Padl na kolena a prosil, pak teprve panovačnou manželku zabil
Českou veřejnost vzrušil v roce 1899 případ vraždy, jež se odehrála ve vídeňském obvodě Hernals. Pozornost poutala zřejmě i proto, že obětí a, jak se vzápětí ukáže, také pohrdanou představitelkou celého příběhu byla Češka.
Vše začalo 13. února, když se na policejní stanici v Hernalsu přihlásil bednářský mistr Antonín Tippel s tím, že zabil svou ženu. Zpočátku mu policisté příliš nevěřili, působil roztržitě a pomateně. Když ale policejní úředníci dorazili do Tippelova bytu, zjistili, že mluvil pravdu.
Vše bylo do puntíku, jak tvrdil. „Žena jeho ležela na zemi mrtva s proraženou lebkou. Druhá strašlivá rána zela na její šíji. Jak se později zjistilo, byl vražedným nástrojem poříz, kterým bednáři ořezují dužiny.“
Ponižovaný bednář
Když se po několika měsících dostal případ k soudu, vyšly najevo šokující podrobnosti ze života manželů. Především to, že Tippelova manželka udržovala milenecký vztah s jedenadvacetiletým bednářským pomocníkem Holzingerem, jenž předtím šest let v dílně jejího muže pracoval.
Naposledy je Tippel přistihl in flagranti o silvestrovské noci. Vzápětí podal na svou ženu žalobu pro cizoložství. Došlo k přelíčení, během něhož se však manželé smířili.
Od soudu odešli jako hrdličky. „Jenže netrvalo dlouho a Tippelová prohlásila, že svého milence neopustí,“ popisuje dál případ Národní politika. Aby toho nebylo málo – jakkoli dům, ve kterém manželé bydleli, zakoupil před lety Tippel za 14 600 zlatých, oficiálně byl zapsán na ženu a ta nyní bednáři hrozila, že se s ním dá rozvést a on skončí jako žebrák na dlažbě.
Také milenec Holzinger se bednáři vysmíval. Když se ho pokoušel vykázat z domu, pouze s drzostí vykřikl: „Nejsem hostem tvým, ale tvé ženy!“
Tak šlo všechno dál, až přišel osudný den.
„Osmnáctého února šla Tippelová dílnou do kozího chlívku a tu se jí muž její tázal, chce-li se s ním opravdu dát rozvést. Odpověděla kladně. Sotva se však odvrátila, uchopil Tippel poříz a zasadil jí dvě prudké rány. Vzkřiknuvši skácela se žena k zemi a za několik okamžiků byla mrtvá.“
Soud ho osvobodil
Na pohled jasný případ. A jakkoli snad bylo možné mít pro zoufalé jednání manžela pochopení, bylo zjevné, že bednáře čeká mnohaleté vězení. U soudu došlo však k nečekanému zvratu.
Tippel popisoval, jaká muka od manželky zažíval. Bolestně trpěl její nevěrou, ale na „všecka napomínání, v dobrotě činěná, dostávalo se mu jen hany, výsměchu a potupy. Ženu svou nikdy netrýznil, naopak ona sama se často opíjela a trýznila jej. Doma byly tři děti, ale nepoznaly nikdy mateřské péče, ba ani se často nenajedly, neboť nevěrná žena všecky peníze dávala Holzingerovi.“
Bednář vylíčil také události dne, kdy k vraždě došlo. Znovu se prý pokusil o smír, ale manželka mu jen odpověděla: „Já jsem zde paní a ty musíš odtud!“
A Tippel?
„Vida, že chová proti němu tak zatvrzelý odpor, padl před ženou svou na kolena, a smýkaje se po zemi za ní až do kuchyně, prosil ji úpěnlivě, aby zášti proti němu nechala. Avšak když se stále zpupněji k němu chovala a vůbec s ním ani mluvit nechtěla, rozlítil se strašně a dvěma ranami ji ze světa sprovodil.“
Zajímavé bylo i svědectví bratra zavražděné – nádeníka Františka Křesťana. Ten totiž vypověděl, že „jeho sestra nebyla manžela svého hodna a že jej často bila“.
Rozhodnutí poroty i soudců pak bylo jednoznačné. „Porota devíti hlasy odpověděla na otázku, zdali je Tippel vinen zločinem vraždy, NE a osmi hlasy ho uznala také nevinným ze zločinu zabití. Hned nato vyhlásil předseda soudu rozsudek osvobozující.“
Národní politika popisuje i reakce přihlížejících: „Již při čtení výroku porotců ozývaly se soudním sálem projevy souhlasu. Když se pak soud po vynesení rozsudku vzdálil, zazněl porotcům vstříc hřímavý potlesk. Klobouky a šátky máváno bylo a voláno ustavičně: Bravo! Ne tak svorné smýšlení bylo na galerii obsazené dámami, kde jistá panička zvolala: Ježiš – oni ho osvobodili! A kde při vyhlášení rozsudku slyšeti bylo mručení nevole.“
Osvobozený Antonín Tippel odebral se hned po vynesení rozsudku v doprovodu svých dětí domů.
