Neobjasněné bombardování Košic. Před 80 lety Maďarsko zvláštním způsobem vstoupilo do války
Vstupu Maďarska do války předcházely podivné okolnosti. Šestadvacátého června 1941 kolem jedné po poledni se nad Košicemi, jež tehdy patřily Maďarskému království a jmenovaly se Kassa, objevily tři neznámé dvoumotorové bombardéry a shodily pumy na střed města, což mělo za následek 32 mrtvých, 285 raněných a citelné materiální škody.
Třebaže letouny podle pozorování ze země nesly žlutá označení jako stroje mocností Osy, jejich původ nebylo možno určit. Nicméně dva proněmecky orientovaní maďarští generálové – náčelník vrchního velitelství Henrik Werth a ministr války Károly Bartha – okamžitě prohlásili, že útočníky byli určitě Rusové.
Kdo opravdu bombardoval Košice?
V minulosti se ohledně tohoto náletu vyrojily nejrůznější spekulace. Podle jednoho tvrzení za ním stáli vůči Maďarsku tradičně nepřátelsky naladění Rumuni: za to, že jim v roce 1940 zabralo Sedmihradsko, si přáli zatáhnout souseda do války proti Sovětskému svazu, aby ho tak oslabili.
Jiní viděli za strůjci útoku Němce, či dokonce samotné válkychtivé Maďary, toužící připojit se ke „křížovému protibolševickému tažení“. Autorská dvojice Charles K. Kliment a Dénes Bernád v knize Maďarská armáda 1919–1945 tvrdí, že podle posledních výzkumů byl pachatelem útoku skutečně Sovětský svaz. Piloti prý Košice bombardovali omylem, neboť se řídili zastaralými mapami a patrně se domnívali, že bombardují území nepřátelského Slovenska, jemuž Košice donedávna patřily. Ve prospěch této verze vypovídal nález dvou nevybuchlých stokilových sovětských pum a kovových pumových držáků. Téhož dne zaútočily (prý) sovětské stíhačky na osobní rychlík na trati Körösmezö–Budapešť, přičemž zabily tři civilisty a šest zranily, zatímco další neidentifikovaná letadla opakovaně pronikala nad maďarské teritorium z východu, ale žádné škody nezpůsobila.
Vzhůru do války
Každopádně tyto činy, zvláště pak bombardování Košic, poskytly maďarské vládě casus belli, a proto 27. června vyhlásil „admirál bez moře a loďstva“, regent Miklós Horthy, Sovětskému svazu válku. Vycházel při tom ze svých posílených pravomocí a teprve později své rozhodnutí předložil ke schválení vládě a parlamentu. Vůdce maďarských komunistů Mátyás Rákosi (vlastním příjmením Rosenfeld) byl dokonce v roce 1940 propuštěn z doživotního vězení a odcestoval do Moskvy výměnou za honvédské prapory ukořistěné carskou armádou při potlačování maďarské revoluce v roce 1849.
Vtip za stovku
Ještě před vstupem USA do války zpovídal americký novinář maďarského vyslance v USA: „Dobrý den. Po vstupu vaší země do války proti Sovětům by čtenáře zajímalo pár detailů, Vaše Excelence. Maďarsko je království, že. Kdo je v současné době králem?“ „Krále nemáme, státu vládne regent admirál Horthy.“
„Aha, takže námořnictvo musí mít v Maďarsku velký vliv.“ „Nemáme námořnictvo ani moře.“
„Rozumím. Vstoupili jste do války se SSSR. Máte nějaké územní nároky vůči sovětskému Rusku? Nebo vůči jiným státům?“ „Vůči SSSR nikoli. Máme nároky vůči Slovensku a Rumunsku.“
„ A s těmi jste též ve válce?“ „Nikoliv, to jsou naši spojenci.“
Absurditu maďarské účasti ve válce proti Sovětskému svazu nelze vyjádřit výstižněji.
Maďaři vyrážejí do útoku
V této souvislosti nelze nepřipomenout vtip kolující o roli Horthyho a Maďarska ve druhé světové válce. Ještě před vstupem USA do celosvětového konfliktu zpovídal americký novinář maďarského vyslance ve Spojených státech: „Dobrý den. Po vstupu vaší země do války proti Sovětům by čtenáře zajímalo pár detailů, Vaše Excelence. Maďarsko je království, že. Kdo je v současné době králem?“ „Krále nemáme, státu vládne regent admirál Horthy.“ „Aha, takže námořnictvo musí mít v Maďarsku velký vliv.“ „Nemáme námořnictvo ani moře.“ „Rozumím. Vstoupili jste do války se SSSR. Máte nějaké územní nároky vůči sovětskému Rusku? Nebo vůči jiným státům?“ „Vůči SSSR nikoli. Máme nároky vůči Slovensku a Rumunsku.“ „A s těmi jste též ve válce?“ „Nikoli, to jsou naši spojenci.“
Třicátého června byla v Chustu (Hustu) zformována Karpatská armádní skupina s mobilním sborem, 8. brigádou pohraniční stráže a 1. horskou brigádou, mající za cíl překročit Karpaty, pronásledovat sovětská vojska až k Dněstru a zmocnit se mostů přes něj. Maďarská ofenzíva oficiálně začala 1. července, ale první jednotky překročily hranice již 28. června. Celkem vyčlenili Maďaři pro počáteční fázi východního tažení šest brigád (dvě motorizované a po jedné jezdecké, horské, pohraniční a stavební), 93 010 vojáků, 138 polních děl, 120 protitankových a 72 protiletadlových kanónů, 102 minomety, 81 lehkých tanků, 60 tančíků, 48 stíhacích, stejný počet bombardovacích a 29 průzkumných letounů, 5858 automobilů, traktorů a tahačů a 21 265 koní.
Kolik lidí stálo Maďary „křížové tažení proti bolševismu“?
Podle statistického výkazu ztrát maďarská armáda (Honvédség) přišla na východní frontě od 26. června 1941 do 31. prosince 1944 celkem o 3851 vojáků (19 důstojníků, 10 důstojnických zástupců a 3822 příslušníků mužstva), což v porovnání s citelnými ztrátami Rumunů a Finů nepředstavovalo nijak dramatická čísla. Z nich připadalo 954 osob na padlé a zemřelé (osm důstojníků, čtyři důstojničtí zástupci a 942 příslušníků mužstva), 2574 na raněné (11 důstojníků, šest důstojnických zástupců a 2557 příslušníků mužstva), devět příslušníků mužstva se ocitlo v zajetí a 314 zůstalo nezvěstných.
O tom, jak prudce maďarské ztráty narůstaly, svědčí následující údaje. Podle téhož výkazu se za rok 1942 vyšplhaly na 33 763 vojáků, za rok 1943 už – hlavně v důsledku těžké porážky 2. armády – na 105 085 a za osudový rok 1944 na 113 732! Za rok 1945 údaje zcela chybějí. Celkem tedy maďarská armáda zaplatila „křížové tažení proti bolševismu“ jen v období od 26. června 1941 do 31. 12. 1944 256 431 vojáky (37 490 padlých a zemřelých, 88 296 raněných, 5755 zajatých a 124 890 nezvěstných, mezi nimiž zřejmě převládají zajatí). Z toho bylo 9097 důstojníků, 3018 důstojnických zástupců a 244 316 příslušníků mužstva.
Německé údaje se podstatně liší
Podle německého velení dosáhly ztráty maďarských pozemních a leteckých sil na východní frontě do konce roku 1944 (pro pozdější období čísla chybějí) pouze 148 514 osob (42 361 padlých, 74 056 raněných a 32 097 nezvěstných). Z toho je vidět, že mnoho nezvěstných (zajatých) vůbec nebylo evidováno: Poměrně nevelký počet raněných ve srovnání s padlými (1,75 raněného na jednoho padlého) je možno objasnit tím, že valná část raněných se ocitla mezi zajatými.
A jak to viděli sami Maďaři?
Árpád Snyder v roce 1946 odhadoval, že na sovětském území zahynulo 100 000 maďarských vojáků, při obléhání Budapešti 24 000, z různých příčin 12 000, celkem tedy 136 000 vojáků pocházejících z maďarského území v rozmezí jeho dnešních hranic. Výše zmiňovaní Charles K. Kliment a Dénes Bernád vyčíslují maďarské ztráty ve druhé světové válce na 340 000 až 360 000 vojáků, z toho 120 000 až 160 000 padlých a zbytek tvoří ranění, zemřelí na následky zranění a pohřešovaní. Z 600 000 mužů zajatých Sověty, z nichž nejméně pětina připadala na civilisty, se podle maďarských údajů 150 000 až 200 000 nikdy nevrátilo. Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, se v sovětském zajetí ocitlo 513 766 maďarských vojáků, z nichž 54 755 (tj. 10,65 %) zemřelo. Podle různých údajů z 513 letounů sestřelených v letech 1941 až 1945 maďarskými letci bylo 339 až 369 sovětských.
Jak hodnotili maďarskou armádu Němci?
Německá generalita pokládala maďarskou armádu za druhořadou a špatně vyzbrojenou, a navíc říšský kancléř Adolf Hitler neměl rád ani Maďary, ani Horthyho, jejž jako bývalého rakousko-uherského důstojníka (a velitele válečného loďstva) považoval za relikt minulosti. Nicméně ho 10. září 1941 vyznamenal Rytířským křížem Železného kříže, který však Horthy nikdy nenosil. Stejné pocty se 4. prosince 1941 dostalo veliteli mobilního sboru Bélovi Dálnokimu Miklósovi, 31. března 1943 generálplukovníkovi Gusztávu Jányovi, veliteli 2. armády, která mezi 1. lednem a 6. dubnem 1943 ztratila na Donu 96 016 mužů, 24. května 1944 generálplukovníku Gézovi Lakatosovi, veliteli 1. armády, 28. října 1944 veliteli 3. armády Józsefu Heszlényimu, 12. ledna 1945 plukovníku Zoltánu Szughymu, veliteli divize „Szent László“, a 5. března 1945 generálplukovníkovi Dezsömu Lászlóovi, veliteli 1. armády. Podceňovaní Maďaři nakonec po Szálasiho pronacistickém převratu stáli po boku třetí říše až do hořkého konce a draze za to zaplatili.
