Před 600 lety upálili reformátora Jeronýma Pražského. I když zapřel Husa
Husa upálili právem, byl to poblouzněný kacíř. Mistra Jeronýma donutili k „přiznání“, ale nakonec ho v Kostnici upálili úplně stejně.
Jeroným Pražský se narodil kolem roku 1360. Dotáhl to na mistra čtyř univerzit – pařížské, heidelberské, kolínské a pražské. Z Oxfordu přinesl do Čech teologické spisy Viklefa, jenž tolik ovlivnil i mistra Jana Husa.
Osmnáctého ledna 1409 se podílel na vydání Dekretu kutnohorského, písemnosti upravující hlasovací právo takzvaných univerzitních národů na pražské univerzitě ve prospěch českého národa (Češi obdrželi tři, kdežto cizinci pouze jeden hlas).
V letech 1410 až 1412 stál v čele demonstrací v Praze. Kvůli šíření viklefského učení doma i v zahraničí se ocitl v hledáčku inkvizice. Následoval Jana Husa na neblaze památný koncil v Kostnici, kde ho od 23. května 1415 drželi v drsných podmínkách ve vězení. K výslechu se však dostal teprve 19. července, a jelikož za tu dobu poznal žalářní muka, a navíc se bál smrti, nechal se četnými přímluvami a laskavým zacházením řady ctihodných členů koncilu zviklat v kostnickém chrámu k odvolání jak Viklefova, tak i Husova učení. Na veřejném sezení 11. a 23. září Jeroným odpřisáhl, že obě učení jsou kacířská, pohoršlivá a bludná. Rovněž uznal, že Husa 6. července 1415 upálili právem. Nakonec se ve všem podrobil výroku sněmu a přislíbil, že napíše do Čech královskému páru, univerzitě i jiným osobám, aby se k Husovi dále nehlásily.
Odměnou za tuto povolnost mu žalářníci sice zmírnili vězeňské podmínky, nicméně na svobodu ho nepustili, ačkoli se za něj někteří kardinálové přimlouvali. Je příznačné, že proti jeho propuštění se nejrezolutněji stavěli ti Jeronýmovi krajané, již nejvíce osočovali Husa – Michal de Causis a Štěpán z Pálče – a kteří horlivě dokazovali, že Jeronýmova pokora není upřímná. Přestože neměli lehkou práci, neboť Jeroným sám ani nic nesepsal, ani nebádal samostatně v bohosloví, nakonec proti němu sesmolili 107 dehonestujících článků a naléhali, aby myslitele znovu hnali k soudu. Kardinálové stavějící se proti se ocitli v menšině, a tak došlo k novému vyšetřování, opírajícímu se o žalobu de Causise a Štěpána z Pálče.
Po přečtení žaloby Jeroným odmítal odpovídat a dožadoval se veřejného slyšení před veškerým církevním sněmem, k čemuž došlo 23. a 26. května 1416. O výslechu se dochovaly dvě skvělé zprávy. Jednu, českou, sepsal svědek Petr z Mladenovic, druhou papežský tajemník Jan František Poggio. Právě tato druhá zpráva přinesla Jeronýmovi slávu takřka v celé Evropě. Ačkoli ji totiž sepsal protivník, velmi uznale líčila Jeronýmovu obratnost a výmluvnost při veřejném výslechu. Církevní reformátor nejenže odmítal křivá svědectví, ale dovolával se pohanských, židovských a křesťanských mudrců, z nichž mnozí za pravdu položili svůj život. O mistru Janu Husovi se vyjádřil jako o vynikajícím hlasateli evangelia. Za svůj největší hřích Jeroným pokládal fakt, že v předešlém odvolání se o Husovi a jeho učení vyslovil negativně. Tím nad sebou vyřkl ortel smrti.
Třicátého května 1416 koncil vyslovil nad mistrem Jeronýmem verdikt v tom smyslu, že ho mají jako kacíře vyloučit z církve a předat světské moci k potrestání. Stejně jako před necelým rokem Husovi mu nasadili vysokou papírovou čepici pomalovanou červenými ďábly, vyvedli ho z města na popraviště a přivázali mokrými provazy a řetězem ke kůlu. Když hranice vzplála, Jeroným zazpíval: „V ruce Tvé, Pane Bože, poroučím duši svoji.“ Poté, co jeho tělo začaly olizovat plameny, zvolal: „Pane Bože všemohoucí, smiluj se nade mnou, rač mi odpustit hříchy mé, neboť Ty víš, že jsem Tvou svatou pravdu miloval.“
Do ohně naházeli všechny Jeronýmovy šaty i věci, aby po něm nic nezbylo, a jeho popel vhodili do Rýna.
