12 otázek a odpovědí, které byste měli vědět o Janu Husovi
O Janu Husovi se toho už v historii navykládalo tolik, že se v tom běžný člověk nemůže vyznat. Poslední generace z doby komunistické vlády slyšely, že byl bojovník za sociální spravedlnost, což nebyl. Leda by se tím myslel poslední soud, což asi neměli komunisté na mysli. Předtím byl zase český vlastenec. To v jistém smyslu asi byl, ale sotva ve stylu 19. století nebo první republiky. A tak dále, třeba včetně toho, že zavedl do psané češtiny háčky a čárky, přičemž není vůbec jisté, jestli to byl právě on. Můžeme sebrat odvahu ptát se ještě na něco? Ale jistě…
1. Kde se vlastně Jan Hus narodil, jaká byla jeho kariéra?
Musíme si přiznat, že o tom, kde se Hus narodil a jak vypadal, nemáme spolehlivé prameny. Zajímavé je i to, že co vnímáme jako příjmení, Hus, nebylo klasickým příjmením v našem slova smyslu. Možná vyjadřovalo původ z Husince. Ovšem sám Hus se podepisoval také jako „Hus de Hussinecz“, takže Hus může být narážka na skutečného ptáka, možná i humorná. Předpokládáme, že se narodil někdy kolem roku 1370, takže možná rok předtím nebo potom, nejspíš v obci Husinec. Jenže jaký Husinec?
Jak připomínají někteří historici, třeba Josef Pekař, mohl to být Husinec na Mladoboleslavsku. Rodnou světničku máme dnes ovšem v Husinci u Prachatic. Víme o ní asi tolik, že v 19. století existovala stará městská kniha, kde se jako první známý majitel Husova domku z roku 1634 uvádí katolický krejčí Zikmund Nána.
Husovi rodiče nebyli nejspíš příliš majetní. Měl také bratra a stěžoval si na to, že jeho synovci jsou zlobiví. Hus chodil do školy v Prachaticích. Od roku 1390 byl zapsán na univerzitě v Praze a dva roky po ukončení studia v roce 1394 získal titul magistra a začal na univerzitě učit. Roku 1401 se stal děkanem filozofické fakulty. Univerzita byla tehdy místem, kde docházelo ke sporu mezi českým a německým vlivem.
Kdybychom měli Husa zařadit, byl to středověký katolický kněz a učitel, který se stal v rámci dobové tendence reformátorem církve. Jeho dílo představuje jakýsi přechod mezi středověkem a reformací.
Z historického hlediska měl smůlu, že se zapletl do událostí velkého západního schizmatu (1378 až 1417), kdy církev a představitelé světské moci řešili otázku rozdělení církve, v níž se o moc přeli hned tři papežové. Hus doplatil na to, že jeho pře ohledně nauky se řešila na kostnickém koncilu, jenž byl svolán právě kvůli rozpadu církve. Atmosféra nebyla příznivá jemnému rozlišování ve věcech kacířství.
2. Jak Hus vypadal?
Sám o sobě říká, že byl malé postavy a spíše při těle. Kněží byli ve středověku bezvousí s vyholenou tonzurou. Husa zobrazuje jedna německá kronika na konci 15. století jako člověka s kulatou hlavou, bez vousů a s málem vlasů.
Středověké ilustrace musíme brát s rezervou, mohly být, zvlášť po takovém časovém odstupu, stylizované, ale odpovídá to pravděpodobnosti. Svému žáku Martinovi z Volyně Hus psal: „Víš, že jsem – bohužel – dříve, než jsem se stal knězem, často a rád hrával šachy, mařil čas a leckdy jiné i sebe onou hrou neblaze podnítil k hněvu.“ A dále: „Lituji toho, že se ta husa na těch hostinách tolik krmila a chudých robotu žrala.“ V dopisech se přátelům omlouvá, že musí jezdit na oslu a do kopců se nechat nosit na nosítkách. „Neb jsem tlust.“
3. Jak na tom byl Hus se ženami?
Před několika lety jistý muž, jenž se označuje za českého a německého politologa a historika, sepsal článek, ve kterém tvrdil, že Hus nebyl žádný asketa a měl možná v letech 1403 až 1415 nejméně 28 milenek, ale možná až 118, a provozoval intimnosti s královnou Žofi í v Betlémské kapli. Také se tu o něm praví, že vymetal kdejakou církevní slavnost na venkově, zřejmě proto, aby se oddával obžerství a možná se na svatbách dožadoval práva první noci.
K tomuto „vědeckému“ závěru došel badatel zřejmě tak, že sečetl všechny Husovy známé a podporovatelky a další ženy, jež se kdy vyskytly v jeho okolí. Je ovšem pravda, že jako charismatický muž musel Hus ženy ze všech vrstev přitahovat. Byl zpovědníkem královny Žofi e. Ženy také hojně chodily do Betlémské kaple, takže Hus zřejmě musel uvažovat o svém klasickém středověkém postoji k ženám, když psal: „Jestli tvá žena něco zaviní, trestej ji tajně a tiše, aby nevzniklo pohoršení. Kdyby na to reptala, čehož tě Bůh uchraň, pak ji potrestej nikoli kyjem, ale metlou. A velmi pilně se vystříhej toho, aby ti tvá žena nenasadila uzdu, jak se to stalo od Dalily Samsonovi.“ Také poslední útočiště před odchodem do Kostnice nachází Hus u ženy. Když musel kvůli klatbě opustit Prahu, našel v roce 1414 azyl u Anny z Mochova, která ho pozvala na Kozí Hrádek u Tábora. Prý by tam jezdil už dřív, ale jejímu manželovi se kazatel nějak nelíbil.
4. Byl osoboou evropského významu?
Hus je považován za předchůdce reformace vedené Martinem Lutherem, německým augustiniánským mnichem z Erfurtu. Tomu se ovšem podařilo stát u zrodu reformačního křesťanství, jež trvá dodnes. Když se podíváme do Encyclopaedie Britanniky, má tam Hus své obsáhlé heslo. Teolog Jan Kalvín má ovšem delší, protože stojí v čele proudu, který se institucionalizoval. Ze svých názorů se měl Hus zodpovídat před papežem, jenž si ho předvolal. Nebyla to tedy žádná lokální figura.
Pikantní je, že o Husovi psal v roce 1913 i Benito Mussolini.
5. Co vlastně hlásal?
Určitě nechtěl žádnou sociální reformu. Chtěl očištění církve od toho, co považoval za pozdější lidské výmysly, a návrat k Písmu. Byl radikální, protože věřil v brzký příchod Antikrista a poslední soud. Proto paradoxně někteří protestantští teologové říkají, že vlastně žádným reformátorem nebyl. Byl to kritik zlořádů a hlasatel očisty, který na moc institucionální církve už zřejmě dost rezignoval. Chtěl co nejrychlejší přípravu křesťanů před blízkým koncem světa.
6. Bylo jeho učení pokrokové, nebo zpátečnické?
Tyhle pojmy nemůžeme v souvislosti s Janem Husem použít. Reformátor se může jevit jako pokrokář, protože chce změnu, nebo jako zpátečník a fundamentalista, protože chce návrat k domnělému ideálnímu stavu. Hodně zjednodušeně řečeno, byl Hus více středověký člověk než jeho soudci a vůbec lidé na koncilu. Toho se účastnilo hodně humanistů, kteří využívali čas k brouzdání po okolních klášterních knihovnách, aby našli nějaké antické spisy.
Němečtí mistři byli považováni za nepřátele reformy církve, čeští mistři byli stoupenci českého nacionalismu a filozoficky se klonili k anglickému mysliteli Janu Viklefovi (Johnu Wycliff ovi, kritiku nominalismu). Hus studoval jeho díla a později také jeho teologické spisy, jež byly uvedeny do Prahy roku 1401. Husa ovlivnily Viklefovy hlavní teze, a i když se neklonil ke všem důsledkům, líbily se mu jeho návrhy na reformu církve a kněžstva.
Duchovnímu stavu patřila asi polovina všech pozemků v Čechách, přičemž velké bohatství a úplatné praktiky vyšších duchovních budily žárlivost a zášť mezi „kněžským proletariátem“, tedy chudými kněžími, kteří neměli často ani stálé místo. České rolnictvo také nesnášelo církev jako jednoho z největších výběrčích poplatků.
7. Překračoval Jan Hus tehdejší právní rámec, nebo bylo jsho odsouzení svévolné?
Jan Hus byl odsouzen kvůli herezím. „Hereze je právní pojem,“ jak píše Thomas A. Fudge v své knize The Trial of Jan Hus: Medieval Heresy and Criminal Procedure. Důležité je, když posuzujeme vinu a nevinu z historického hlediska, zda se dotyčný člověk provinil proti tehdejšímu právu. Dnes vidíme mnoho věcí jinak. Čarodějnictví bylo dříve trestné, a pokud někoho odhalili jako čarodějníka nebo čarodějnici, musel být odsouzen a potrestán, tak jako by dnes byl potrestán terorista. Že žádné čarodějnice neexistují?
To je převažující mínění naší doby, aspoň na Západě. Dříve to lidé viděli jinak a na některých místech světa to dodnes vidí jinak. Jinou otázkou je, zda byl tehdejší proces proveden správně. Málo se píše o tom, že i v inkvizičních procesech bývali lidé osvobozeni.
Co byly tedy ty Husovy údajné hereze? Problém tkvěl v jeho pojetí církve a církevní autority. Hus věřil v jakousi církev neviditelnou, jež nemusí být totožná s viditelnou. K neviditelné církvi patří lidé morálně bezúhonní. Poslední auto ritou, k níž se křesťan může odvolat, je Kristus. V tom by se Hus dokonce i shodl se svými kostnickými soudci. Ti si také nedělali velké iluze o papežství, vždyť se ho právě pokoušeli pracně dát z trosek dohromady. Jenže věřili v církev jako instituci. Sami sice – z pozdějšího hlediska – byli stoupenci konciliaristického bludu, tedy že nejvyšší autoritou v církvi je koncil, nicméně církevní autoritu jako takovou uznávali, zatímco Hus církevní instituci neuznával. To by byla hereze i z dnešního pohledu.
Svým „odvoláním ke Kristu“ se postavil proti autoritě papeže i koncilu. Vznikla totiž otázka, jak vykládat Písmo, kdo bude garantem jeho výkladu. Podle Husa je to však tak, že Písmo se má brát doslova. Věřící pozná, co po něm živý Kristus chce. Že tu Hus otevírá cestu subjektivismu, je zcela jasné. Jak potom zabránit tomu, aby o sobě kdekdo netvrdil, že chápe správně obsah Písma? Pozdější vývoj ukazuje, že skutečně bez církevního dozoru došlo ke štěpení na nové a nové sekty. Hus by se svým pohledem neobstál nejen před dnešní církví, ale ani před žádnou jinou institucí, jež vyznává nějaký objektivně poznatelný řád, nad kterým bdí autorita, aby daná instituce mohla fungovat a přežít.
Husa v Kostnici také obvinili z takzvaného remanenčního bludu.
Zjednodušeně řečeno, jde o to, co se při mši děje s chlebem – hostií. Podle církve se hostie proměňuje a stává se tělem Kristovým, ale vnější vlastnosti chleba zůstávají. Husa obvinili z toho, že hlásá, že kromě Krista zůstává v hostii přítomna ještě matérie chleba. Podle toho, co od něj máme dochováno, se ale v této otázce od tehdejšího učení církve nijak neodchyloval.
Někteří autoři, třeba religionista Otakar Funda, považují za hlavní důvod, proč byl Hus v Kostnici odsouzen, to, že nejen hlásal potřebu chudé církve, ale že k nápravě zlořádů vyzval prostý lid, což představovalo z hlediska hierarchie přímo rouhání. Viklef se spokojil s tím, že by nápravu zlořádů církve svěřil šlechtě, ale lid, to bylo přece jen moc.
8. Přál si Zikmund jeho odsouzení?
Zikmund nebyl netvor a neměl důvod nechat zabít nejslavnějšího českého kazatele. Hlavně je ale třeba říci, že neměl pravomoc něco změnit. Hus si byl ostatně rizika smrti vědom. Zikmund dal sice Husovi pověstný glejt, ale Hus na něj stejně nečekal a listina dorazila do Kostnice až po jeho příjezdu. To už se Husa ujala inkvizice, církevní soud, na nějž neměl Zikmund velký vliv. Pokoušel se aspoň dosáhnout Husova propuštění z vazby, byl ale odmítnut a církevní autority daly ještě Zikmundovi najevo, že do věci moc zasahuje a že by se mu koncil mohl také rozpadnout, proto couvl.
Pro Zikmunda by bylo asi nejlepší, kdyby Hus prostě odvolal a celá věc se nějak uklidnila. Nebo kdyby se všechno oddálilo aspoň do doby, kdy koncil vyřeší rozdělení církve. Jako politik si však nemohl dovolit, aby byl v takové citlivé situaci napaden, že sám hájí kacíře. Už jednou se koncil málem rozutekl, když papež Jan XXIII., který ho svolal, uprchl a museli ho honit a zajmout. Z tohoto hlediska představoval Hus malé kolečko a bylo nutné ho obětovat. Můžeme samozřejmě spekulovat v rámci alternativní historie, jestli nešlo třeba zařídit Husův útěk a dostat ho co nejdál někam pod ochranu jeho stoupenců, tedy odklidit ho ze scény. To je ale naše uvažování od psacího stolu. Zikmunda by to nejspíš nenapadlo, pořád existovala šance, že Hus odvolá. Navíc Husa nechtěli zřejmě odsoudit k smrti ani jeho soudci, postupně zmírňovali formulace odvolání. Jenže pak už nemohla ustoupit žádná strana.
9. Proč Hus neodvolal?
Na konci se už situace tak vyhrotila, že Hus prakticky odvolat nemohl, protože by se doma úplně znemožnil. Nemohl by se stejně vrátit, byl by zřejmě držen v nějakém klášteře v internaci a s jeho veřejným působením by byl konec. Mohl si tedy vybrat mezi fyzickou a sociální smrtí. Nakolik u pětačtyřicetiletého muže hrálo roli i to, že z tehdejšího hlediska měl už značnou část života za sebou, se nedovíme. (Když zemřel Jan Milíč v Avignonu, bylo mu padesát nebo pětapadesát let.)
Hus byl natolik známou osobností, že věděl, že na samém konci už hraje ve velkém dramatu, jejž jeho vlast sleduje. Kromě toho zřejmě předpokládal, že nastane brzký konec světa. Doba podle mnoha tehdejších kazatelů měla apokalyptické rysy. Hus mohl předpokládat, že získat odvoláním malý časový odklad, jenž se nevyplatí ani z hlediska věčnosti, ani z hlediska pozemského života, nemá smysl. V tom se podobá starokřesťanským mučedníkům, kteří si myslili totéž.
10. Jaká byla Husova taktika před koncilem?
Přes svou inteligenci nebyl Hus zřejmě člověkem příliš taktickým. Na kostnickém koncilu dlouho nechápal, že je obviněný. Přijel s tím, že povede disputaci jako rovný s rovným, což se nestalo. Spoléhal na císaře Zikmunda, jenž ale neměl možnost koncil ovlivnit tak, jak by si třeba přál. Z tohoto hlediska byl Hus skutečně člověk vzpurný, který se v některých situacích nechoval moc diplomaticky.
Mluvil třeba o tom, že jeho i soudce bude soudit samotný Bůh, což nejsou výroky, jež by nějakého soudce nadchly. Někteří historici si také myslí, že zatímco v předchozích letech Hus zemřít nechtěl, dospěl před koncilem k tomu, že teď už to může risknout, protože své svědectví vydá. To mu také vlastně nakonec vyšlo, byť ne formou velké řeči, již chtěl pronést.
11. Vyrovnala se cirkev s Husem dostatečně? Neměl by být svatořečen?
O mnoho víc asi nebylo možné.
Jan Pavel II. ho zařadil mezi reformátory církve a vyjádřil lítost nad jeho smrtí. Považuje ho za velkou osobnost kvůli tomu, že dokázal jít za své přesvědčení až na smrt. To je ale něco jiného než prohlásit, že Hus nebyl kacíř nebo že jeho proces nebyl legitimní. Dodnes se vedou spory o to, co vlastně Hus přesně učil, některé formulace se mu možná připisují neprávem. Zdá se však, že některé jeho názory byly podle tehdejších formulací herezemi, a s tím se nedá nic dělat. V takovém případě nemůže být formálně svatořečen, protože podmínkou je i pravověrnost. Nobelova cena za fyziku se také nedává jen za to, že někdo byl dobrý člověk a hodně se snažil. Teorie a praxe musí sedět.
Problém je v tom, že nemáme zachované soudní záznamy z Kostnice, jež se musely vést a byly jistě velmi podrobné.
12. Rozuměl by Hus dnešním Čechům?
Asi mnohem méně, než si připouštíme. Nejspíš by ani nepochopil „limitovanou edici“ zlatých mincí v hodnotě 10 tisíc korun za kus k výročí jeho upálení.
