáci, bratrovražedné boje i sňatky kvůli moci… Právě to jsou základní stavební kameny epického seriálu Hra o trůny, respektive jeho knižní předlohy, ságy Píseň ledu a ohně amerického spisovatele George R. R. Martina. Nemá to tak úplně ze své hlavy, přiznává, že se inspiroval v historii Anglie. Samozřejmě s jedním důležitým rozdílem: Anglii ve vrcholném středověku dokázali ničit sami lidi, nepotřebovali k tomu draky ani nemrtvé.
Této občanské války, jež zuřila v Anglii v letech 1455 až 1485, se zúčastnily pouze dvě linie anglické královské dynastie Plantagenetů, a to Yorkové, mající ve znaku bílou růži a podporovaní feudály z hospodářsky vyspělejšího jihu a jihovýchodu, a Lancasterové, mající v erbu červenou růži a podporovaní vysokou šlechtou severní Anglie.
Jedním z faktorů, jenž přispěl k délce války růží, byly zkázonosné účinky „livreje a údržby“, nazývané též „zmetkový feudalismus“. Livrej a údržba vznikly z expanze peněžní ekonomiky, kdy bohatí šlechtici udržovali své stoupence, nosící odznak nebo livrej šlechtice, platy v hotovosti, nazývanými „údržba“, spíše než nemovitostmi.
Jelikož obě strany prosazovaly politiku „zabíjet šlechtice, ušetřit prosté obyvatele“, došlo k mimořádně vysokým ztrátám na životech jejich vůdců. Boj o trůn vyvolal odpor vůči přání lancasterského (beaufortského) rodu ukončit po Orléansu stoletou válku proti Francii (1337 až 1453), jež Anglii nesmírně vyčerpávala. Lancasterové měli v hrsti neschopného mladého krále Jindřicha VI.
Štěstí je vrtkavé
Dobytí Bordeaux Francouzi učinilo tečku za stoletou válkou, již po počátečních úspěších nakonec Anglie prohrála, a přízeň Angličanů se obrátila k Yorkům, vedeným Richardem (1411 až 1460), vévodou z Yorku, který byl roku 1450 uznán dědicem tehdy bezdětného krále. Poté, co Jindřich VI. zešílel, Richard nastoupil jako protektor, a jelikož ho zbavili moci, povstal a 22. května 1455 jeho třítisícové vojsko porazilo dvoutisícový oddíl pod velením krále Jindřicha VI. v první bitvě u Saint Albans. Vévoda z Yorku prorazil střed Lancasterů, vypudil nepřítele z města a zasadil mu těžký úder. Mezi padlými byl vévoda Edmund Beaufort Somerset. Richard, vévoda z Yorku, se tak znovu stal protektorem.
Jindřichova manželka Markéta z rodu Anjou (1430 až 1482) shromáždila vojsko a přiměla Yorky prohlášené za zrádce uprchnout, jenže ti se vrátili a 10. července 1460 pod velením hraběte Warwicka porazili Lancastery díky zradě lorda Greye u Northamptonu. Lancasterové ztratili tři sta padlých včetně vévody Egremonta. Král Jindřich se ocitl v zajetí. Yorkové vyhlásili jeho dědicem Richarda.
Markéta z Anjou finančně podpořila zformování nové lancasterské armády, jež 30. prosince 1460 zvítězila díky nastražené léčce v bitvě u Wakefieldu. Yorkové utrpěli těžké ztráty a mezi mnoha padlými význačnými feudály byl i Richard, vévoda z Yorku, jehož dědicem jmenovali 4. března 1461 jeho syna Eduarda, který však předal moc hraběti z Warwicku (1428 až 1471), příznačně zvanému Kingsmaker (Králotvůrce). Markétino vojsko sice vyhrálo v druhé bitvě u Saint Albans, avšak 2. února 1461 Eduard, vévoda z Yorku, rozdrtil Lancastery v bitvě u Mortimer’s Crossu a 29. března téhož roku už jako novopečený král Eduard IV. zvítězil se svou šestnáctitisícovou armádou nad osmnáctitisícovým vojskem Lancasterů u Towtonu. Yorkové údajně ztratili 8000 a Lancasterové 20 000 mužů. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva, jaká se kdy odehrála na anglické půdě.
Markéta z Anjou uprchla do Skotska, kde se pokoušela zažehnout plamen odporu proti Yorkům.
Yorkům se daří
Eduard IV. (1442 až 1483) roku 1467 zrušil jmenování Warwicka, jenž musel uprchnout do země galského kohouta, kde se spojil s francouzským králem Ludvíkem XI. z dynastie Valois a smířil se s Markétou, s níž se roku 1470 vrátil i s armádou do Londýna, spolu sesadili Eduarda IV. a na trůn dosadili Jindřicha. Eduard našel útočiště v Burgundsku, s jehož pomocí se vrátil do Anglie a 14. dubna 1471 porazil se svými 9000 až 10 000 vojáky dvanácti- až patnáctitisícové vojsko Lancasterů vedené Warwickem v bitvě u Barnetu. Levé křídlo Yorků pod velením lorda Hastingse sice Lancasterové obešli a rozbili, zato jejich pravé křídlo pod velením Richarda z Gloucesteru, Eduardova mladšího bratra, rozdrtilo levé křídlo Lancasterů a obrátilo na útěk jejich střed. Ztráty na obou stranách činily podle některých svědectví tisíc osob. Mezi mrtvými byl i Warwick.
Čtvrtého května 1471 následovalo další vítězství Yorků nad Lancastery v bitvě u Tewkesbury, v níž jejich velitel, princ Eduard, s dalšími velmoži padl. Markéta s Jindřichem se vzdali. Jindřich pak za záhadných okolností zemřel. Relativní mír panoval až do roku 1483, kdy se nakrátko stal králem Eduardův syn Eduard V. (1470 až 1483). Tehdy se však pomocí vražedných intrik trůnu 26. června zmocnil jeho strýc Richard z Gloucesteru, později známý jako Richard III. (1452 až 1485), poslední z rodu Yorků, muž poznamenaný na těle i na duchu, obviňovaný z popravy lorda Hastingse a vraždy Eduarda V., jeho mladšího bratra Richarda, vévody z Yorku, v londýnském Toweru. Uzurpátora Richarda III. nezapomenutelně zachytil v historickém dramatu William Shakespeare. Dlužno ovšem podotknout, že Shakespearovo vylíčení Richarda III. jako prototyp zločince na trůně pokládají někteří historici za přehnané. Režisérským, producentským, a zejména hereckým vkladem znesmrtelnil Richarda III. Laurence Olivier, který za životní roli ve filmu Richard III. obdržel roku 1956 cenu Britské filmové akademie za nejlepšího britského herce a rovněž za nejlepší film.
Válka růží se chýlí ke konci
Richard III. učinil zvykovým pravidlům nástupnictví jediný ústupek – prohlásil totiž, že Eduard IV. i jeho synové byli bastardi. Jeho činy znovu oživily dynastické boje. V říjnu 1483 se vzbouřil vévoda z Buckinghamu. Ještě lépe uspěl Jindřich Tudor (1457 až 1509), uchazeč ze strany Lancasterů. Dvaadvacátého srpna 1485 se jeho pětitisícové vojsko utkalo s desetitisícovou armádou Richarda III. v bitvě u Bosworthu. Kvůli zradě velitelů yorského vojska – bratrů lorda Thomase a Sira Williama Stanleyů – , kteří byli ve spojení s Jindřichem Tudorem, král prohrál. Richard III. sice vedl hrstku věrných do útoku na střed lancasterského vojska, to ho však odrazilo, Richard spadl s koně a protivníci ho ubodali. Jeho smrtí vymřela plantagenetovská linie a krvavá válka růží, trvající s přestávkami třicet let, skončila. Zahynuli v ní nejen příslušníci obou rodů – Lancasterů a Yorků –, ale i většina anglické šlechty.
Jindřich Tudor se stal novým králem pod jménem Jindřich VII. a oženil se s dcerou Eduarda IV., čímž oba válčící rody sjednotil. Anglické aristokracii domácí válka natolik pustila žilou, že neměla sílu na svržení nové, tudorovské linie. Tak vznikly předpoklady pro konec feudalismu a politickou centralizaci Anglie v následujícím století. Ruský sociolog Pitirim Alexandrovič Sorokin v třetím svazku svého díla Sociální a kulturní dynamika propočetl, že Velká Británie ztratila v 15. století 86 000 padlých a raněných a její úhlavní sokyně – Francie – 61 000.
