Alois Eliáš: Ministr protektorátní vlády spolupracoval s odbojem, nacisté ho popravili
27. dubna 1939, byla prezidentem Emilem Háchou jmenována druhá protektorátní vláda. A v jejím čele stanul legionář, generál a politikem Aloisem Eliášem. Protektorátní předseda vlády generál Alois Eliáš (29. 9. 1890 - 19. 6. 1942) je jednou z nejdiskutovanějších postav moderních českých dějin. Jediný předseda vlády, který byl nacisty během druhé světové války popraven, jediný politik v takto vysoké funkci, jenž se aktivně účastnil odboje.
Alois Eliáš je zároveň člověk, který musel řešit v podstatě neřešitelné dilema: jak nepřekročit přijatelné politické i lidské meze ve spolupráci s okupační mocí. Člověk, jenž je v očích jedněch hrdinou, v očích druhých politikem, který kdyby se dožil konce války, měl stanout před soudem.
Obraz zkreslený komunistickými historiky
„Plakali jsme všichni, dodnes cítím tu hrůzu, jenž na nás tehdy padla,“ vzpomínal ministr Eliášovy vlády Ladislav Feierabend na zasedání, na němž Eliáš přečetl jména studentů zastřelených 17. listopadu 1939. Represe 17. listopadu byly jasným a krutým signálem, že okupační moc nepřipouští odpor a není ochotna přistoupit na dialog. Vláda přesto nepodala demisi a nepodala ji ani později. Snažila se dál vydobýt alespoň drobné ústupky. Ale bylo možné ještě vůbec něco dělat? Rozporuplné postavení vlády logicky přináší i rozporné hodnocení.
Tajemník prezidenta Beneše Prokop Drtina ve svých memoárech Československo, můj osud napsal: „Kdyby byl generál Eliáš v létě 1941 uposlechl výzvy Benešovy k demisi, mohl být jeho odchod i konec života důstojnější, což by bylo prospěchem odboje i té slušné části vynucené protektorátní politiky, plnící svou zdržovací úlohu... Takto vzbudil jen znovu podezření, že částečně přece jen kalkuloval s možností vítězství Německa nebo nerozhodné války. Oslabil tak přesvědčivost argumentu, jímž se hájil, a nám vzal možnost, abychom ho plně hájili proti útočné obžalobě komunistů.“
Jiné hodnocení přinesl Václav Černý v Pláči Koruny české: „Kdo by činil podmínkou svého uznání Eliáše za odbojového činitele fakt, aby si sestavil vládu z odbojářů, je trapný primitiv a podává důkaz, že myslí žvancem novinového papíru místo mozkem a rozhodně nemá tušení, co je vlastně odboj a konspirace.“
Dějepis komunistického režimu Eliáše buď zcela přehlížel, nebo mu přisuzoval nálepku kolaboranta. Eliáš mu byl nepohodlný ze dvou důvodů: jako bývalý ruský legionář a jako představitel nekomunistického odboje za války.
Rychlá kariéra v armádě
Na začátku roku 1940 přesvědčoval ministr Feierabend Eliáše o tom, že se soudu historie bát nemusí. Eliáš odpověděl: „Snad za padesát let. Dnes si tím nejsem jist.“ Čas, kdy se o jeho osudu začne znovu mluvit s plnou vážností a s plným uznáním, odhadl velice přesně.
V posledních týdnech se navíc pozornost médií a veřejnosti obrátila k Eliášovi na základě nových informací: konečně se završuje neuvěřitelný osud urny s generálovými ostatky a historici přišli s tvrzením, že Eliáš uskutečnil atentát na proněmecké novináře a připravoval atentát na K. H. Franka.
Eliášův obraz je zafixován především jako obraz generála, vojáka, který i svoji roli ve vládě chápal po vojensku - jako úkol vést ústup s co nejdůslednější zdržovací taktikou. Typickým vojákem ale Eliáš nebyl.
Vystudoval Českou vysokou školu technickou, kde v roce 1911 složil státní zkoušku inženýrskozeměměřičskou. Začal pracovat na stavbách jako civilní geometr, v roce 1913 působil na stavbě železnice v Bosně. Tam ho zastihla válka.
Když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, narukoval Eliáš k 28. pražskému pěšímu pluku. Už o měsíc později, 28. srpna 1914, se mu podařilo dostat do ruského zajetí. A tady pak pokračoval ve své civilní profesi - pomáhal při stavbě železnic. V roce 1917 se při práci u železnice na Kavkaze dozvěděl o náboru do československých legií. Přihlásil se a po několika měsících výcviku absolvoval boje ve východní Francii. Ještě po návratu do Československa v roce 1919 se chtěl vrátit k civilnímu zaměstnání. Nechal se však přemluvit tehdejším ministrem obrany Klofáčem, aby v armádě zůstal.
Díky vysoké inteligenci a komunikačním schopnostem udělal Eliáš v armádě rychlou kariéru. V roce 1923 studoval ve Francii a velitel francouzské vojenské školy ho označil za "jednoho z nejlepších zahraničních důstojníků".
Po návratu pracoval ve štábních funkcích ministerstva obrany a i tady ho provázela uznalá hodnocení. V roce 1926 o něm napsal generál Husák: "Povaha otevřená, veselý a sympatický. Velmi vzdělaný, velmi pracovitý a velmi svědomitý důstojník nadprůměrné inteligence a vynikajících znalostí jak všeobecných, tak vojenských.
Má uhlazené společenské vystupování. Jeden z nejlepších důstojníků naší armády." O několik let později si pro svoje typické vlastnosti vysloužil Eliáš poněkud pohrdavé hodnocení od nadřízeného, který mu tak nakloněn nebyl: "Oplývá nesporně nadprůměrnými vlastnostmi. Nemám však jistoty, zda není více diplomat a dvořenín." Diplomatem se Eliáš v té době skutečně zčásti stal. V roce 1932 působil v československé delegaci na světové konferenci o odzbrojení v Ženevě a v nepřítomnosti Edvarda Beneše tady vedl i politickou agendu. Prvního prosince 1938 přijal Eliáš místo ministra dopravy ve vládě Rudolfa Berana.
Minimální manévrovací prostor protektorátní vlády
Patnáctého března 1939 obsadila německá armáda české země, Adolf Hitler dorazil na Hrad. O den později zveřejnil výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Na konci dubna byla jmenována nová vláda, v jejímž čele stál Alois Eliáš. Jako bývalý legionář byl sice pro Němce těžko přijatelný, ve prospěch jeho jmenování ovšem hovořila známost s říšským protektorem Neurathem ze ženevské konference a snaha okupační moci představit se světu i české veřejnosti stále ještě pokud možno v co nejpřijatelnějším světle.
Rozhodování, zda pozici přijmout, nebylo snadné. V rozhovoru s jedním z přátel Eliáš konstatoval: "Vezmu-li to, oprátka mě nemine, nevezmu-li to, dostanou to lumpové." Měl na mysli české fašisty a skupiny otevřeně podporující okupanty. Motivace Eliáše a ministrů byla jasná: zachránit, co se dá, spolupracovat s okupační mocí jen po nezbytně nutnou hranici a "chránit české lidi, české majetky, nepustit ani píď". A v neposlední řadě pomáhat domácímu i zahraničnímu odboji.
Zpočátku se zdálo, že určitý prostor pro tuto politiku existuje. Okupační moc se teprve konsolidovala a také válečné tažení Německa ještě nezačalo v plné síle. Navíc bojovná byla i nálada české veřejnosti, byť se to projevovalo v relativních drobnostech. Pokojnou manifestací odporu se stala například oslava vítězství fotbalistů Prahy nad Berlínem 2:0. Na fotbalovém zápase v Prostějově byl zase vyloučen hráč jménem Beneš a celý stadión skandoval: "My chceme Beneše!" Diváci šoupali nohama a kašlali v kinech při projevech Hitlera ve filmových týdenících, a naopak manifestačně tleskali při vybraných pasážích českých filmů a divadelních představení. Reakce okupantů byly zpočátku poměrně mírné - dočasný zákaz některých sportovních utkání či výnos, který žádal "obecenstvo, aby v průběhu představení netleskalo. Opakování árií je naprosto zakázáno ... Úmyslní rušitelé budou z divadla odstraněni." Celonárodní manifestací se stalo květnové shromáždění u příležitosti výročí úmrtí Bedřicha Smetany. A při slavnostním přenesení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehrad řekl ve svém projevu básník a dramatik Rudolf Medek: "Tato země svou polohou je určena k hrdinství... Všichni slyšíme slova a zpěv Smetanovy Libuše: Můj drahý národ český neskoná."
Na výročí mnichovské dohody 30. září 1939 se v Praze podařilo zorganizovat úplný bojkot tramvají. Německým úřadům se nepodařilo zachovat zdání normálního provozu ani s pomocí najatých "pasažérů". Přišly proto druhý den s originálním vysvětlením: Pražané prý nechtějí jezdit tramvajemi společně s Židy.
Situace se ale zásadně změnila ke konci roku 1939. Po tvrdě potlačené manifestaci 28. října a smrti Jana Opletala následovalo zavření vysokých škol, transport několika tisíc studentů do koncentračních táborů, okamžitá poprava devíti z nich. A výhrůžný projev státního sekretáře a SS-Obergruppenführera K. H. Franka: "Češi musí zanechat všelijaké dvojaké hry a stejně tak musí jednat, dosavadní metody jsou prohlédnuty a vedou je do zkázy." Na minimum se zmenšil i manévrovací prostor protektorátní vlády.
Spolupráce s odbojáři byla zpočátku neuvěřitelně otevřená
Eliáš a někteří další ministři jeho vlády se od počátku zapojovali do spolupráce s domácím i zahraničním odbojem. Eliáš se podílel na vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa a spolupráce s odbojáři nabývala zpočátku až absurdně otevřených forem. Temperamentní velitel Obrany národa generál Josef Bílý se nechtěl vyrovnat s tím, že s Eliášem může komunikovat pouze prostřednictvím spojek. Jeho kolega plukovník Čeněk Kudláček o tom napsal: "Mohu potvrdit, že vůle generála Bílého ke spolupráci s Eliášem byla příliš temperamentní. Když něco bylo, hromoval Bílý pronikavým hlasem: To já musím letět na Eliáše. Museli jsme jej často krotit. Eliáš nás dokonce požádal, abychom Bílému zakázali chodit na něj do Kolowratského paláce." Není divu, že okupační úřady zakládaly složku s dokumenty o podezřelé činnosti předsedy vlády už od roku 1939.
Prostřednictvím spojek a depeší byl Eliáš ve spojení se zahraničním odbojem, s postupně se ustavující a v zahraničí uznávanou vládou prezidenta Beneše. Vztahy protektorátní vlády a zahraničního odboje procházely opakovanými krizemi. Podle Beneše, jeho poradců a ministrů totiž některé projevy loajality domácí vlády překračovaly přípustné hranice. K prvnímu výročí zřízení protektorátu například prezident Emil Hácha poslal Hitlerovi blahopřejný telegram: "Nemohu tedy jinak než přát dnes slavným německým zbraním, které chrání i český národ - Sieg Heil." Vydal i prohlášení na podporu německé války na východní frontě. V těchto případech Beneš důrazně požadoval, aby se nic takového neopakovalo, aby vláda držela jisté hranice a v případě nutnosti zvážila i demisi.
Eliáš odpovídal, že sice plně souhlasí s Benešovou linií, nicméně že je třeba se vyhnout chaosu, že vláda se snaží udržet elementární životní podmínky pro české lidi, že doma hrozí hladové bouře a naprostý rozpad. Projevy loajality byly navíc vždy vyváženy kompenzacemi ze strany Němců - byli například propuštěni někteří ze zadržovaných studentů. Eliášův postoj se ovšem nelíbil ani radikální části domácího odboje, který ho označoval za "úhoří politiku vyhýbající se zodpovědnosti za stálé a potupné ústupky Němcům".
Ani s odstupem času není zřejmě možné zcela jednoznačně zhodnotit, co vše se Eliášově vládě podařilo zachránit, nakolik ochránila alespoň částečně přijatelné životní podmínky pro lidi v protektorátu, o co horší by situace byla, kdyby vládli "lumpové", a nakolik Eliášovu postoji radikálové a politici v zahraničí nemohli rozumět prostě kvůli jinému naladění a jinému úhlu pohledu.
Sám Eliáš pravděpodobně demisi opakovaně zvažoval. K rozhodnutí nedostal šanci – 27. září 1941 byl zatčen a 19. června následujícího roku popraven.
Pohřeb po více než 60 letech
Sedmého května 2006 byl generál Eliáš společně se svou manželkou Jaroslavou pohřben za státních poct a přítomnosti vlády na Vítkově. Proč až po tolika letech? Urnu s ostatky Aloise Eliáše vydali po jeho popravě manželce. Ta ji uchovávala doma.
Před svou smrtí v roce 1981 urnu předala přátelům, historikům Janě a Tomáši Pasákovým. Ti vyzvedli i urnu s popelem paní Eliášové a obě schránky přechovávali v kumbálku vedle kuchyně. Za komunistického režimu nebyla šance na důstojný pohřeb. Proč se s urnami nic nedělo tak dlouho po listopadu 1989? "Všechno se rychle změnilo. Manžel náhle zase mohl publikovat, jezdit do zahraničí, měli jsme moc práce. Pak náhle zemřel a já se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Na urny jsem myslela, ale nebyla jsem schopna s nimi nic udělat," vysvětluje Jana Pasáková, jež urny předala na konci minulého roku Vojenskému historickému ústavu. Vláda sestavila komisi, která rozhodovala o způsobu uložení. A rozhodla se pro státní pohřeb s veškerými poctami.
Na začátku roku přišli historici Jaroslav Čvančara a Jan B. Uhlíř s objevem, že Eliáš s pomocí přítele lékaře otrávil virem tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu čtyři proněmecké novináře, kteří udávali okupantům nepohodlné lidi. Jeden z novinářů zemřel. Eliáš údajně sám vstříkl jed do chlebíčků, kterými je hostil. S pomocí jezdeckého trenéra připravoval i atentát na K. H. Franka, jenž se učil jezdit na koni - chtěli ho otrávit tehdy neléčitelnou koňskou nemocí - vozhřivkou. Na jedné straně završení pohnutého osudu, na straně druhé nové informace o pozoruhodné osobnosti. Osobnosti, která přes zdánlivou racionálně promyšlenou ústupnost v boji s okupační mocí neváhala použít i nejtvrdší metody a jít až na hranici otevřeného rizika.
