Před 250 lety se narodil Václav Radecký, po Žižkovi nejslavnější český vojevůdce
Druhého listopadu 1766 se, jak praví pamětní deska, v třebnickém zámku narodil c. k. hejtmanovi Petru Eusebiovi a Marii, rozené Lažanské z Bechyně, budoucí c. k. polní maršálek hrabě Václav Radecký z Radče, jeden z nejlepších a nejproslulejších vojevůdců habsburské monarchie.
Dožil se požehnaných více než 91 let, z nichž neuvěřitelných 72 strávil v aktivní službě, během které prodělal sedmnáct polních tažení, v nichž byl sedmkrát raněn. Koncem života se vyznal ve svých Pamětech: „Neměl jsem rodiče ani domov. Rozhodl jsem se pro vojenský stav a nikdy jsem nelitoval. V něm jsem nalezl svůj domov...“
Nevhodný pro vojenskou službu
Vzhledem k Radeckého vynikající vojenské kariéře zní jako nejapný žert posudek lékaře tereziánské vojenské akademie, když se mladý adept ucházel o přijetí: „Mladý pan hrabě je příliš slabý a nesnesl by námahy vojenské služby ani několik let. Jako lékař a svědomitý muž musím Vašemu Vysokoblahorodí doporučit, aby mladý pán nebyl ani nyní, ani později vystavován obtížím vojenského života...“ Inu, jak je vidět, i mistr lékař se někdy utne.
Tím Vysokoblahorodím nebyl nikdo jiný než Radeckého dědeček Václav Leopold, důstojník rakouské armády, jenž sloužil habsburské monarchii přes sedmdesát let, a tudíž pokládal za samozřejmost, že v jeho šlépějích půjde i jeho vnuk, který byl v té době již sirotkem.
Místo vojáka pážetem
Když mu napoprvé nevyšla služba v armádě, navštěvoval Radecký vídeňský Terezián, založený Marií Terezií a připravující mladé šlechtice pro diplomatickou a úřednickou službu. Mimoto ovšem chovanci vykonávali také službu u vídeňského dvora, aby si osvojili náležité způsoby, a Radeckému se pážecí uniforma zalíbila. Vzpomínal, jak když nesl vlečku vévodkyně Württenberské, zamotaly se mu nohy do vlečky a císař pán Josef II. ho za to zpohlavkoval.
Roku 1783 zkusil Radecký štěstí u armády znovu, ale velitel pluku ho zase odmítl, jelikož žadatel se mu na sedmnáct let zdál příliš slabý. Nakonec mu pomohla náhoda. Císař Josef II., vyžívající se v rušení toho, co zavedla jeho matka, v roce 1784 Terezián rozpustil. Na doporučení jednoho důstojníka Radecký 1. srpna 1784 nastoupil k pluku Karameliho kyrysníků.
Proti muslimským Turkům i revoluční Francii
Podunajská monarchie dlouhá léta válčila proti osmanské říši. Rakouský vojenský historik a statistik s belgickými předky Gaston Bodart ve svém Vojenskohistorickém válečném slovníku (1618–1905) spočítal, že v tomto období s ní Rakousko svedlo sedm válek v trvání 37 let. Mladý Radecký si zde vysloužil první ostruhy, když jezdeckým útokem odvrátil hrozící nebezpečí, a podle hlášení „při ústupovém boji podal důkazy své odvahy a obezřetnosti“. Navíc se seznámil s vynikajícím rakouským vojevůdcem, tehdy již maršálem Laudonem, jenž ho jmenoval svým ordonančním důstojníkem.
Po smrti Josefa II. v roce 1790 nastoupil na habsburský trůn jeho bratr Leopold, který s Turky uzavřel mír, neboť na západě se objevil nepřítel mnohem hrozivější, hospodářsky, kulturně, a zejména vojensky značně vyspělejší než Turecký sultanát: revoluční Francie. Radecký se vyznamenal v bitvě u Fleurus. Polní zbrojmistr Jean de Beaulieu, Francouz v rakouských službách, si s sebou roku 1796 vzal Radeckého jako adjutanta do Itálie, kam se válka rozšířila a kde o více než půlstoletí později Radecký vybojoval svá nejznámější vítězství.
Modernizátor, manžel a otec
Rytmistr Radecký si uvědomoval hrubé nedostatky rakouské armády a nemilosrdně je tepal. O jejích generálech prohlásil, že se jim za deset měsíců podařilo připravit monarchii o celé Lombardsko, tři armády a strategicky důležitou pevnost Mantovu. Je překvapující, že kyrysník Radecký se natolik zajímal o kavaleristy opovrhované ženijní vojsko (tehdy se mu říkalo pionýrské), že se stal velitelem ženijního sboru. Po uzavření campoformijského míru v roce 1797 se Radecký kromě budování silnic a opevnění v Benátsku 22. dubna 1798 oženil s Franciskou, dcerou hraběte Strassoldo-Grafenbergera. Postupně se jim narodilo osm dětí, z nichž však většina zemřela.
Znova do pole
Rakouský císař František se v boji proti revoluční Francii spojil s ruským carem, jenž mu poslal do Itálie na pomoc 35 000 vojáků pod velením jednoho z nejschopnějších ruských vojevůdců – Alexandra Suvorova, který si vymohl, aby Radeckého povýšili na podplukovníka a byl mu přidělen jako pobočník. Energický Suvorov dodal Rakušanům kuráž, zatímco Frantíkům v Itálii citelně chyběl jistý ne zcela neznámý vojevůdce, tou dobou zaneprázdněný v Egyptě – Napoleon Bonaparte. S ním se Radecký utkal 14. června 1800 v bitvě u Marenga, a třebaže jeho útok do boku Francouzů přiměl protivníka k ústupu, střetnutí nakonec skončilo drtivou rakouskou porážkou. Radeckého převeleli do Německa, kde převzal velení 3. kyrysnického pluku, s nímž prohrál bitvu u Hohenlindenu. Svou rodinu nechal ve Veroně.
Nepohodlný reformátor arcivévoda Karel byl převelen na vedlejší, italské válčiště a s ním odešel i Radecký. Díky tomu se místo potupné Mackovy kapitulace u Ulmu dočkal vítězství v bitvě u Caldiera. Nyní konečně Rakušané pochopili, že armáda potřebuje naléhavě modernizaci. Arcivévoda Karel umístil osvědčeného Radeckého jako velitele brigády v hlavním městě monarchie ve Vídni.
Za svůj výkon v bitvě u Řezna roku 1809 obdržel velitel brigády Radecký nejvyšší a nesmírně ceněné rakouské vyznamenání: Vojenský řád Marie Terezie. Později to dotáhl až na náčelníka generálního štábu spojenců a podílel se na vypracování plánu bitvy národů u Lipska, největšího vojenského střetnutí 19. století, v níž Napoleon v říjnu 1813 utrpěl citelnou porážku.
Dluhy, kam se podíváš
Po revolučních a napoleonských válkách, v nichž se Rakousko ocitlo v táboře vítězů, se zdálo, že nastávají léta míru. Padesátiletého Radeckého poslali na bezvýznamný post velitele jezdecké divize do Uher. Jenže nastaly potíže. Začali se totiž ozývat věřitelé. Jestliže Radecký vynikal jako voják, totéž se nedalo říct o jeho schopnostech hospodařit, a navíc dluhy nasekala i jeho manželka. Dokud zastával vysoce prestižní postavení, lidí ochotných půjčovat peníze se našlo dost, ale když po válce aureola vojevůdce pobledla, vše se zkomplikovalo. Kromě toho si Radecký nadělal dost nepřátel neustálou kritikou rakouské armády, hlavně velitelského sboru.
Jeho šťastná hvězda však měla ještě zazářit. Když koncem roku 1831 povolali generála Frimonta do Vídně coby prezidenta dvorní válečné rady, Radecký se stal velitelem Italské armády.
Nejednoznačné hodnocení
V očích Italů představovalo metternichovské Rakousko utlačovatele, a Radecký tedy šéfa ozbrojené moci tohoto utiskovatele. V letech 1848 až 1849 Evropou otřásaly revoluce nevídaného rozsahu a habsburská monarchie nebyla výjimkou. Nicméně v zájmu historické pravdy a objektivity je třeba konstatovat, že Lombardsko-benátské království, patřící ke korunním zemím Rakouského císařství, se mohlo pochlubit spořádanou administrativou, kulturním, jakož i hospodářským rozkvětem, což o ostatních, především jižních italských územích neplatilo.
Odpor obyvatelstva vyvolával hlavně tuhý centralismus. Sardinský král Karel Albert se této animozity rozhodl využít a v březnu 1848 jeho armáda vpadla do Lombardie. Radecký po ústupových bojích sváděných proti italské přesile přešel 23. června 1848 do protiútoku. Hrdinný odpor hanáckého 54. pěšího pluku umožnil Radeckému otočit frontu a zvítězit u Custozy. Pro smýšlení Italů je příznačné, že když poražený Karel Albert vtáhl do Milána, obyvatelstvo ho přivítalo hůře než Radeckého. Za vynikající úspěchy a potlačení revoluce v habsburských državách v Itálii Radecký obdržel velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie.
Je vhodné poznamenat, že jak první (březen až srpen 1848), tak i druhá rakousko-sardinská válka (březen až srpen 1849) si vzhledem ke krátkosti trvání vyžádaly poměrně omezené oběti. V té první padlo 1030 rakouských vojáků, ve druhé 857 proti 937 italským. Ve druhé italské válce za nezávislost z roku 1859, již Rakousko prohrálo, utrpělo mnohem vyšší ztráty. Té se však naštěstí starý maršál, který ve 82 letech porážel mnohem mladší soupeře, už nedožil.
Konec s nejvyššími poctami
V roce 1857 se guvernérem italských provincií stal bratr císaře Františka Josefa I. Ferdinand Max a Radecký odešel do výslužby, což ve více než devadesáti letech nelze považovat za nějaké předčasné penzionování. Jenže pak to se starým polním maršálkem šlo rapidně z kopce. Na Nový rok 1858 ohluchl a ztratil hlas a 5. ledna 1858 ve Ville Reale v Miláně zemřel. Pohřbili ho s nejvyššími poctami, jakých se za celou dobu existence habsburské monarchie nikomu nedostalo. Se stařičkým vojevůdcem pochovali i někdejší slávu rakouské armády. Poté už následovaly jen prohrané války z let 1859 s Francií a Sardinií, 1866 s Pruskem a Itálií a konečně osudová první světová, jež přivodila zánik Rakousko-uherské říše. Zbyly jen nostalgické vzpomínky na dávno zašlou minulost, k níž Radecký neodmyslitelně patří.
Symbol ryzího češství určitě neztělesňoval. Uniforma, věrnost a služba panovníkovi představovaly alfu a omegu jeho života. Zastával silně konzervativní názory a potlačováním revolucí si získal mnoho progresívněji naladěných kritiků. Nikdo soudný mu však nemůže upřít, že do panteonu našich největších vojevůdců náleží.
