Proč Habsburkové popravili 27 „českých pánů“? A kdo se popravě vyhnul?
Staroměstská exekuce neboli poprava 27 českých pánů patří k nejtemnějším událostem v dějinách českých zemí. Byla to – i na tehdejší poměry v Evropě – nebývale krutá msta Habsburků za české stavovské povstání, které se nakonec stalo roznětkou pro pustošivou třicetiletou válku. Staroměstský kat Jan Mydlář 21. června 1621 poslal na onen svět tři odsouzené stavu panského, sedm rytířského a sedmnáct měšťanského. Málo se ale ví, že počet takto popravených měl být původně vyšší a historie mohla hovořit o „30 popravených českých pánech“.
Smyčka kolem vzpurných stavů se začala stahovat jen pár dní po fiasku v bitvě na Bílé hoře, k níž došlo 8. listopadu 1620. Přitom už 13. listopadu žádali poražení stavové písemně císaře o odpuštění. Reakce však byla nekompromisní: Rudolfův Majestát byl zrušen, královským místodržícím byl ustanoven Karel I. z Lichtenštejna a začal hon na rebely. 17. února byl zveřejněn patent vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů sami přihlásili k hrdelnímu procesu. A jelikož se hledaní většinou sami přihlásili, bylo během tří dnů zadrženo 61 osob.
Soudní fraška
Soud začal hned 20. února a připomínal frašku. Předsedou soudního tribunálu byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna a prokurátorem Přibík Jeníšek z Újezda, kterého vzbouření stavové po 3. pražské defenestraci (23. května 1618) vypověděli ze země. Proto se s obviněnými příliš nemazlili. Proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě.
Proti stavovským předákům byla vznesena následující obvinění: vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem „obecně známa“.
Ze zadržených osob se následně vykrystalizovala třicítka těch, u kterých se očekával ortel nejvyšší. Přesto nakonec na staroměstském popravčím lešení skončilo jen 27 osob. Kdo se nakonec veřejné popravě vyhnul?
Martin Fruwein z Podolí. Tento pražský měšťan se sice smrti nevyhnul, ale místo popravy spáchal sebevraždu. Když měl být 7. června předveden k výslechu, přelstil stráž a při pobytu na toaletě v žalářní věži se protáhl vikýřem a vyskočil do Jeleního příkopu pod Pražským hradem. Svůj skok nepřežil. Exekuci se však nevyhnulo ani jeho mrtvé tělo. Fruweinova hlava byla přibita na šibenici na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí); jedna čtvrt těla byla pověšena u silnice na bělohorské pláni, ostatní před městské brány na dalších třech světových stranách. Ač nakonec dopadl takřka stejně jako ti, kteří byli popraveni, Fruweinovo jméno chybí na pamětní desce na Staroměstské radnici a mezi 27 pány není započítán.
Pavel Kavka z Říčan. I on patřil mezi stavovské direktory a aktivní účastníky povstání, neboť krátce před vyhozením královských místodržících se dotazoval na původ „těžkého psaní“ (což mělo být odmítnutí stavovského sjezdu ze strany císaře Matyáše). Tribunál jej odsoudil k smrti, ale díky Říčanově výmluvnosti (tvrdil, že jeho dotaz byla „jen“ interpelace císaři) byl změněn v doživotní vězení na hradě Zbiroh. Propuštěn byl v roce 1627, avšak zanedlouho zemřel.
Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Tento staroměstský měšťan a člen třicetičlenného direktoria v době stavovského povstání měl být 21. června 1621 Mydlářem sťat. Když již poklekal, objevili se před lešením jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou, že místodržitel Karel I. z Lichtenštejna exekuci jejich strýce pozastavil a nařídil jej odvést zpět do vězení. Kromě přímluv bratří Platejsů svou roli nepochybně hrála i skutečnost, že Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu během stavovského povstání těžce onemocněl a nemohl se účastnit jednání vzbouřenců. Po svém propuštění odešel do exilu do Drážďan, kde v roce 1653 zemřel.
„Čeští páni“ mluvili jen německy
Zbylých 27 odsouzených už však „vstoupilo“ do dějin. Mezi nejznámější popravené patřil někdejší rektor Karlovy univerzity Jan Jessenius či šlechticové Jáchym Ondřej Šlik z Holíče, Václav Budovec z Budova či diplomat a cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Pro úplnost je třeba uvést na pravou míru i skutečnost, že ne všichni odsouzení a popravení byli ryze českými pány. Ze spisů je patrné, že někteří z nich vůbec neovládali češtinu a devět z nich vypovídalo na otázky soudu německy.
Samotná poprava trvala čtyři hodiny a podle dobových zpráv použil Jan Mydlář pro stínání odsouzených čtyři meče. Někteří odsouzení byli po stětí ještě rozčtvrceni, část měšťanů byla oběšena.
Strašidelné hrady: Komu straší ve veži a kde duch kazí fotky? >>>
Hlavy na mostecké věži
Nejpřísněji byl potrestán Jan Jessenius, kterému před stětím hlavy vyřízli jazyk. Bezhlavá těla byla předána rodinám, které ostatky svých příbuzných se všemi obřady pohřbily. Dvanáct hlav Mydlář uložil do železných košů a připevnil je na Staroměstskou mosteckou věž. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho vdovy mohla být sňata již květnu 1622. Zbylých jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631.
Stísněnou atmosféru ve vězení a zahájení samotných poprav zpracovala Československá televize ve slavném pětidílném filmu Lékař umírajícího času, kde hlavní aktéry tohoto krvavého finále sehráli významní herci jako Petr Čepek, Ota Sklenčka, Jan Kačer či démonický Milan Kňažko v roli kata Jana Mydláře.
